COURAGE

connecting collections

Intelektuálně-historické pozadí kulturního odporu

Osvícenství – nový trend v dějinách myšlení, který se objevil v 18. století – ustanovilo základní principy ekonomických, politických a sociálních hodnot západoevropské buržoazie. Svoboda a základní práva jednotlivce, např. na svobodu projevu, se staly univerzálními hodnotami, jež měly platit pro celou společnost, což přijali za své i zakladatele liberálních států, které vznikly v 19. století.

Hlavní myšlenky osvícenství se pronikaly také do zemí středovýchodní Evropy, byť jen v omezené míře a s primárním důrazem na svůj kulturně-ekonomický rozměr. Jelikož buržoazie byla v tomto regionu relativně slabá, reprezentace osvícenských idejí se, tváří v tvář centralistickému a autoritářskému politickému vedení, často ujímaly jiné sociální skupiny (např. šlechta). Ve druhé polovině 19. století získávaly tyto liberální ideje široký a silný ohlas a pluralita názorů začala být všeobecně uznávanou hodnotou.

V důsledku vojenských operací konce druhé světové války byla středovýchodní Evropa obsazena ruskou armádou, a na základě mezinárodních politických dohod se dostala do sféry vlivu Sovětského svazu. V letech 1945 až 1989 byl celý region součástí socialistického bloku a hodnotový systém jednotlivých zemí ovlivňovaly jejich komunisticko-socialistické vedení, vláda jedné strany a následování shora vnucených prosovětských kulturních vzorů. Příkladem je povinná výuka ruštiny ve školách a prosazování marxisticko-leninské filozofie jako oficiálního souboru dogmat – jak v rámci univerzitního vzdělávání, tak i v ostatních aspektech intelektuálního života. Ideologický systém byl nastolen vnější mocností, často jej ovšem násilně prosazovali i místní aktéři a členové lokálních komunistických stran. Jelikož sovětská armáda potlačovala každý náznak opozice (viz např. likvidace polské Zemské armády po roce 1945, události roku 1953 v Berlíně, roku 1956 v Budapešti či roku 1968 v Praze), popřípadě se snažila stabilizovat moc skrze Sověty podporované vedoucí stranické a státní představitele (např. Kádár, Honecker, Jaruzelsky), otevřený nebo ozbrojený konflikt nebyl prakticky vůbec možný. Proto namísto otevřeného odporu začaly v regionu sílit jevy založené na nepřímé, skryté nebo utajené kritice režimu, které dnes nazýváme „kulturním odporem“.

Nákres 1.: Fungování cenzury a oblasti kulturního odporu

Klíčovým rysem kulturního odporu bylo to, že intelektuálové, vysokoškolští studenti i obyčejní lidé, kteří kritizovali režim, se pokoušeli zachovat svobodu projevu a názorovou svobodu v rámci svého vlastního společenského okruhu, a kultivovali tak alternativní systém hodnot v protikladu ke státní moci.

2. Vztah mezi cenzurou a státní mocí

Slovo „cenzura“ je odvozeno od latinského censura, což znamená vyšetřování. Původním smyslem cenzury bylo hodnocení písemných prací. Ve středovýchodní Evropě byla praxe státní cenzury uplatňována už před několika stoletími. Političtí vůdci každého absolutistického politického zřízení (ať už se jednalo o jeho otevřeně absolutistickou podobu nebo absolutismus osvícený) usilovali o dohled nad tokem informací a realizovali formy kontroly založené na politických, morálních, náboženských nebo ideologických východiscích.

Cenzura se projevovala v mnoha podobách: cenzury předběžné, zpětné a autocenzury. Předběžnou cenzuru prováděl úřad, který na základě ústředních směrnic texty hodnotil, editoval a případně zakazoval publikovat. Zpětná cenzura zahrnovala sběr a likvidaci již zveřejněných dokumentů (včetně knih a pamfletů dovezených ze zahraničí a distribuovaných nelegálně). Autocenzura nastávala ve chvíli, když se tvůrci sami omezovali tak, že rezignovali z podvratných nebo kontroverzních formulací ve prospěch frází, které úřady tolerovaly, nebo když ze svých hotových textů zcela vypouštěli určité části ještě před publikací.

Sovětský stát stál o omezení svobodné výměny názorů, což vyplývalo ze samotného principu systému vlády jedné strany, jehož existence zcela závisela na ochraně zvláštního postavení marxisticko-leninské doktríny, která prostupovala všechny oblasti života – včetně jeho politických, ekonomických a kulturních aspektů. To je důvod, proč nepřátelé režimu byli nejen umlčování, ale mnohdy také vězněni nebo nuceni k emigraci (např. Solženicyn, Sacharov). Když se po roce 1945 sovětská sféra vlivu rozšířila, rozšířila se tato sovětská praxe i do zemí střední Evropy (v československém kontextu viz např. případ několikanásobného věznění Václava Havla).

Nákres 2.: Proměny cenzury podle období a regionu

Období mezi lety 1945 a 1989 se však zdaleka nedá považovat za homogenní: lze je v kontextu cenzury rozdělit do několika fází dle časových, ale také geografických hledisek. Pro léta 1945–1953 byly určující osobnost Stalina, jím nastolený diktátorský režim a počátek studené války. Období 1956–1989 utvářely navazující události studené války. Totalitní diktatura tak mohla být v některých zemích postupně nahrazena svou měkčí variantou (jak lze sledovat např. v případě Kádárovy éry v Maďarsku), zatímco jinde se nekompromisní komunistické vedení drželo po celou dobu (např. v Rumunsku, NDR či v SSSR) nebo, popřípadě, v návaznosti na vnitropolitické dění zažívalo opětovný vzestup (jako během výjimečného stavu v Polsku).

Všechny tři typy cenzury (přímá, skrytá a autocenzura) mohly být samozřejmě přítomny souběžně. Obvykle to však byly především skrytá cenzura a autocenzura, které nejvíce ovlivňovaly intelektuální a kulturní produkci. Jak ukazuje schéma cenzury, přímá cenzura byla normou v období otevřeného státního teroru, zatímco v éře měkké diktatury a uvolnění převažovaly skrytá cenzura a autocenzura.

3. Cenzura v praxi

Praxe přímé cenzury v některých ohledech vytvářela přehlednou situaci: jednotlivec mohl přesně určit, kde byla hranice svobodného projevu, kterou státní moc umělcům vytyčovala. Překročení této linie bylo přečinem, který ústil v trest.

Fungování přímé cenzury bylo detailně regulováno. Obecný postup se dá popsat jako následující:

Nákres 3.: Fungování cenzury v jednotlivých případech.
Na nákresu jsou zobrazeny čtyři potenciální okamžiky zásahu ze strany státu. Stejný model cenzury jako v případě tištěných publikací se vztahoval také na proces tvorby v jiných kulturních oblastech. Existovaly různé sféry odpovědnosti a oprávnění k otevírání citlivých témat záviselo na vůli státní moci nebo, v některých případech, dokonce na zvolení z Moskvy. Cenzor četl a posuzoval text už ve fázi rukopisu a na každé úrovni procesu zveřejnění existovaly příležitosti k zastavení vzniku textu či díla nebo jeho zásadní změně.

Cenzura měla dvě hlavní funkce: jejím primárním úkolem bylo bránit k přístupu k informacím vymykajícím se obsahu a formě, které státní orgány definovaly jako přijatelné, a zamezit na celostátní úrovni průniku všech informací, které občanům nebylo dovoleno znát. Ve snaze toho dosáhnout mohlo být zastaveno zveřejnění celých publikací. Právě z tohoto důvodu byl omezovaný a kontrolovaný také kulturní kontakt se západním světem. Umělci, kteří se stali pro sovětský režim nepohodlní, zpočátku končili ve vězeních, psychiatrických léčebnách nebo byli vyhošťováni. Později byli umlčováni, bylo jim bráněno živit se svou původní profesí nebo byl na ně činěn nátlak, aby odešli do exilu.

Druhotnou funkcí cenzury byla průběžná kontrola a korekce obsahu zveřejňovaných informací. Tento proces měl posilovat výklad světa, který prosazoval režim ve snaze utvářet nového „socialistického člověka“ a nové, „socialistické“ umění a kulturu. Cílem byla uniformizace společnosti, k čemuž mělo vést zavedení kontroly ve všech sférách veřejného života: počínaje kulturou, skrze kanály masové komunikace až k nastolování předem daného hodnotového systému.

V obecné praxi sovětské cenzury to, co nebylo výslovně povoleno, bylo z principu považováno za zakázané. Hlavní cenzurní institucí v SSSR bylo Generální ředitelství pro ochranu státních tajemství v tisku pod Radou ministrů SSSR (GLAVLIT), které vedle ústřední agentury disponovalo i regionálními pobočkami ve všech sovětských republikách, což se stalo vzorem pro cenzurní praxi v dalších socialistických zemích. V Sovětském svazu vznikla cenzurní agentura v roce 1922. Její deklarovanou úlohou byla prevence publikace informací, které by mohly ohrozit státní tajemství, a to jak v knihách, novinách a dalších tiskovinách, tak i v rozhlasovém (a později i televizním) vysílání. V ostatních zemích středovýchodní Evropy byla někdy cenzura v době tvrdé diktatury (např. v období otevřeného stalinského teroru v letech 1947–1949 a 1953) svého druhu obranným mechanismem, který měl zamezit potenciálním represím. Absurditu této doby dokazuje skutečnost, že velmi málo lidí vědělo, co bylo doopravdy zakázáno. Zastrašování bylo samo o sobě účinným nástrojem k dosažení toho, aby byli lidé poslušní režimu.

Úlohu cenzora ztěžovaly proměny oficiální politiky a ideologie: věci, které se považovaly za zakázané v jednom okamžiku, byly v jiné době povolené – samozřejmě s výjimkou některých témat, která byla tabu vždy: například negativních aspektů sovětské nadvlády v regionu, situace menšin (náboženských i etnických), kritiky struktury socialistické ekonomiky apod. Seznamy „zakázaných témat“, které existovaly v období otevřené diktatury, byly zpravidla postupně zničeny, a tak je dnes k dispozici jen málo pramenů tohoto druhu. Naopak v období skryté cenzury byly určovány spíše obecné cíle a pokyny k žádoucí podobě zveřejňovaného obsahu.

Typickým stylistickým prvkem oficiálního jazyka bylo užívaní obecného „my“ nebo prohlášení jménem „strany“: tato neosobnost sloužila skrytí individuálního mluvčího za maskou kolektivu. V prvních letech fungování socialistických režimů v zemích středovýchodní Evropy vznikaly v každém státě speciální seznamy, které obsahovaly tituly zakázaných knih a jména zakázaných spisovatelů. Poté byly všechny exempláře těchto knih ničeny. Typické bylo také odstraňování z děl určitých úseků, veršů a částí textu nebo přepisování celých vět. Kupříkladu v Maďarsku bylo v letech 1945–1953 dle oficiálního stranického seznamu zničeno více než 1 700 titulů a přibližně 150 000 výtisků knih. Seznamy zahrnovaly nejen pravicově extremistická – fašistická nebo antisemitská – díla, ale i klasiky světové a domácí literatury, kteří propagovali občanské hodnoty.

Báseň zakázaná cenzurou

Skrytá cenzura byla méně předvídatelná, protože bylo často těžké určit, co je nebo není povoleno. Tvůrci měli také jistou, byť omezenou, možnost se státem vyjednávat nebo diskutovat. V Maďarsku vláda oficiálně hrdě konstatovala, že „v zemi není žádná cenzura“. V právním smyslu to byla pravda: neexistoval žádný cenzurní úřad. Každou publikaci, film nebo představení ovšem kontrolovaly vládní orgány, které je mohly zakázat nebo zadržet před, během nebo dokonce i po zveřejnění nebo dokončení. Nechvalně známé pravidlo „třech T“ Györgye Aczéla („tiltott – tűrt – támagatott” – „zakázáno – tolerováno – podporováno“) umožňovalo neustálou kontrolu celé kulturní sféry. Tímto způsobem se dařilo bránit šíření myšlenek, které odporovaly představám socialistického ideologického aparátu. Ti, kteří otevřeně kritizovali režim (např. v otázce jeho politiky vůči církvím či minoritám, vztahů se Sovětským svazem, reforem atd.) se vystavovali riziku vážného postihu. Umělci a intelektuálové tak v podmínkách skryté cenzury živelně vyvinuli specifickou metaforickou řeč. Čtenáři, kteří se zajímali o filozofické a ideologické myšlenky a spory, dokázali mezi řádky vyčíst nevyřčené. Stranický tisk zveřejňoval zprávy o tom, kdo a za co byl potrestán, díky čemuž veřejnost měla vhled do toho, jaké názory měly osoby kritizující státní aparát. Vedle toho existovali také jedinci, kteří se otevřeně stavěli proti režimu – byli však pronásledováni a veřejně líčeni jako zločinci nebo individua pohybující se na hranici zákona. Mnohdy se ocitali ve vazbě, což mělo přispět k omezení jejich vlivu na většinovou společnost.

Sešity, kde jsou uvedeny filmy, které byly dabovány bez cenzury.

V době skryté cenzury byla cenzurní praxe uskutečňována hlavně na nižších úrovních: vedoucími redaktory a dramaturgy v novinách, vydavatelstvích, divadlech a kulturních institucích, kteří byli zodpovědní za posouzení předkládaných kulturních děl. Zásahy byly prováděny už v této fázi, mnohdy však také redaktoři nechávali díla „plavat“. Pravidlo „třech T“ bylo tedy někdy modifikováno a doplňováno o další kategorii: kromě podpory, tolerance a zákazu se objevovaly případy „zašantročení“, kdy se stranický funkcionář na určité úrovni zdráhal udělat jasné rozhodnutí. Pokud bylo dílo na nižší úrovni schváleno, bylo další rozhodnutí buď na ministerstvu, kulturní instituci vyšší instance či úřadu (např. Generálním ředitelství pro vydavatelství), nebo dokonce na „odpovědné osobě“ ve straně. Stávalo se, že na této úrovni oběhlo dílo různé autority několikrát, než jako zatím nepublikované dostalo razítko „schváleno“. Pokud v něm byla po zveřejnění objevena myšlenka pro stranu nepřijatelná, publikace byly staženy z distribuce a ti, kteří je schválili, potrestáni. Na konci osmdesátých let mohla však opozice prezentovat své názory otevřeněji.

Materiál Chorvatské ideologické rady, která kontrolovala obsah tisku, publikací, uměleckých děl a představení.

Silnou překážkou umělecké svobody a tvořivosti byla autocenzura. Jelikož se opírala o to, že tvůrce sám předpokládal, že je něco zakázáno, výrazně upevňovala postavení režimu. V obecném měřítku spočívá hlavní účinek cenzury právě v tom, že si svým fungováním a existencí vynucuje autocenzuru, a každý, kdo stojí o to veřejně působit, je nucen ji používat.

Autocenzura byla charakteristická pro celé období socialismu: zpočátku ji způsoboval strach z represí, později spíše ekonomické důvody: existenční zranitelnost, obava z nezaměstnaností, a konečně kariérní ambice. Jejím následkem bylo omezování svobodného vyjadřování názorů již na úrovni původního tvůrčího procesu.

Debata o periodiku Mozgó Világ v dobách měkké cenzury na právnické fakultě Univerzity Lóranda Eötvöse.

Závěr

Občanský kulturní odpor, založený na osvícenských tradicích zahrnujících demokratické principy názorové svobody a svobody vyjadřování, zajišťoval v diktátorsky řízených zemích východního bloku uchování základních občanských hodnot. Teror a systém represí umožňovaly dočasně potírat projevy opozice a izolovat otevřeně kritické jednotlivce od většinové společnosti.
Zároveň historická zkušenost ukazuje, že šíření a výměna názorů nemohou být dlouhodobě zastavovány shora. Jednotlivci a skupiny, kteří se podíleli na kulturní opozici, položili základ pro kritickou reflexi fungování režimu, která v osmdesátých letech prostoupila celou kulturní sféru a posléze se stala otevřeně politickou kritikou – pronikající jak do individuálních životních stylů, tak do veřejného života.

Cvičení:

Podívejte se na film Nejistá sezóna (1987, r. Ladislav Smoljak). Jak je zde zobrazen vztah divadelního souboru k autoritám? Jaké strategie obě strany používají pro dosažení svých cílů? Zjistěte, zda byl samotný film cenzurován. Pokud ne, čím si to vysvětlujete?

Projděte si lekci Pražské jaro a média z portálu TOTO100LETÍ a odpovězte na otázky. Co znamenalo uvolnění cenzury pro československou společnost? V dalším kroku vytvořte myšlenkovou mapu na téma „veřejný prostor“. Jak se liší dnešní veřejný prostor od toho, jak je představen v lekci Pražské jaro a média?

Vyberte jednu případovou studii z knihy V obecném zájmu (WÖGERBAUER, Michael a kol. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Vydání 1. Praha: Academia, 2015. 2 svazky (1661 stran). ISBN 978-80-200-2491-6) a připravte referát pro spolužáky. Jak její autor či autorka chápou cenzuru?

Opakování
1. Jaké jsou nejdůležitější myšlenky osvícenství?
2. Kdo tyto myšlenky rozvinul?
3. Co znamená cenzura?
4. Jaké typy cenzury existují?
5. Jak fungovala cenzura během státního socialismu? (vytištěný a rozstříhaný diagram, který studenti skládají na lavici)
6. Jaké byly oblasti vyjadřování občanského odporu proti státní moci?
7. Co v kontextu doby znamená „čtení mezi řádky“?
8. Jaká byla v padesátých letech představa o žádoucí socialistické kultuře?
9. Jaké druhy textů a děl by mohly být dnes zakázány? Může existovat cenzura i v podmínkách tržní ekonomiky?

Károly Kis