COURAGE

connecting collections

Svoboda shromažďování a ochrana životního prostředí za socialismu

Před rokem 1989 povolovaly socialistické státy s jednou vládnoucí stranou veřejné shromažďování pouze pro účely vyjádření podpory oficiální ideologii, na předem stanovených místech a jenom v případě, že událost byla oficiálně pořádána státními orgány, institucemi nebo na stát napojenými organizacemi. Jedinci, kteří tato pravidla nerespektovali, byli považováni za nepřátele. Státní bezpečnost usilovala o potlačení občanské vůle k protestu a pokoušela se živelné protestní akce omezit tím, že vzdělávala speciální jednotky, policii a armádu v možnostech a metodách kontrolování davu.

Lidé vycházeli do ulic z různých důvodů. Ochrana životního prostředí byla jedním z těch nejdůležitějších. Ochrana životního prostředí je společenský akt, ideologie a také hnutí, které má za cíl předcházet, minimalizovat nebo odvrátit ekologické škody způsobené lidmi. Ve světě existuje mnoho organizací reprezentujících myšlenky environmentální ochrany, jejichž polem působení je jak civilní sféra, tak politické instituce. Během dekád socialismu ale ekologické uvažování zůstávalo v pozadí za centralizovanými ekonomickými zájmy, podle sovětského vzoru. Od padesátých let se továrny a celá města stavěly bez ohledu na environmentální dopad. Později se prosazovala myšlenka, že za socialismu není samostatná ochrana životního prostředí potřebná, protože ekonomičtí jednatelé budou v souladu se svou vnitřní morální motivací automaticky dbát na environmentální problémy.

I navzdory ignorantskému přístupu státu docházelo k společenské mobilizaci kolem některých větších problémů, která šířeji hýbala veřejným míněním: v případě některých environmentálních kauz dosáhla tato mobilizace úspěchu. Zkušenost hnutí za ochranu životního prostředí dokazovala, že kolektivní protest v podmínkách diktatury může fungovat, a v několika případech tyto akty přerostly environmentální otázky a nabyly podobu kritiky celého systému – často poprvé od nástupu režimu. Lekce představí několik takových případů.

Údolí řeky Daugava

V roku 1958 podepsalo v Lotyšsku 55 vědců a známých lidí z kulturní sféry petici proti výstavbě plánované vodní elektrárny v oblasti Plavinas. Výstavba elektrárny byla naplánována v údolí řeky Daugava, jedné z nejkrásnějších oblastí Lotyšska, bohaté na archeologické a historické památky; zároveň měla symbolický význam z hlediska národní mytologie. Signatáři petice připouštěli důležitost vodní elektrárny, ale žádali konstruktéry, aby kromě ekonomických zájmů brali v potaz i environmentální aspekty. Jednalo se o první masovou mobilizaci v Lotyšsku od dob druhé světové války, iniciativa byla však postupně úplně rozpuštěna a elektrárna v roce 1966 dostavěna. Výstavba skutečně nebyla šetrná vůči historickému ani environmentálnímu bohatství lokality a selhání protestu se stalo symbolem bezmoci vůči sovětským řídícím orgánům.

Údolí řeky Daugava se opět dostalo do centra pozornosti v osmdesátých letech. Mezi lety 1986 a 1987 tam chtěli sovětští funkcionáři vybudovat další vodní elektrárnu, narazili však na tvrdý odpor. Kampaň proti vybudování elektrárny byla na rozdíl od selhání v oblasti Plavinas první úspěšnou mobilizací vedoucí k záchraně přírodní oblasti v Lotyšsku. V týdeníku Literatura a umění byl v roce 1986 publikován článek od Dainise Ivanse a Arturse Snipse o ekologických a ekonomických dopadech plánované výstavby. Článek upoutal pozornost a vyprovokoval bouřlivé debaty, a i navzdory faktu, že se řídící orgány odmítaly problematikou zabývat, výstavba byla pod masivním tlakem zastavena (petici podepsalo 34 000 lidí). Dokumenty vztahující se k problematice oblasti Plavinas a elektrárny v Davagpils se nacházejí v Muzeu řeky Daugava (k prvnímu případu se jich ovšem zachovalo málo, a to v důsledku potlačování protestů sovětskou státní mocí).

Fosforitové doly

Na konci osmdesátých let vzniklo významné environmentální hnutí, které nakonec uvedlo do pohybu revoluční události v celé zemi, také v Estonsku. Sovětský svaz plánoval v Estonsku otevřít fosforitové doly, přičemž těžba fosforitu by v oblasti způsobila vážné environmentální škody. Juhan Aare, televizní reportér, novinář a politik, zahájil velkou kampaň proti otevírání dolů v únoru roku 1987. Během vysílání televizního pořadu Panda pojednávajícího o environmentálních problémech byli diváci vyzváni k tomu, aby posílali státním úřadům protestní dopisy. Tento akt uvedl do pohybu masivní vlnu protestů, a v důsledku takzvané „fosforitové války“ řídící orgány od původních plánů nakonec upustily. Aare shromáždil dokumenty spojené s pořadem Panda, ze kterých vytvořil rozsáhlou soukromou sbírku.

Katastrofa v Černobylu

V dubnu roku 1986 explodoval reaktor č. 4 jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině. V důsledku této katastrofy se do různých regionů Evropy dostalo nezanedbatelné množství radioaktivního odpadu. Sovětský stát se pokoušel události ututlat, ale po tom, co byly ve Švédsku objeveny radioaktivní mraky, neměli Sověti jinou možnost než zprávu o katastrofě veřejně ohlásit. Přestože výrazné protestní iniciativy nevznikly, lze předpokládat, že katastrofa přispěla k urychlení realizace Gorbačovových reformních cílů.

Vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros

V roku 1977 podepsaly Maďarsko a Československo dohodu o výstavbě přehrady na řece Dunaj. Cílem bylo produkovat energii, zajistit splavnost, zlepšit protipovodňovou ochranu a posílit rozvoj regionu. Výstavba začala v roce 1984 a dokumenty vztahující se k její realizaci byly zašifrované.
1. srpna 1984 vznikl Dunajský kruh, občanské hnutí, které silně odporovalo projektu životní prostředí ohrožující přehrady. Jednou z vůdčích osobností hnutí byl mimo jiné biolog János Vargha. Aktivisté společně usilovali o zastavení výstavby vodního díla formou veřejných protestů, diskuzí a distribucí samizdatových publikací. Argumentovali tím, že výstavba způsobí ekologickou katastrofu, zničí přirozené ekosystémy v oblasti a tisíce lidí donutí opustit svoje domovy. Aktivity Dunajského kruhu upozornily na špatné zacházení socialistického režimu se životním prostředím a díky tomu se environmentální problematika začala slučovat s širší kritikou režimu. V roce 1988 proti výstavbě vodního díla protestovaly desetitisíce lidí, co bylo také zdokumentováno v ilegálním samizdatovém videu Fekete Doboz (Černá skříňka). Projekt byl pozastaven a několikrát opětovně spuštěn. Nakonec byla v roce 1989 výstavba v důsledku masivních protestů zastavena a mezinárodní dohoda v roce 1992 zrušena. I navzdory tomu byla ale v roce 1992 postavena slovenská část přehrady, vodní elektrárna Gabčíkovo. Materiály Dunajského kruhu daroval György Droppa Městskému archivu v Budapešti.

Bratislava nahlas

Slovenští ekologové vydali v roce 1987 samizdat Bratislava nahlas, aby poukázali na environmentální problémy slovenského hlavního města. Bratislava nahlas pojednávala o extrémně vysokém znečištění ovzduší a vody, zanedbaných památkách a potenciálně katastrofických důsledcích výstavby vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. Sbírka Slovenského svazu ochránců přírody ukazuje zásadní roli environmentalistů v československém demokratickém hnutí – kromě úspěšných demonstrací se jim povedlo zachránit a opravit několik historických památek a starých hřbitovů. Veškerá jejich práce se uskutečňovala na dobrovolné bázi.

Ivan Dejmal

Ivan Dejmal byl důležitou postavou českého disentu. Byl vyučeným zahradníkem a poté studoval na České zemědělské univerzitě v Praze. Byl jedním z předních studentských aktivistů v době Pražského jara a členem Hnutí revoluční mládeže. V důsledku toho mu bylo znemožněno dokončit studia a byl dvakrát vězněn. Jako důležitý představitel environmentálního hnutí se podílel na založení Ekologické společnosti. V letech 1990–1991 působil jako ministr životního prostředí a v letech 1994–1995 byl ředitelem Českého ústavu pro ochranu přírody.

Protestní hnutí ve městě Ruse

V roce 1980 byl v Bulharsku kvůli působení chemické továrny na rumunské straně řeky Dunaj zahájen jeden z největších masových environmentálních protestů. Továrna působila vážné škody v sousedním městě Ruse, k čemuž přispívaly i další průmyslové závody nacházející se v okolí. Představitelé obou vlád si uvědomovali míru znečištění, ale snažili se problém ututlat. 28. září 1987 proti továrně v Ruse protestovaly stovky občanů. Jednalo se o vůbec první veřejnou demonstraci v socialistickém Bulharsku. Během listopadu počet protestujících vzrostl na několik tisíc obyvatel. Státní média o protestech mlčela. Dokumentarista Yuri Zhirov ale o nich natočil film a další snímek Breathe od režisérky Maliny Petrové, založený na stejných událostech, byl uveden v roce 1988. Okamžitě po premiéře byla založena Komise pro ochranu životního prostředí v Ruse, která se stala se první institucionální protirežimní organizací v Bulharsku. Brzy následoval vznik několika dalších hnutí. Nezávislé hnutí Ekoglasnost, založené v dubnu roku 1989, se zaměřilo na environmentální problémy, sehrálo ovšem významnou roli také v celkové změně politického klimatu. Poslední protesty za ochranu životního prostředí v Ruse proběhly v roku 1991.

Protesty ve městě Omiš

V dubnu v roku 1979 v chorvatském městě Omiš vzniklo hnutí, které protestovalo proti výstavbě místní továrny. Jeho petici podepsalo 3000 lidí, což podnítilo odborné a veřejné debaty. V létě téhož roku bylo vyhlášeno referendum, kterého se účastnilo velké množství lidí. Proti výstavbě továrny hlasovalo 98,7 procent z nich. Protest byl úspěšný a místní autority výstavbu továrny pozastavily.

Environmentální myšlenky v regionu po změně režimu posílily a hnutí za ochranu životního prostředí získala velkou podporu a silný hlas, který si zachovávají dodnes.

Cvičení:

Úvodní otázky:

Co děláte pro ochranu životního prostředí?

O jakých protestech, politických nebo jiných shromážděních jste v minulosti nebo v nedávné době slyšeli?

Jaké současné organizace pro ochranu životního prostředí znáte?

Práce s rejstříkem COURAGE:

Přečtěte si o příběhu Černé skříňky. Co kromě protestů Dunajského kruhu zdokumentovala? Připravte si prezentaci.

Vyberte si jednu z otázek, vyhledejte k ní co nejvíce dostupných materiálů a připravte si referát pro své spolužáky. Referát může mít také formu osobního komentáře. Otázky:

• Proč byla témata ochrany životního prostředí významná i ve státech s autoritářskými režimy?
• Jak se občané snažili docílit toho, aby byl jejich hlas za diktatury slyšet?

Vyhledejte obrázky z protestů ve fotografickém archivu Fortepan. Seřaďte je dle vašich preferencí a odvyprávějte jejich příběh.

Pravda nebo lež? Vyhledejte fakta pomocí registru COURAGE. Pokud jsou informace nesprávné, opravte je.

Arkadiusz „Owca“ Zajączkowski přispěl významnou mírou k založení archivů Fuck 89.

Téma výstavy Ženy ve společnosti pojednává o ekologické katastrofě v Ruse a aktivní roli žen v tamějších hnutích.

Největší ekologická knihovna v Maďarsku, Knihovna sdružení kulturní inovace – Library of the Association of Cultural Innovation – se nachází ve čtvrti Újbuda, vedle divadla MU.

V krabicích s označením „Protesty, demonstrace, mobilizace“ v Historickém archivu Státní bezpečnostní služby se nacházejí tajné dokumenty o protestech v Budapešti před rokem 1989.

Německá skupina Initiativgruppe Leben byla založena v roku 1987 v Lipsku a vznikla z už existující Working Group on the Environment (Sdružení pro životní prostředí). Kromě ekologických problémů řešila také občanská práva a politiku.

Další úkoly:

• Zamyslete se nad okolím své školy. Trpí nějakými problémy, které byste označili za ekologické? Pokud ano, připravte poutače a transparenty z odpadu (např. uzávěrů od lahví a nálepek), abyste na tento problém upozornili. Dbejte na to, abyste za tímto účelem nic nekupovali a všechno vyrobili z již existujícího odpadového materiálu.
• Zeptejte se svých rodičů a prarodičů, zda ve vaší obci existovalo nějaké hnutí, které se staralo o životní prostředí (např. Brontosaurus). Jaké byly jeho aktivity? Mohly by nějaké z nich být považovány za opoziční?
• Podívejte se na díl Na pokraji katastrofy seriálu České televize Příběhy 20. století. Jaká byla politika ohledně životního prostředí v Československu? Jaký dopad měl stav životního prostředí na vztah občanů k režimu?

Barbara Hegedüs