COURAGE

connecting collections

Možnosti aktivního občanského jednání za socialismu

Občané se zpravidla režimem vymezovaným mantinelům naučili přizpůsobovat anebo v nich byli vychováni, a tak je do jisté míry brali jako samozřejmost. Osvojili si strategie, které jim pomáhaly v podmínkách omezování svobody přežít. Namísto veřejné aktivity se stahovali do soukromí a užívali si ty možnosti, které jim režim nabízel. Aby mohli naplnit svoje základní potřeby, vzdali se některých práv a svobod, přijali za své pravidlo nemluvit o ožehavých otázkách a o politice diskutovali pouze za zavřenými dveřmi. V některých případech se hovoru na veřejnosti vyhýbali úplně, v souladu se příznačným pro onu dobu rčením: „Stěny mají uši.“

I navzdory tomu ale existovali kriticky uvažující jedinci, kteří odmítali předem daná pravidla a podmínky nastolené státní mocí a vyjadřovali svůj odpor v každodenním životě nebo v rámci svého sociálního prostředí. Odvahou bylo často už jen žít a přemýšlet samostatně, odklánět se od oficiálních ideologií, nebo se ztotožňovat s národními či sexuálními identitami, které byly socialistickou morálkou a režimní ideologií zavrhované. V některých případech to šlo ještě dál a jedinci riskovali své osobní svobody, nebo dokonce životy, aby mohli – kupříkladu – pašovat náboženské předměty či kulturní artefakty na Západ nebo mezi jednotlivými socialistickými zeměmi. Hrdina všedního dne je proto obsáhlá kategorie. Tato lekce přiblíží několik případů každodenního odporu za socialistické éry, přičemž nedává si za cíl být komplexní a souhrnnou.

Kultura pašování

Když Nicolae Ceaușescu, prezident Rumunska (a „Karpatský génius“, jak se sám s oblibou nazýval), upevnil svou monopolizovanou pozici jakožto vůdce strany, vyhlásil splacení zahraničního dluhu Rumunska za prioritní ekonomický cíl. V důsledku tohoto rozhodnutí se země přiblížila absolutnímu ekonomickému krachu a životní úroveň běžných obyvatel se stala nesnesitelnou. Zatímco se atmosféra v jiných socialistických zemích koncem osmdesátých let nesla v duchu relativního uvolňování, Rumunsko zůstávalo v absolutní politické a kulturní izolaci. Lidé zde umírali hlady a mrzli a o rumunské tajné policii, známé jako Securitate, kolovaly děsivé zprávy. Pořady na dvou televizních kanálech byly neustále omezované a časem byly vysílány už jen propagandistické materiály dvě hodiny denně.

V této dusivé politické atmosféře byla vybudována pozoruhodná nelegální pašovací síť. Její vůdčí osobností byl Teodor Zamfir, který celé Rumunsko zásoboval kopiemi videokazet se západními snímky. Lidé se tísnili v soukromých panelákových bytech a sledovali populární americké komedie, a akční filmy. Tajná domácí kina pro mnohé představovala jediný dostupný ostrůvek svobody a samotné sledování promítání bylo považováno za projev odporu, protože představovalo riziko razie Securitate. Z Iriny Margarety Nistor, která přeložila a nadabovala kolem 3000 filmů, se stala národní hrdinka, přičemž až do roku 1989 téměř nikdo nevěděl, jak vypadá. V její soukromé domácí sbírce se nachází několik zápisníků s názvy filmů, na kterých pracovala, a také přibližně 40 videokazet. Dnes je Nistor jednou z nejpopulárnějších filmových kritiček v Rumunsku.

Do Československa byla zakázaná literatura (náboženské knihy, knihy vydané v exilových nakladatelstvích) pašována dobrovolníky – autem, pěšky, přes hory. Často je zastavovala pohraniční stráž a v případě, že by odmítli odhalit původ pašovaného zboží, vystavovali se tito dobrovolníci riziku vyhazovu ze školy nebo z práce. Když se 12. prosince 1983 v Tatrách za sněhové vichřice pokoušeli tři mladí lidé propašovat náboženské knihy, obrázky a kazety, chytla je polská pohraniční stráž. Odmítli se k čemukoliv přiznat a byli podrobeni brutálnímu výslechu: bili je a zavřeli do izolovaných cel. Nakonec byli díky mezinárodnímu tlaku propuštění – přimluvili se za ně Ronald Reagan a Jan Pavel II. Příběh těchto mladých lidí je převyprávěný v dokumentu Stopy ve sněhu (Slavomír Zrebný, 2015).

V Sovětském svazu bylo poslouchání jazzu a rock and rollu během období nejtvrdších stalinistických represí zakázáno. Zákaz byl obcházený velmi rafinovaným způsobem – zakázaná hudba se kopírovala na RTG snímky získané z nemocnic a takto vznikaly celé katalogy zakázané hudby. Nemocnice distribuovaly hořlavé RTG snímky téměř zadarmo a profesionálové z nich posléze, pomocí speciální nahrávací metody, vyráběli gramofonové desky. Tyto desky si pak nechávali pro sebe nebo je ilegálně prodávali – kupříkladu za láhev vodky. Distribuční síť samozřejmě byla sledována: mnoho výrobců a prodejců bylo zatčeno a na dlouhé roky uvězněno. Téma je zpracováno v dokumentu Roentgenizdat (Stephen Coates, Paul Heartfield, 2015).

Národní a subkulturní hnutí

V roce 1972 vzniklo v Maďarsku hnutí pro tradiční lidový tanec. Jednalo se o unikátní maďarský fenomén a formu zábavy, která byla v socialistickém Maďarsku jednou tolerována a jindy zakazována. Taneční hnutí položilo základy pro novou subkulturu, která se stala typickou formou kulturního odporu vedle beatové hudby, filmových klubů a jiných alternativních kulturních aktivit. Vedení státu se od počátku pokoušelo hnutí stigmatizovat jako nacionalistické – i navzdory tomu, že je (zčásti) podporovalo. Vláda držela taneční hnutí pod dohledem a tančírny často čelily raziím a sankcím. Zástupcům hnutí, kupříkladu zpěvačce Mártě Sebestyén, nebyla udělována povolení vycestovat za hranice a jeho akce bedlivě sledovali příslušníci tajné policie. Hudebníci a tanečníci byli navíc často tajnou policii verbováni do jejich řad

Recese

Estonská studentská stavební brigáda (ESBB), založená v roce 1966, se zaměřovala na získávání levné pracovní síly pro stát. Byla složena z mladých estonských občanů. I navzdory tomu, že se původně jednalo o režimní organizaci, se tento spolek rychle stal líhní svobodného myšlení a chování, a usiloval o zachování nezávislosti na Komsomolu. Členové brigády se vyhýbali přímé opozici a zároveň si v podmínkách diktatury užívali relativní svobodu – mimo pracovní dobu pravidelně organizovali představení (jejich vystoupení, Eesti Pidu – „Estonská strana“, byla zdokumentována), dělali si legraci ze státních orgánů, psali písně a znovu oživovali staré, zakázané studentské tradice. Bylo to možné díky tomu, že jejich vedoucí pracovníci pocházeli z jejich vlastních kruhů, nikoliv zvenčí. Organizace zažívala největší popularitu v první polovině osmdesátých let. V jejich druhé polovině začal zájem o ESBB klesat a v roce 1993 byl tento spolek oficiálně a s konečnou platností rozpuštěn.

Sexuální menšiny

Sexuální menšiny byly v široké společnosti považovány za veřejný problém a ožehavé téma, a míra tolerance vůči nim se napříč východním blokem lišila. V Polsku nespadala homosexualita pod trestní zákon, ale mezi rokem 1985 a 1987 byla uskutečněna tzv. akce „Hyacint“ a komunistická tajná policie podnikla mezi gayi sérii zatčení a vyšetřování. Vyšetřování posloužila jako základ pro vytvoření databáze mužů s homosexuální orientací a prostředí, ve kterých se pohybovali. V důsledku této akce byly získány záznamy přibližně 11 000 lidí. Většina socialistických států – jako Maďarsko, NDR nebo Československo – dekriminalizovala homosexuální chování kolem roku 1960 (v Rumunsku se ale tomu tak stalo až v roce 1996). I navzdory legalizaci však byla homosexualita pořád považována za neakceptovatelnou deviaci a státní bezpečnost pravidelně sledovala místa, na kterých se homosexuálové zdržovali, a posílala mezi ně tajné agenty. V Maďarsku existoval dokonce samostatný odbor státní bezpečnosti, pověřen sledováním homosexuálů. LGBT komunita byla nucena žít dvojí život ve stálém utajení a sebezapření. I pouhá návštěva gay klubu představovala odvážný čin. Dokument Teplí muži ve studené totalitě (2015), který režírovala Mária Takács, je důležitým filmem pojednávajícím o této tematice. Prvním veřejným gay aktivistou byl Alajos Romsauer, zakladatel Homérosz asscociation.

Etnické menšiny

Postavení turecké menšiny v Bulharsku se měnilo v závislosti na proměnách ideologie režimu. Do poloviny padesátých let stát umožňoval Turkům vzdělávat se v rodném jazyce, existovaly časopisy v turečtině a univerzitní studia tureckých studentů byla podporována pomocí pozitivní diskriminace. Později ale státní moc začala usilovat o potlačení všech hnutí národních menšin a započala drastické represe vůči náboženským společenstvím. Po nucených vystěhováních a jazykových omezeních začal režim proti turecké etnické menšině vést otevřenou kampaň. Kvůli agresivním asimilačním opatřením se praktikování náboženství a nošení náboženských oděvů ocitly mimo zákon, tiskoviny a knihy v turečtině byly zakázány a spolu s nimi i veřejná komunikace v rodném jazyce. Turecké obyvatelstvo bylo donuceno, někdy i násilím, změnit si jména na bulharská. Opatření vedla k masovým protestům a střetům mezi státními orgány a tureckou menšinou. Strojvůdce Süleyman Kazımov Saadettinov, který protestoval proti násilné kampani za změnu jmen, byl zatčen a uvězněn v táboře nucených prací v Belene. Po roce byl podmínečně propuštěn a později, v roce 1989, deportován – podobně jako mnoho dalších občanů turecké národnosti. Zachovala se fotografie Süleymana, tajně pořízena mezi roky 1985–1986 – pravděpodobně vůbec jediná fotografie z tábora nucených prací v Belene.

Cvičení:

Uvedení do tématu

Vytvořte myšlenkovou mapu na téma hrdinství.

Práce s registrem COURAGE

Vyhledejte v registru COURAGE heslo „alternativní životní styly a každodenní odpor“. Jaké sbírky jsou v českém jazyce dostupné? Jaké materiály jsou k tomuto tématu dostupné? Vyberte si jeden a stručně vysvětlete, proč by ne/měl patřit do této kategorie.

Podívejte se na film Chuck Norris vs komunismus. Jaké filmy lidé podle autorů filmu sledovali, jaké žánry byly oblíbené? Jak tyto filmy vykreslovaly Ameriku a Západ?

Podívejte se na díl Život s cejchem série Příběhy 20. století. Jak pamětníci charakterizují situaci homosexuálů před rokem 1989? Myslíte si, že se od dob socialismu situace změnila?

Jaké národní a mezinárodní hnutí pro práva osob LGBT znáte? Podívejte se do registru COURAGE.

Pravda nebo lež? Najděte odpovědi v registru COURAGE. Pokud je výrok nepravdivý, najděte správné znění.

Le Cabaret Travesti působil v Sovětském svazu.

Homerosz-Lambda byla první oficiální organizace za práva gayů v Maďarsku, zaregistrovaná v roce 1987, založena dr. Lajosem Romsauerem a Péterem Ambrusem.

Malíř porcelánu Embiya Cavus byl deportován do táboru nucených prací v Belene, podobně jako Süleyman.

Další úkoly:

Projděte si rozhovory na webu a shlédněte dokumenty ze série Ženy Charty Čerpat můžete také z tematického webu Charta 77 – 2017. Pro práci se můžete rozdělit do skupin. Pokuste se popsat roli žen v československém disentu. Lišila se nějak od zapojení mužů? Co znamenalo zapojení jednoho člena rodiny do opozice pro jeho příbuzné? Co všechno můžeme označit v tomto kontextu za hrdinství?

Barbara Hegedüs