COURAGE

connecting collections

Povaha cenzury

Cenzura se po druhé světové válce stala jedním ze základních nástrojů pro udržení nedemokratických režimů, které se chopily moci ve střední a východní Evropě. Cílem bylo omezit a filtrovat informace dostupné veřejnosti. Její fungování bylo ve všech zemích východního bloku podobné: mělo podobu státního orgánu, který byl pod přímou kontrolou komunistické strany a který cenzuru prakticky prováděl, i když samotný pojem „cenzura“ se nepoužíval. Způsoby provádění a míra cenzury se lišily v různých dobách a zemi od země, a i když její intenzita mohla v průběhu času a v závislosti na lokálním kontextu slábnout či zesilovat, její podstata a cíle zůstávaly stále stejné.

I když cenzura postihovala v době socialismu všechny oblasti umění, pro filmový průmysl to platilo obzvlášť. Filmová studia byla znárodněna a tvůrci podléhali kontrole státní kulturní politiky. Ve většině zemí nebyly příliš obvyklé otevřené a násilné represe, kritičtí či opoziční intelektuálové a umělci však byli vytlačováni do izolace a stigmatizováni jako zrádci. Umělci se učili, jak svá poselství zakrývat, aby se cenzuře vyhnuli – kritika vůči systému se tak v jejich filmech neobjevuje přímo, ale spíše mezi řádky. Kritické snímky často pojednávaly o historických událostech a naznačovaly jejich podobnost se současností – v takovém případě se cenzorům obtížněji hledaly argumenty proti filmu, ale pozorný divák narážkám porozuměl. Díky tomu mohla tato díla opatrně a v náznacích kritizovat dobový režim. Film Miklóse Jancsóa Beznadějní (Szegénylegények) z roku 1965 se odehrává po maďarské revoluci a boji o nezávislost v letech 1848–1849, ale ve skutečnosti pojednává o manipulativní povaze diktatury. Narážky na maďarskou revoluci z roku 1956 a Kadárovu éru v motivech výslechů, zastrašování a veřejného odsuzování, jsou poměrně zřetelné – jak doba Alexandra Bacha v habsburské říši po roce 1849, tak i Kadárova vláda po roce 1956 patřily k obdobím tzv. „měkké diktatury“, která pracovala s důmyslnými mocenskými technikami a zaměřovala se na pomstu a zároveň v obou případech spoléhala především na armádu a udavačskou síť.

V mnoha případech se východoevropským filmům dařilo získat významná ocenění na mezinárodních festivalech. Snímek Andrzeje Wajdy Člověk ze železa (Człowiek z żelaza, 1981), který získal v Cannes Zlatou palmu, vypráví o zrození hnutí Solidarita. Film Matka Johana od Andělů (Matka Joanna od Aniołów) od Jerzyho Kawalerowicze z roku 1961, oceněný Stříbrnou palmou, je příběhem o exorcismu zasazeným do novověku. Ferenc Kósa byl v Cannes oceněn jako nejlepší režisér za Deset tisíc sluncí (Tízerer nap), ve kterých sleduje osud dvou mužů, maďarské vesnice a jejích obyvatel v průběhu třiceti let. Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela z roku 1967 vyprávějí absurdní příběh mužů pracujících na provinčním nádraží za druhé světové války.

Nůž ve vodě (Nóż w wodzie) Romana Polanského z roku 1962 byl nominován na Oscara. Jde o znepokojivý thriller, který se odehrává na plachetnici zcela izolované od světa, a vystupují v něm pouze tři postavy. Miloši Formanovi vynesl nominaci na Oscara v roce 1968 snímek Hoří, má panenko, který vypráví příběh venkovského hasičského bálu, jenž se zvrhne v tragikomickou frašku. István Szabó byl na stejnou cenu nominován dokonce několikrát, a nakonec ji v roce 1981 získal za film Mephisto, který se zabývá vztahem mezi umělcem a úřední mocí v Německu třicátých let.

Opoziční aktivity a kritika měly ovšem své mantinely. Úřady netolerovaly jakékoliv zpochybňování legitimity socialismu, dlouho nebylo možné zobrazovat dokonce ani zločiny stalinismu. Nebylo radno kritizovat Sovětský svaz, vychvalovat revoluce nebo odsuzovat sovětské vojenské intervence. Socialistická cenzura byla taktéž často nemilosrdná vůči zobrazování erotična a tzv. „odchylek“ od normy (nebo toho, co za ně 7představitelé režimu považovali) – jako například LGBT tematiky.

V Sovětském svazu, Rumunsku a Bulharsku byla filmová cenzura přísnější a umělci ze zemí jmenovaných v první skupině se setkávali s výrazně tvrdšími omezeními. V Jugoslávii, Československu, Maďarsku a Polsku měli naproti tomu větší svobodu (i když poměry se čas od času zpřísňovaly, zejména v důsledku mimořádných politických událostí – Pražského jara nebo polských události roku 1968).

Sovětský svaz

Vladimir Iljič Lenin (1870 – 1924) považoval film za pro socialismus nejvýznamnější (tedy nejúčinnější pro propagandistické účely) uměleckou formu. Státní dohled nad kinematografii byl v Sovětském svazu velmi striktní až do konce osmdesátých let. Filmy mohly pracovat s výrazovými prostředky způsobem, který byl předem (nebo zpětně) schválen cenzurou, případně se filmaři sami přizpůsobovali očekáváním cenzury. Prolamování tabu mělo vážné následky a mohlo vést i k exilu či uvěznění.

Jeden z nejslavnějších sovětských režisérů, Sergej Ejzenštejn, který byl přesvědčeným stoupencem komunismu, byl v několika případech donucen k veřejné sebekritice. Striktní omezení se vztahovala také na Andreje Tarkovského. Jeho scénáře byly v šedesátých a sedmdesátých letech soustavně odmítány, samotná natáčení narušována, a jeho filmy podrobovány tvrdé kritice. Tarkovskij nakonec v roce 1984 ze Sovětského svazu emigroval.

Michail Kalik, tvůrce patřící k sovětské nové vlně, který byl poslán do gulagu, zařadil do filmu Člověk jde za sluncem (Čelověk iďot za solncem, 1961) krátkou erotickou epizodu, která se setkala s nesouhlasem Chruščova, vůdce strany i Sovětského svazu. To vedlo k zákazu nejen tohoto Kalikova filmu: z veřejné distribuce byly staženy i následující dva režisérovy snímky.

Amatérské filmy měly v Sovětském svazu ve srovnání se snímky, které vznikaly v oficiálním rámci, větší svobodu a mohly si dovolit větší odchylky od předepsaných požadavků a ideologie. Jedním nejvýraznějších představitelů amatérské filmové scény byl litevský rockový zpěvák a filmový tvůrce Arturas Barysas-Baras (1954–2005). Barysas-Baras se výstředně oblékal a vystupoval, přesto se mu dařilo vyhýbat se střetům s režimem, protože byl těžce krátkozraký, a navíc jeho otec byl zaměstnán v kanceláři litevského ministerského předsedy. V roce 1979 postihly ovšem jeho film Její láska (Jos Meilé) vážné problémy s cenzurou, které vedly k jeho vyloučení z účasti na festivalech a k ročnímu zákazu uvádění jeho snímku.

Vidmantas Gaigalas, předseda Asociace litevských amatérských filmařů, zmiňuje i dalšího tvůrce Norvaišase, který ve svém filmu zobrazil litevský znak zvaný vytis (sovětským režimem zakázaný), což představovalo vážné porušení tabu. Autora postihl přísný trest.

Jugoslávie

Jugoslávie neměla uzákoněnou cenzuru, přesto se tato otázka různými složitými způsoby promítala do kulturního života. Běžná byla autocenzura – filmaři při tvorbě svých děl respektovali cenzurní zásady, úřady se nicméně nevzdávaly možnosti otevřených zásahů do tvůrčího procesu.

Politická satira Branka Marjanoviče Ciguli Miguli z roku 1952 kritizovala povahu byrokracie sovětského typu, a proto byla po dobu 25 let zakázána. Film jednoho ze zakladatelů tzv. jugoslávské černé vlny Dušana Makavejeva WR – Mystéria organismu (W. R.: Misterie organizma) z roku 1971 byl kvůli ironickému znázornění rigidity komunistického režimu zakázán na 15 let. Plastový Ježíš (Plastični Isus, 1971) srbského režiséra Lazara Stojanoviče patří k dalším velmi známým filmům černé vlny. Podle cenzorů tvůrce tímto snímkem nejen porušil politická a sexuální tabu a urazil jugoslávského vůdce Tita, ale mělo jít o dokonce o znevážení socialistického systému jako celku. Plastový Ježíš byl zakázán a Stojanovič byl navíc exemplárně souzen a odsouzen ke třem letům vězení.

Srbský režisér Zelimir Zilnik byl také členem Jugoslávské černé vlny. V roce 1969 získal ocenění Zlatého medvěda za film Rani radovi (Rané dílo, 1969), ve kterém zpracoval důsledky sovětské okupace Československa. Na počátku sedmdesátých let emigroval do SRN. Do Jugoslávie se vrátil na konci desetiletí.

Bulharsko

Bulharská kinematografie se zprvu držela zavedených sovětských vzorů, po maďarské revoluci z roku 1956 ale represe v kulturní sféře ještě zesílily. Kontroverzní postavou tehdejší doby byla Binka Dimitrova Željazkova, první bulharská režisérka-žena. Bylo o ní známo, že je oddanou komunistkou a získala několik oficiálních cen, přesto se její filmy věnovaly tématům, jako je korupce a zneužívání moci a rozporům mezi komunistickými ideály a praktickým fungováním socialistického státu. Její první film Život tiše plyne (Životut si teče tiho) z roku 1957, který natočila společně se svým manželem Christem Ganevem, byl zakázán – zapovězeno bylo o něm psát, a dokonce i mluvit. Mimo jiné totiž zobrazoval komunisty jako chybující lidi z masa a krve, nikoliv jako bezbarvé hrdiny. Následující společný film dvojice A byli jsme mladí… (A byahme mladi, 1961) se o komunismu rovněž vyjadřoval kriticky, ale protože získal významné mezinárodní ceny, byl oceněn také v Bulharsku. Její další filmové projekty ovšem vedení strany jeden po druhém odmítalo. Připoutaný balón (Privarzaniat balon) z roku 1967 byl zakázán hned po premiéře a Željazkova následujících pět let nesměla točit. V roce 2002 byl o režisérce natočen dokumentární snímek Binka: Vyprávět příběh o mlčení (Binka: Da razkažeš prikazka za m’lčanjeto, Бинка. Да разкажеш приказка за мълчанието)

NDR

Východoněmecká ústava přijatá v roce 1949 a novelizovaná v roce 1968 sice teoreticky zaručovala svobodu názorů i tisku, ale její omezující formule („práva mohou být vykonávána, jen pokud jsou v souladu s ústavou“) straně umožňovala zakázat filmy, ke kterým měla výhrady, a to s odkazem na veřejný vkus či národní bezpečnost. Kurt Maetzig, který byl zároveň tvůrcem propagandistických filmů, natočil snímek Králík jsem já (Das Kaninchen bin ich, 1965). Příběh mladého muže odsouzeného za protistátní provokaci putoval spolu s dalšími jedenácti filmy do trezoru a na základě rozhodnutí XI. sjezdu Sjednocené socialistické strany Německa byl označen za škodlivý.

Dílo Franka Beyera Stopa kamenů (Spur der Steine, 1966) se po premiéře promítalo pouhé tři dny a krátce poté bylo zakázáno. Stejný osud stihl snímek Franka Vogela Jen si nemyslete, že budu plakat (Denk bloß nicht, ich heule, 1965), protože státní moc odmítla jeho ztvárnění kriticky smýšlejících mladých lidí jako skupiny utlačované východoněmeckým školským systémem.

Československo

Československo šedesátých let snilo o „socialismu s lidskou tváří“ a místní tvůrci se, podobně jako v Maďarsku, pokoušeli tvořit atraktivní a oceňované filmy pro mezinárodní publikum. Tuto zlatou éru ukončila sovětská okupace v roce 1968. Film Drahomíry Vihanové Zabitá neděle se nedostal do distribuce a nesměl se promítat ani v zahraničí. Slovenský režisér Elo Havetta propadl alkoholu a drogám a poté, co byly zakázány dva jeho filmy, spáchal sebevraždu. Evald Schorm, Ivan Passer a Jan Němec nesměli režírovat a snímky Skřivánci na niti (1969) od Jiřího Menzela a Hoří, má panenko (1968) od Miloše Formana, který později emigroval do USA, putovaly do trezoru. Menzelův film získal o 21 let později v roce 1990 Zlatého medvěda na berlínském filmovém festivalu.

Československé amatérské filmy byly, podobně jako ty jugoslávské a sovětské, ve srovnání s oficiální kinematografií podstatně odvážnější a provokativnější. Rudolf Mihle byl známý amatérský režisér, který původně točil dokumenty a zpravodajské týdeníky. Na černou listinu filmových tvůrců se sice nedostal, ale přes cenzory neprošlo hned několik jeho snímků. Filmy Bez názvu (1964), Minihistorie 1918–1968 (1968) a První hodiny okupace (1968) putovaly na seznam zakázaných filmů.

Polsko

Filmové společnosti v Polsku nebyly znárodněny a tvůrci si pro své filmy často sami zajišťovali institucionální podporu. V druhé polovině 60. let se situace po několika uvolněných letech otevřenosti k experimentům vyhrotila. Politické rozpory uvnitř strany v roce 1968 eskalovaly. Součástí oficiálního programu strany se stal otevřený antisemitismus a prostor dostaly odlišné, autoritářské představy o fungování filmové tvorby. Světu kinematografie se nevyhnuly ani personální čistky. Několik režisérů se dostalo na černou listinu nebo byli donuceni k veřejné sebekritice. Mocenské orgány změnily podobu filmových časopisů, profesních škol i studií a nahradily staré kádry novými, spolehlivými. Temnou předzvěstí byl zákaz snímku Jerzyho Skolimowského Ruce vzhůru (Ręce do góry) z roku 1967. Režisér, který byl označen za nežádoucího kvůli tomu, jak ztvárnil éru stalinismu, byl vypovězen ze země. Člověk ze železa (Człowiek z żelaza, 1981) Andrzeje Wajdy byl zakázán ve všech socialistických zemích, i když vyhrál nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes.

Maďarsko

Klíčovou postavou konsolidace po revoluci z roku 1956 se stal György Aczél, který řídil maďarskou kulturní politiku prakticky sám až do počátku 80. let. Jeho direktiva o „zákazu, toleranci a podpoře“ určovala rozdělení umělců od šedesátých let dále. Některé kritické filmy toleroval, a dokonce umožnil, aby byly předvedeny na mezinárodních festivalech, jiné však zakázal. Zároveň bylo z iniciativy mladých režisérů v roce 1961 založeno Studio Bély Balázse – místo, kde mohli absolventi filmové školy tvořit své filmy, aniž by je museli překládat cenzorům. Tento obezřetný krok filmařům zajistil velkou míru svobody, protože jejich díla putovala k cenzorům až po dokončení. Pro studio zároveň pracovali i nezávislí režiséři.

Film Vymrštěný kámen (1968) Sándora Sáry se odehrává v padesátých letech. Byl okamžitě zakázán, především kvůli otevřenému vyobrazení situace maďarských Romů a postoje k nim. Zároveň byl původně zakázán i krátký film Cikáni (Cigányok, 1962), který ale později dostal zelenou, když mu byla v roce 1968 udělena cena na festivalu v Oberhausenu.

Stejný osud čekal snímek Agitátoři (Agitátorok, 1969), dílo Dezsöa Magyara, které rovněž vzniklo ve Studiu Bély Balázse. Šlo totiž o film, který představoval revoluční praxi ve světle psychologie teroru.

https://www.youtube.com/watch?v=vH4N_MJ2vvE

Snímek Pétera Bacsóa Svědek (A tanú, 1969) kvůli satirickému ztvárnění Rákosiho éry strávil deset let v trezoru. Na veřejnosti byl promítnut poprvé v roce 1979 v klubu Közgáz na ekonomické univerzitě. V přeplněné posluchárně se promítal třikrát.

https://videa.hu/videok/filmklub/film-animacio/a-tanu-reszlet-zYyzjZNd3RYdqNvo

Rumunsko

Neexistují prakticky žádné záznamy o rumunských filmech z období socialismu, které by nebyly výrazně postiženy zásahy státních orgánů. Striktní cenzura netolerovala žádnou kritiku, a to ani v alegorické podobě, a dusila ji rovnou v zárodku. Odvázanější filmy v důsledku toho putovaly na celá desetiletí do trezoru. Vzácnou výjimkou je Rekonstrukce (Reconstituirea, 1968), jejímž autorem je Lucian Pintilie. Snímek líčí brutalitu režimu otevřeně a bez kompromisů, a proto byl prakticky okamžitě po svém dokončení zakázán.

Níže uvedené příklady, které se vztahují k této kapitole, mohou dále rozšířit a prohloubit znalosti kritických a zakázaných filmů v rámci domácí práce a individuálního výzkumu.

Cvičení:

Práce s registrem COURAGE

1. Shlédněte film Žert (1968, Jaromil Jireš) na motivy románu Milana Kundery a odpovězte na otázky:

a) Čeho chce hlavní hrdina po návratu do rodné obce dosáhnout a co ho k tomu vede?
b) Jak jsou ve filmu zobrazena padesátá léta v Československu?
c) Proč myslíte, že byl film zakázán?

2. Shromážděte pomocí registru COURAGE co nejvíce informací o filmu Plastový Ježíš a jeho tvůrcích. Připravte si o něm prezentaci.

3. Prozkoumejte příběh Studia Bély Balázse. Vyhledejte v registru spojení mezi Sándorem Sárou a dalšími režiséry studia. Zjistěte si informace o výstupech studia a připravte o nich zprávu.

4. Prozkoumejte sbírku Rudolfa Mihle. Co se můžeme o autorovi dozvědět? Proč ho můžeme označit za opozičního autora?

5. Pravda, nebo lež? Vyhledejte v registru. Pokud je informace nesprávná, napište správnou odpověď.

– Sociolog Istvány Kemény se zabýval situací Romů v Maďarsku. V jedné ze svých přednášek hovořil o tom, že některé společenské skupiny žijí v chudobě. Jeho akademická dráha byla následně úplně zmařena.

– Gábor Bódy použil ve svém klauzurním filmu Americké torso (Amerikai anzig, 1976) zvláštní techniku, aby snímek působil archaicky.

– Polský fotograf Tytus Filipowicz přesvědčil Jacka Nicholsona, aby si během filmového festivalu v Cannes v roce 1981 připnul odznak polského hnutí Solidarita.

-Ukrajinský novinář Vjačeslav Čornilov patřil k těm, kteří se ohradili proti zatčením v roce 1965. Jako způsob protestu si zvolil projekci Stínů zapomenutých předků od Sergeje Paradžanova.

– Hlavou výboru pro kontrolu a schvalování veřejných promítání v Estonské socialistické republice byl Duro Smicberger.

6. Vyhledejte v registru pracovní snímky Istvána Jávora z filmu Cséplő Gyuri. Srovnejte obrázky v libovolném pořadí a vytvořte z nich příběh.

Náměty na další práci:

– Připravte prezentaci o kinematografických vlivech a stylech, které ovlivňovaly filmovou produkci v Maďarsku a Československu v šedesátých letech.

– Srovnejte následující filmové úryvky. V čem spočívá jejich kritičnost, jaké prvky zdůrazňují? (např. Svědek, Černý Petr, Šťastný Daniel, Lásky jedné plavovlásky)

– Sledujte následující filmové úryvky. Jak je v nich zobrazeno mládí?
(např. Čas se zastaví, Černý Petr, Šťastný Daniel, Lásky jedné plavovlásky, Popel a démant)

Reference:

Aczél, György 1917-1991, Maďarsko, politik v oblasti kultury

Bacsó, Péter 1928-2009, Maďarsko, filmový režisér

Barysas-Baras, Arturas 1954-2005, Litva, filmový tvůrce, rockový zpěvák

Beyer, Frank, 1932-2006, Německo, filmový režisér

Forman, Miloš 1932-2018,Česko, filmový režisér

Ganev, Hristo Kostadinov, 1924-, Bulharsko, spisovatel

Havetta, Elo 1938-1975, Slovensko, filmový režisér

Gaigalas, Vidmantas 1957-, Litva, vedoucí Litevské asociace amatérských filmařů

Jancsó, Miklós 1921-2014, Maďarsko, filmový režisér

Kalik, Mihail 1927-2017, Rusko, filmový režisér

Kawalerovicz, Jerzy 1922-2007, Polsko, filmový režisér

Chruščov, Nikita Sergejevič, 1894-1971, Rusko, politik

Kósa, Ferenc 1937-, Maďarsko, filmový režisér

Lenin, Vladimír Iljič 1870-1924, Rusko, politik, revolucionář

Magyar, Dezső 1938-, Maďarsko, filmový režisér

Maetzik, Kurt, Germany, 1911-2012, Německo, filmový režisér

Makavejev, Dušan 1932-, Srbsko, filmový režisér

Menzel, Jiří 1938-, Česko, filmový režisér

Mihle, Rudolf 1937-2008, Česko, filmový režisér

Němec, Jan 1936-2016, Česko, filmový režisér

Passer, Ivan 1933-, Česko, filmový režisér

Pintilie, Lucian 1933-, Rumunsko, filmový režisér

Polanski, Roman, 1933-, Polsko, filmový režisér

Sára, Sándor 1933-, Maďarsko, filmový režisér

Schorm, Evald 1931-1988, Česko, filmový režisér

Skolimowski, Jerzy 1938-, Polsko, filmový režisér

Stojanović, Lazar 1944-2017, Srbsko, filmový režisér

Szabó, István, 1938-, Maďarsko, filmový režisér

Tito, Josip Broz 1892-1980, Jugoslávie, politik

Vihanová, Drahomíra 1930-2017, Česko, filmová režisérka

Vogel, Frank, 1929-1999, Německo, filmový režisér

Wajda, Andrzej 1926-2016, Polsko, filmový režisér

Zhelyakova, Binka Dimitrova 1923-2011, Bulharsko, filmová režisérka

Barbara Hegedüs