COURAGE

connecting collections

Úvod

V období státního socialismu bylo umění (umělecká vyjádření, aktivity a fóra) důležité jak pro šíření ideologie režimu, tak i kulturního odporu vůči ní. V ostatních lekcích můžete zjistit, jak různé umělecké aktivity a artefakty mohly sloužit zároveň jako nástroje kontroly, a zároveň jako prostor, ve kterém se mohla rozvíjet opozice (umělecké akce, díla, skupiny, samizdatová vydavatelská činnost, subkultury atd.)

Součástí tohoto příběhu je také literatura. Literární díla v širokém slova smyslu (básně, romány, hry, ale také texty písní), fóra a komunity autorů, události atd. byly v režimu důležitými texty a prostory aktivity. V těchto textech a „prostorech“ se ztvárňovala propaganda, oficiální ideologie, oficiální estetika (pojetí krásy) a poetika, a setkávala se zde s ideologií, estetikou a poetikou opozice.

Podíváme-li se na literaturu této doby, můžeme lépe porozumět jejím dějinám. Hlavním záměrem této lekce nicméně není prohloubit historické chápání politických režimů, ale přispět k porozumění tomu, jak toto propletení kontroly, ideologických vlivů, opozice a odporu fungovalo v dobové literatuře. Lekce se soustředí na estetiku textů, nikoli na kontext, ve kterém byly produkovány a prezentovány. Jde tedy o lekci literatury s historickými přesahy a rozměry, a nikoli o lekci historie s literárními ukázkami. Zmapovat různorodé scény a texty ve všech zemích by v takto omezeném rozsahu nebylo možné. Proto lekce nabízí pouze ilustrace a příklady jejich komplexních tendencí. Ačkoli literatura sestává z různých žánrů a druhů, soustředíme se na básnické texty, protože jsou nejdostupnějšími zdroji k přímé interpretaci.

Čtyři texty a jejich interpretace

Přečtěte si ukázky básní Verše na památku revoluce; Dřevorubec; Závazek a Kdybych byla růží (v příloze), pokud možno bez vyhledávání informací o jejich autorech a kontextu jejich vzniku, a pokuste se nejdříve odpovědět na následující otázky:

• jaké pocity jste měli při čtení každé z ukázek?
• co pro vás osobně znamenaly?
• Pokuste se v ukázkách identifikovat tyto symboly:
  • sopka, zázrak, sfouknutí kapitálu, sekera; zaměstnanost; vlajka, vítr
• Pokud nerozumíte významu některého ze symbolů, zkuste ho vyhledat ve slovníku nebo požádejte o pomoc učitele.
• Jakou zprávu texty předávají ve vztahu k státnímu socialismu?
• Které texty potvrzují oficiální ideologii a které jí oponují? Jak? Jak explicitní tyto názory v textech jsou?
• Jaké myslíte, že je chronologické pořadí textů? Kdy vznikly? (Zkuste uhodnout alespoň dekádu nebo období: v jaké části 20. století? Nevadí, pokud neznáte přesnou odpověď – nejde o ověření historických znalostí, ale o odhalení toho, jaké dojmy z textů máte, a jaká období vám asociují.)

Je zajímavé uvážit kontext těchto básní. Jsou seřazeny chronologicky. Jedná se samozřejmě jen o ukázky, ze kterých nelze nabídnout úplnou a důslednou interpretaci celých děl, ale budou stačit k porozumění některým aspektům interpretace básnického textu v kontextu období státního socialismu.

Čtvrtá ukázka (Kdybych byla růží) je báseň Jánose Bródyho, založená na melodii maďarské lidové písně. Píseň vyšla v roce 1973 na albu Zsuzsy Koncz nazvaném Jelbeszéd (Znaková řeč), které bylo hned po několika týdnech zabaveno a zakázáno. Báseň má metaforický význam. Ztělesňuje typickou tendenci kulturní opozice v sedmdesátých letech, která se snažila vyjadřovat kritiku politického režimu implicitně a za použití ambivalentních vyjádření. Použitá metafora nicméně byla pro autority socialistické propagandy „příliš evidentní“. Báseň o ulici nebyla jednoduše interpretována jako protiválečný text, ale byla také brána v potaz jako aluze na potlačené maďarské povstání roku 1956 (tanky označují sovětské tanky v ulicích Budapešti). Vlajka a její nehybnost byly vnímány jako symboly odporu proti ideologickým a politickým vlivům ze zahraničí (zejména Sovětského svazu: proto byl text během některých pozdějších koncertů zpíván s upravenou pasáží o „východních větrech“, i když se v původní verzi jednalo o „všechny větry“).

Třetí ukázku (Závazek) najdete v registru COURAGE. Báseň vznikla kolektivní prací celé umělecké skupiny. Autoři se ji pokoušeli publikovat v Rumunsku v roce 1947, ale cenzoři jim v tom zabránili. Poprvé tedy byla zveřejněna až po delší době v pozměněné verzi v Západním Německu. Báseň používá slovní hříčky k naznačování všudypřítomnosti nátlaku v rumunské společnosti, a reprezentuje tak jemnou kritiku vztahu mezi státem a jeho obyvateli v Ceaușescuově Rumunsku. Autoři si pohrávají s významem německého slova „Engagement“, díky kterému jako hlavní téma básně může být chápaná buďto zaměstnanost, nebo (ideologická) oddanost. Ve druhé části autoři otevřeně a ironicky poukazují na nátlakový charakter vztahu stát-občan a na nemožnost změnit tento vztah jak v ideologické, tak i v praktické rovině. Báseň ukazuje, jak stálý útlak ovlivňuje každodenní život, lidské chování a jak hluboko proniká do společnosti, soukromých životů a osobností jednotlivců. Tím se báseň řadí po bok Orwellova slavného románu 1984.

Dvě první básně by z dnešní perspektivy mohly působit dojmem agitační socialistické literatury. Původně však tomu bylo jinak. Báseň Attily Józsefa Dřevorubec se stala obětí cenzury už v meziválečném Maďarsku: v roce 1930 byla zabavena pravicovými konzervativními ideology. Obsahuje explicitní politickou kritiku, ovšem z doby, kdy byly komunistické ideje persekvovány a komunisté sami kriminalizováni. Attila József byl nějakou dobu členem komunistické strany a napsal několik básní s antikapitalistickým a anti-establishmentovým vyzněním. Zemřel nicméně v roce 1937 – mnohem dříve, než se komunismus v Maďarsku stal státní ideologií. Okolnosti vzniku první básně, Verše na památku revoluce, z pera slavného českého básníka oceněného Nobelovou cenou, Jaroslava Seiferta, jsou podobné. Báseň vznikla v roce 1923, při příležitosti pátého výročí sovětské revoluce. I Seifert byl členem komunistické strany, později se ale od vedení strany distancoval. Báseň byla napsána v raném období jeho tvorby, kdy měl idealistický pohled na komunismus a doufal, že Sovětský svaz by mohl zajistit šťastnou budoucnost dělnické třídě a utlačovanému lidu. Zastávání se utlačovaných bylo ostatně tématem Seifertovy tvorby po celý jeho život.

Obě básně vznikly jako vyjádření politického odporu. Dřevorubec začal být ale používán komunisty při slavnostních příležitostech a byl vyučován ve školách jako zásadní báseň, a tak začal být vnímán jako agitační dílo. Zmíněné příklady ukazují, jak mohou být literární texty používány pro různé politické záměry, a že význam textu spočívá i v jeho dopadu, recepci a kontextech.

Kontext: literární provoz ve státním socialismu

Předtím, než se podíváme na víc příkladů estetiky socialistické éry, je dobré si představit různé formy literárního provozu tohoto období. Ten utvářela vydavatelství, časopisy, spisovatelské spolky, události a kontrolní instituce státu nebo strany.

Vydavatelství měla důležitou roli, protože vydávala mezinárodní díla, nové spisovatele a známější starší autory, a tudíž měla skutečný vliv na to, co budou lidé číst; to vše samozřejmě za ideologické kontroly. Kromě oficiálních vydavatelství existovala také undergroundová jako polská NOWA.

Časopisy byly důležitými médii, kde mohly vycházet krátké romány, básně a eseje. Stejně tak tvořily i prostor pro debaty a diskuse. Poskytovaly platformu různým druhům literárních děl i kritik. Některá z periodik dokonce posouvala hranice dané ideologickou kontrolou a byla v některých obdobích zakázaná, např. Knizene novine v Jugoslávii, Mozgó Világ a Tiszatáj v Maďarsku.

Književne novine (Literární noviny) Credits: Sanja Radovic

Svazy spisovatelů byly důležitými organizacemi. V závislosti na období reprezentovaly jak vůči režimu konformní tendence, tak opoziční a kritické názory. V některých případech byly schopny (i po své aktivní účasti na sovětizaci literatury) udržet jistou interní autonomii, a dokonce vzdorovat státní politice (např. Moldavský svaz spisovatelů nebo Litevský svaz spisovatelů). V osmdesátých letech měly některé spisovatelské svazy nezanedbatelnou úlohu v rozvíjející se opozici vůči režimu (např. Maďarský svaz spisovatelů se svým každoročním sletem spisovatelů v Tokaji).

Události jako autorská čtení, setkání umělců a kongresy spisovatelů byly další platformou, kde bylo možné pozorovat důležité debaty a trendy v literární produkci každé země. V lekci o náboženské opozici byl již zmíněn polský Týden umění jako událost pořádaná disentem a opozicí. Dějištěm debat, konfrontací a vyjadřování kritických hlasů bývaly také kongresy svazů spisovatelů. Během 5. kongresu Litevského svazu spisovatelů v roce 1970 kritizovala starší generace spisovatelů mladší kolegy pro jejich „modernistický“ styl, který se nesoustředil na obsah, jako se to očekávalo od socialistického realismu (viz níže). O pět let dříve (v roce 1965) se naopak různé generace spisovatelů spojily na Kongresu Moldavského svazu spisovatelů, aby společně kritizovaly rusifikaci moldavské kultury.

V každé zemi existovaly také instituce, které kontrolovaly literární produkci. Například Ideologická komise Ústředního výboru komunistického svazu Chorvatska, Ústřední výbor Lotyšské komunistické strany nebo – v Maďarsku – zmocněnec pro kulturní záležitosti, György Aczél (člen Ústředního výboru strany), jehož rozhodnutí formovala kulturně-umělecký život během Kádárovy éry (zde o tzv. „Aczélově éřě„.)

Důležité je také zmínit nakladatelství působící v západních zemích. Vydávala knihy, které byly (nebo by byly) zakázány v příslušné zemi (tamizdat). Také někteří autoři emigrovali a tvořili literaturu v exilu (např. Milan Kundera, Ivan Blatný nebo Danilo Kiš). Někteří z těchto spisovatelů byli (znovu)objeveni po pádu režimu.

Konformita

Není vždy snadné definovat, co znamená v literatuře přizpůsobení se ideologickému vedení. Na jednu stranu v období socialismu nebyla povolená explicitní kritika režimu a jeho ideologie, a tudíž kritická díla zůstávala nepublikována (např. básně Knutse Skujeniekse napsané během jeho uvěznění) nebo zakázána (např. Tiszatáj), a/nebo distribuována pouze v samizdatu (např. básně Petka Ogoyského). Na druhou stranu existovala určitá očekávání ohledně obsahu a estetiky ze strany oficiálních „architektů“ kulturního života, ale tato očekávání nebyla vždy exekvována, takže literatura se mohla těšit jisté svobodě, zejména po odeznění stalinistické „tvrdé“ diktatury. Jak se dozvíme v kapitolách o socialistickém realismu a opozici, hranice konformity a opozice nebyly vždy jasné.

Je také důležité si uvědomit, že míra státní kontroly se v různých obdobích státního socialismu lišila, a jednoznačně agitační literatura, která reprezentovala absolutní a zjevné podvolení režimu, byla silně přítomným fenoménem jen v jeho nejtvrdších obdobích.

Agitační literatura

Termín propaganda se obvykle užívá v negativním smyslu. Lze ho definovat jako modus komunikace, který slouží ovlivnění společnosti a předání určitého poselství nebo ideje, často manipulativním způsobem. Agitační literaturou se rozumí poezie, drama, romány a další literární díla, která mají takovýto ideologický a manipulační charakter. Tento druh literatury byl přítomný zejména v prvním (stalinistickém) období režimu. Tam, kde existoval silný kult osobnosti (jako v Ceausescuově Rumunsku), zůstal ovšem nezanedbatelným fenoménem i v pozdním socialismu. Nejextrémnější formy agitační literatury často měly oslavný charakter. Oslavovaly úspěchy strany, Sovětský svaz nebo stranické vůdce. V padesátých letech mohli být autoři ke psaní agitačních textů přímo nebo nepřímo nuceni. Například maďarský básník Gyula Illyés, který v roce 1950 tajně napsal silně protestní báseň o tyranii, přispěl rovněž do sbírky, která oslavovala maďarského autoritativního vůdce při příležitosti jeho 50. narozenin v roce 1952. K podpoře agitační literatury v období stalinismu přispívaly svazy spisovatelů (viz výše).

Agitační literatura často předává jednoduché, snadno srozumitelné sdělení. Je dogmatická a často se drží předem daných schémat. Současně kulturní paměť a literární kánony v zemích středovýchodní Evropy agitační literaturu vytěsňují – do té míry, že je složité najít její konkrétní příklady. Je nicméně zajímavé si příklady této literatury přeci jen přečíst a pochopit její zvláštní estetiku.

Za součást agitační literatury lze považovat i písně z doby komunismu, a to kvůli jejich textům. Poselství textů je obvykle zdůrazněno sílou hudby. Některé skladby jsou dostupné na internetu, a v mnohých zemích dokonce i v posledních letech dosahují jisté popularity: mladší generace je vnímají se svého druhu ironií, zatímco někteří členové starší generace na ně vzpomínají s nostalgií. Jejich vnímání se tedy výrazně liší od původního.

Socialistický realismus

Socialistický realismus byl estetický styl podporovaný a vytvářený stalinistickým režimem. Jeho kritika, formulovaná v samizdatu nebo tamizdatu, vyjadřovala zároveň opozici vůči autoritativnímu systému (jako například tamizdatová publikace Co je socialistický realismus?, která zpochybňovala jeho fundamentální předpoklady). Socialistický realismus nicméně nebyl pouze primitivní ideologickou a dogmatickou estetikou. Ve skutečnosti měl mnoho podob a nelze ho popsat jako jediný soubor shora vnucovaných prvků. Dosáhl i za hranice socialistických zemí a byl přejímán některými západními autory (jako Luis Aragon nebo, do jisté míry, Pablo Neruda). Maxim Gorky, ruský spisovatel a jeden z nejprominentnějších představitelů sovětského socialistického realismu, měl během Kongresu Svazu spisovatelů v roce 1934 proslov o roli literatury v socialismu. Některé části jeho referátu ukazují, že za estetickými požadavky lze najít také zřetelný emancipační záměr a snahu o společenskou změnu:

„Kultura kapitalismu není nic než systém metod, které cílí na fyzickou i morální expanzi a konsolidaci síly buržoazie na celém světě: ve vztahu k lidem, ve vztahu k pokladům země a k sílám přírody. Buržoazie nikdy neporozuměla významu procesu kulturního vývoje jako vývojové snaze zacílené na potřeby celé masy lidstva (…) Rolníkům a dělníkům bylo upřeno právo na vzdělání – právo rozvíjet mysl a vůli za cílem pochopení života, změny životních podmínek, či k tomu, aby mohli učinit svoje životní podmínky snesitelnějšími. Školy trénovaly a stále trénují pouze poslušné sluhy kapitalismu, kteří věří v jeho nevyhnutelnost a legitimitu.“^[1]

[vlastní překlad]

Aby naplnily emancipační účel, měly podle závěrů z kongresu umění a literatura následovat určité směrnice. Tato pravidla se posléze stala základem socialistického realismu.

Socialistická literatura podle nich měla být:

• realistická: reprezentující realitu života dělnické třídy, zejména typické postavy a každodenní činnosti
• proletářská: relevantní pro dělníky, související s jejich životy
• oddaná ideologii: sloužící ideologii a odhalující (falešné) kapitalistické ideologické konstrukce
• sociálně aktivní/revoluční: podporující společenskou změnu
• politicky oddaná: podporující stranu a její úsilí porazit kapitalismus

Jedná se samozřejmě jen o některá obecná pravidla, která byla dle různých sociálně-politických situací aplikovaná různými způsoby. Jak jsme již ukázali, v období stalinismu byla státní kontrola přísnější. Silnější postavení měla také přímá propaganda. I v této době byla ale vydávána různá díla, která se těmto estetickým principům úplně nepodřizovala.

V různých zemích ovlivňovaly očekávání vůči literatuře i další faktory. V některých sovětských státech sovětizace literatury znamenala ve své podstatě rusifikaci. Režim měl také, v závislosti na rozmanitých kontextech, různé postoje k národním tendencím. Někde byl protlačován internacionalismus, jinde byla uznávaná a podporovaná národní literatura.

Někteří autoři, kteří byli podporováni nebo tolerováni režimem, nedodržovali pravidla socialistického realismu, a další, kteří je dodržovali, ale byli zároveň kritičtí k režimu, nebyli vždy státem podporováni.

Například v Jugoslávii, kde byly již v roce 1949 omezení a kontrola mírnější (souviselo to se sporem mezi Titem a Stalinem), se privilegované pozici na literární scéně těšil Ivo Andrić (laureát Nobelovy ceny z roku 1961). Ačkoli jeho próza byla realistická, nebyl typickým představitelem socialistického realismu. Další důležitou postavou této doby byl Chorvat Ivan Aralica, který navzdory tomu, že byl několik let členem strany a politickým funkcionářem, zůstal k režimu kritický a snažil se poukázat na to, že státní ideologie podporuje dogmatické myšlení a odstraňuje staré morální kódy bez toho, aby je nahradila novými.

V Maďarsku byl jedním z nejvíce renomovaných autorů Gyula Illyés, který měl levicové názory a byl považován za jednoho ze spisovatelů „z lidu“. Další prominentní postavou se stal maďarský básník Ferenc Juhász, který nacházel inspiraci v realismu a folklorismu. Někdy se mu dostávalo podpory a uznání, jindy byl ale napadán. Tyto útoky měly za důvod především to, že se jeho styl v padesátých letech výrazně proměnil a přinesl nový mytický ráz do maďarské literatury.

Zajímavým příkladem díla, ve kterém zůstaly hranice mezi opozicí a konformitou nejasné, je Poéma pro dospělé Adama Ważyka, která vyšla v roce 1965 v oficiálním časopise Asociace polských spisovatelů. Jde o socialisticko-realistickou báseň, která ale zároveň kritizuje stalinistický režim. Proto se ve své recepci stala jednoznačně disidentskou básní: byla zapovězena stranou a distribuována ve velkém v opozičních prostředích.

Přečtěte si text a pokuste se odpovědět na tyto otázky:

• V čem je báseň socialisticko-realistická? Zkuste text srovnat s výše uvedenými kritérii socialistického realismu.
• Jakým způsobem text vyjadřuje a povzbuzuje kritiku?

Poetika odporu a opozice

Ve zmíněné básni Adama Ważyka lze vidět příklad poetiky opozice. Požívá oficiální estetiku socialistického realismu a její obsah je ve shodě s marxistickou ideologií, zároveň ale režim kritizuje. Jedná se o příklad opozičního postoje, který setrvává v hranicích marxistické tradice. Stojí za zmínku, že literární odpor nebyl jen otázkou poetiky. Ovlivňoval každodenní životy, kariéry, zdraví autorů a v extrémních případech mohl je stát život – jako v případě Grzegorze Przemyka, který byl zavražděn v roce 1983 polskou policií. Cílem této lekce je však interpretovat texty ve světle jejich kontextu a historických okolností, a nikoli historické události ve světle textů. Proto si v poslední části lekce ukážeme některé příklady opoziční estetiky v literatuře a uvedeme dva konkrétní texty k interpretaci.

Některé texty prezentují konkrétní kritiku systému nebo oslavují hrdiny disentu. Příkladem je tvorba Gáspára Nagye, který napsal báseň bojující proti omezování svobody tisku, a další, která byla zjevným voláním po znovupohřbení Imre Nagye (premiéra a vůdčí postavy revoluce roku 1956, který byl v roce 1958 odsouzen k smrti). Obě básně byly cenzurované.

Existují texty, které vypovídají o tvrdé opresi režimu, jako například kniha rumunského autora Paula Gomy Gherla o jeho uvěznění, nebo kniha Virgila Ierunca Pitești ukazující „převýchovu” mučením skrze svědectví bývalých politických vězňů. Obě tato díla byla vydána v exilu.

Další díla testovala hranice cenzury. Příkladem je báseň Any Bladianové pro děti která vypráví o jejím kocourovi Arpagicovi. Je popsán jako „celebrita uznávaná každým, vítaná tradičním chlebem a solí a velkou slávou všude, kam přichází, zatímco všichni kolem něj poslouchají její rozkazy.” Tyto obrazy asociovaly rumunského diktátora Ceauşesca a jeho návštěvy v celé zemi.

Ana Bladiana, Credits 

Některé básně proklouzly cenzuře a byly publikovány, protože cenzoři neporozuměli zjevným opozičním poselstvím textu. To byl případ básně Gerharda Ortinaua Balada z ulice o deseti částech řeči tradiční mluvnice napsané v němčině. K jejímu vydání došlo díky určitému uvolnění a relativní autonomii kulturních institucí v Rumunsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Báseň zobrazuje diktaturu za pomoci metafor a slovních hříček, s absurdními prohlášeními jako „zájmeno bylo zatčeno”, a nekonformitu vyjadřuje také skrze svůj pravopis, když se vyhýbá v němčině obvyklé zásadě psaní velkých písmen na začátku podstatných jmen.

Pro část opoziční literární tvorby je příznačné, že kritické postoje vyjadřuje nepřímo. Užívá jemnějších alegorií, metafor a obrazných pojmenování, které obsahují disidentské poselství. Příkladem jsou texty uvedené na konci této sekce nebo samizdatová práce Petka Ogoyského, ve které se kritika skrývá ve formě alegorických lidových příběhů, vtipů, básní a aforismů.

Jedna z Ogoyského samizdatových publikací: Ogoyski, Petko (1981). Tritsvetie. Trohi ot hlyab. stihove i aforizmi [“Tricolour. Bread Crumbs. Poems and Aphorisms”] Sofia. Credits: Anelia Kassabova

Někdy byla opoziční povaha díla založena spíš na okolnostech jeho vzniku. Typickým příkladem je dílo Knutse Skujeniekse z doby jeho uvěznění v gulagu. Jak sám řekl, nešlo o gulagovou poezii, ale o poezii, která vznikla v gulagu. Tvorba umění v podmínkách uvěznění může být sama o sobě považována za formu odporu a opozice.

Rukopis básní napsaných Knutsem Skujenieksem během věznění, z nichž byla složena básnická sbírka „Semínko ve sněhu“. Credits: National Library of Latvia

Dalším příkladem opozičních tendencí v literatuře bylo překládání zahraničních děl, která reprezentovala jinou estetiku a přinášela do lokálního kontextu nový obsah, který často nebyl v souladu s oficiální kulturní politikou. Zajímavým příkladem je bývalý maďarský prezident Árpád Göncz, který se (vedle dalších disidentských aktivit) věnoval překladu. Přeložil například Tolkienova Pána prstenů.

Ve státním socialismu byla přítomná i jednoznačná estetická opozice. Obnášela kritiku socialistického realismu a vyzdvihování jiného druhu estetiky nebo jednoduše následování jiné poetiky. Podobnou kritiku nalezneme v Manifestu socialistického surrealismu. Jedná se o programový text, který zachovává požadavek společenské změny, jak jej známe z oficiální estetiky socialismu, ale vztahuje ho k iracionální, radostné spontaneitě. Poslední zmíněný uzpůsob vyjádření opozičního postoje lze ilustrovat na příkladu undergroundového periodika „brulion“ , které kritizovalo jak socialistický režim, tak i disidentskou subkulturu a vyzdvihovalo postmodernismus (který v literatuře charakterizují mimo jiné pochybovačnost, fragmentace, nedůvěryhodní vypravěči a autorské sebe-reference).

brulion: leterární a kulturní periodikum. Z kolekce Sbírky publikací polského undergroundu, Polská knihovna POSK v Londýně.

Mnozí autoři, svou prací silně odporovali oficiálním estetickým požadavkům. Za zmínku stojí postmoderní, útržkovité romány Pétera Esterházyho, podvratný „anti-estetický“ styl Györgye Petriho nebo performance „bláznivého básníka“ Jiřího Fialy, jehož nezávislý životní styl lze sám o sobě vykládat jako způsob protestu.

Přečtete si následující básně v příloze:

Vizma Belševica: Poznámky Henrica de Lettis na okrajích Livonské kroniky

Edvard Kocbek: Mikrofon ve zdi

Knuts Skujenieks: Pampelišce kvetoucí v listopadu

Zkuste identifikovat a interpretovat jejich opoziční rysy.

Několik informací a otázek k interpretacím:

Vizma Belševica: Poznámky Henrica de Lettis na okrajích Livonské kroniky

Rolf Ekmanis napsal o Belševicině básni: „[Báseň] vedle sebe klade intenzivní, žalobní poetický komentář a zbožnou kroniku z třináctého století, vypráví příběh drancování, vypalování, znásilňování a vraždy páchané velkým a silným státem na malém národu ve jménu ideologie – kterou zde zastupuje křesťanství. (…) Livonská kronika, známá v originální latinské verzi jako Heinrici Chronicon Livoniae, je datována mezi roky 1225 a 1227 a popisuje především postup německého dobývání Livonie mezi roky 1180 a 1227. Ačkoli se tyto události odehrály přibližně 800 let zpátky, Belševiciny básnické ‚zápisky‘ jsou podezřele nadčasové. Abych ocitoval litevského básníka a kritika Gunarse Saliņše, mezi prvky, díky kterým je Belševicin příběh obdivuhodně aktuální, je ‚konspirační naléhavost, se kterou její Henricus oslovuje čtenáře. V tom se její koncepce zásadně liší od způsobů, jakými s podobným historickým materiálem nakládali ostatní litevští básníci. Zatímco tradiční hrdinská epická balada, jakkoli krásně napsaná, tíhne k prezentování minulosti jako něčeho pamětihodného, a přesto vzdáleného a nedosažitelného, Belševicina báseň prezentuje historii s bezprostředností zpravodajství popisujícího současnou politickou i osobní krizi.‘”

Co pro vás znamená „psaní poznámek na okraj“? Udělali jste to někdy, abyste vytvořili novou interpretaci původního textu? Udělali byste to? S kterým textem nebo jakým druhem textu? Jak moc by se lišil od původního? Jak se tyto poznámky na okraji v básni liší od „původních“ verzí? Jakým způsobem literatura poskytuje možnost psát nebo jinak vyjadřovat názory, které jsou v rozporu s oficiálními interpretacemi? Jaké jsou limity tohoto druhu vyjádření?

Edvard Kocbek: Mikrofon ve zdi

Edvard Kocbek byl křesťanský socialista, který se připojil k Titově partyzánskému hnutí. Ocitl se v nemilosti v roce 1952 kvůli své sbírce Strach a odvaha, která obsahovala příběhy o morálních dilematech partyzánského hnutí (jehož mravní vyspělost nebylo běžné v Titově éře zpochybňovat). Během dalších desetiletí byl cenzurován a sledován. Jeho situaci graficky znázorňuje báseň Mikrofon ve zdi.

Věnujte zvýšenou pozornost vyobrazení ticha a hlasitosti v básni. Měli jste někdy nějaký podobný prožitek? Jak se vaše zkušenost lišila od té, kterou prezentuje báseň? Zvažte i historický kontext básně. V čem spočívá pomsta obsažená v textu? V jakém smyslu může být báseň pomstou?

Knuts Skujenieks: Pampelišce kvetoucí v listopadu

Jak bylo výše zmíněno, Knuts Skujenieks psal poezii během svého uvěznění v gulagu v letech 1963–1969. Jedná se o velice specifický typ opoziční literatury. Skujenieksova báseň na rozdíl od dříve uvedených není protestem. Jak napsal samotný autor (viz registr): „Původní šok a protest se postupně změnily v boj s mým vnitřním vězením.“

V čem vyjadřuje metafora kvetoucí pampelišky autorův vnitřní boj? Co znamená domov v kontextu uvěznění? Jaký druh osobního odporu a opozičního postoje je v tomto obrazu vyjádřen? Můžete text vztáhnout k nějakému svému prožitku? V čem mohla mít báseň opoziční potenciál, kdyby byla v sedmdesátých letech v Litvě vydána?

Cvičení:

Práce s registrem COURAGE

Vyhledejte v registru autory, o kterých byla řeč v lekci, a další autory, o kterých jste se učili. V jakém kontextu jsou zmíněni? Jak jejich život a tvorba souvisely s režimem? Připravte si psané nebo ústní shrnutí.

Další úkoly

Podívejte se na cvičení Únor v umění na webu Dejepis21.cz a analyzujte vztah umění a normalizační politiky paměti.

Vyberte si jednu báseň od některého z autorů, o kterých jste se učili, a pokuste se o její rozbor.
⦁ Vypište symboly, které autor či autorka používá a přiřaďte k nim významy, které v básni mají.
⦁ Vypište všechna slovesa použitá v básni – jaké činnosti označují?
⦁ Pokud vystupuje v básni postava, vytvořte její stručnou charakteristiku.
⦁ Na závěr zformulujte vlastní hodnocení básně.

Vyberte si českého nebo slovenského autora či autorku s datem narození mezi lety 1920 a 1940 a zmapujte jeho či její životní příběh. Zaměřte se na postoj vybrané osoby k různým politickým režimům, a na to, zda se tento postoj nějak odrazil v jeho či její poezii.

Příloha: texty

Verše na památku revoluce
(ukázka)

Podzimní mlhu ve zdech ulice
Železné řady automobilů najednou rozbořily,
A rudé prapory, jichž byly tisíce
Nad hlavami zástupů se v plamenný požár slily,
A to nebyly na rozhledně dlouhé dalekohledy,
To nebyli ani hvězdáři vousatí,
Byly to lafety děl, to rudí gardisté chtěli,
Řád starý do základů zbourati,
A na obloze země, na dlažbě ulice i na půdě chudé,
Právě tak, jako na dlani člověka,
Pěticípou hvězdu objevili, která zářiti bude,
Jak jitřenka ráno již z daleka,
To nevybuchla spící sopka a přece Evropa se chvěla,
A zařinčela okna vlád a ministerstev,
To nebyla láva, jež kolem dokola tekla vřelá,
To byla lidská krev, krev, krev,
To píseň mnohohlasu jsme poslouchali zbožně,
A hlupáci, tenkrát jsme nevěřili,
Myslíce, že to všecko není ani možné,
Že je to zázrak, že to není síla,
A když na dosah ruky přes noc do rána
Se nová země náhle objevila,
Mysleli jsme, že je to fatamorgána.
(…)
[Zdroj: Seifert, J. (2001). Dílo Jaroslava Seiferta, sv. 1. Atlantis]

Dřevorubec
(ukázka)

– Pojď, nenaříkej, sfoukni kapitál,
Neplač pro žádný malý střep!
Když tlučeš okolo osudu,
nóbl rolníci křičí –
široká sekera se usmívá.

Závazek
(překlad)

Byl jsem zavázán příliš dlouho
Nechci už být dál zavázán
I já jsem byl zavázán moc dlouho
Ano
S tebou
I s tebou
Už nejsem zavázán
Ani já nejsem
Ano, ano, ani já
Marně ten, kdo byl jednou zavázán
Zůstává zavázán navždy

[Zdroj]

Kdybych byla růží…
(ukázka)

Kdybych byla ulicí, milý, navždy bych byla nedotčena.
Každou požehnanou noc bych se koupala ve světle.
A kdyby na mě jednoho dne zastavily tanky.
Zem pode mnou by se s pláčem zbortila.

Kdybych byla vlajka, milý, nikdy bys mě neviděl vlát.
Hněvala bych se na všechny ty větry kolem.
Byla bych šťastná jen kdyby mě sundali.
Nebyla bych hračkou všem těm větrům (jiná verze: východním větrům) kolem.

[Zdroj]

Adam Ważyk: Poéma pro dospělé

14.

Nadávali na rutinéry.
Poučovali rutinéry.
Vzdělávali rutinéry.
Zostuzovali rutinéry.
Volali na pomoc literaturu,
pětiletého prcka,
který musí být vychováván,
který by měl vychovávat.
⦁ Je rutinér nepřítel?
Rutinér není nepřítel,
rutinér musí být poučován,
rutinér musí být vzděláván,
rutinér musí být zostuzován,
rutinéra je třeba přesvědčit.
Je třeba vychovávat.

Proměnili lidi v chůvy.

Slyšel jsem moudrý referát:
„Bez vhodně rozložených
ekonomických stimulů
nedosáhneme technického pokroku.“
Toto jsou slova marxisty.
Toto je známost skutečných práv,
konec utopie.

Nevznikne román o rutinérech,
vzniknou ale romány o potížích vynálezce,
o pocitech neklidu, které všechny dojímají.

Toto je holý verš,
než poroste
strastmi, barvami, vůněmi této země.

15.

Jsou přepracovaní lidé,
jsou lidé z Nové Huty,
kteří nikdy nebyli v divadle,
jsou polská jablka nedosažitelná pro děti,
jsou děti opovržené zlými lékaři,
jsou chlapci nucení ke lži,
jsou dívky nucené ke lži,
jsou staré manželky vyhazované z bytů manželi,
jsou vyřízení, umírající na infarkt,
jsou očerňovaní, zneuctění lidé,
jsou okrádáni v ulicích
obyčejnými lotry, pro které se hledá právní definice,

jsou lidé čekající na bumážku,
jsou čekající na spravedlnost,
jsou lidé, kteří čekají dlouho.

Ptáme se na zemi
na přepracované lidi,
na klíče, které pasují ke dveřím,
na místnosti s okny,
na stěny bez plísně,
na nenávist k bumážkám,
na cenný svatý lidský čas,
na bezpečný návrat domů,
na prosté rozlišování mezi slovem a činem.

Ptáme se na zemi,
o kterou jsme nesoutěžili v kostkách,
za kterou milion zahynul v bitvách,
na jasné pravdy, na obilí svobody,
na plamenný rozum,
na plamenný rozum,
ptáme se každý den,
ptáme se spolu se Stranou.

[z polského jazyka přeložila Marta Harasimowicz]

[Zdroj]

Vizma Belševica: Poznámky Henrica de Lettis na okraj Livonské kroniky

[Zdroj]

Edvard Kocbek: Mikrofón v stene (Mikrofon ve zdi)

Tak a teraz sme sami,
okrem nás dvoch tu niet nikoho.
Predsa ťa neopustím,
nedám ti odpočinúť, nebudeš mať pokoj,
ešte len teraz sa začne tvoja práca,
budeš počúvať moje mlčanie,
moje mlčanie je výrečnejšie,
práve ono ťa sotí do priepasti pravdy.
Teraz načúvaj, usilovne ako nikdy predtým,
zviera bez očí a jazyka,
obluda, čo má iba uši.
Môj duch hovorí nezvučne,
nečujne vzlyká a reve
od radosti, že si tu,
že ma počúvaš, ó, Veľká Pochybnosť,
hladná po odhaleniach.
Moje mlčanie otvára knihy
a nebezpečné rukopisy,
slovníky a proroctvá,
staré pravdy a staré zákony,
rozprávky o vernosti a utrpení,
nedám ti vydýchnuť,
musíš to všetko hltať, požierať tú hrôzu,
čoraz väčšmi sa dusíš,
ucho máš čoraz unavenejšie,
a jednako mi nemôžeš nič odpovedať,
prichádza môj čas,
nadávam ti a hanobím ťa,
ty fízel, podvodník, travič,
nactiutŕhač, prisluhovač, satan,
ty robot, ty smrť, smrť,
kŕmiš sa svojou vlastnou ohavnosťou,
a nemôžeš prestať
a nemôžeš mi odpovedať,
lebo si netvor,
lebo máš len uši,
lebo máš len judášsky bachor,
nemáš potuchy o jazyku, ani o pravde,
nemôžeš mi povedať slaboch,
nemôžeš ma nazvať silákom,
nemôžeš vysloviť slová: milosť, zúfam si,
nemôžeš skríknuť: prestaň,
len-len, že nepraskneš od otrockej zúrivosti,
buď pozdravená, okyptená bytosť,
vravím ti, dobre je, že si tu,
som nevýslovne spokojný,
že si tu vo dne v noci, v mojej stene,
prekliaty predĺžený úd,
hnijúce ucho Veľkého Podozrenia,
pekelné brucho neľudskej moci,
čo sa vo dne v noci trasie od bezmocnosti,
teraz si prebudilo moju silu,
nemôžem ti podstrčiť
nič iné, len sám seba,
som, čo som,
nepokoj a sliedenie,
úprimnosť a bolesť,
totožnosť a vždy len totožnosť,
viera, nádej, láska,
tvoja veľká protipochybnosť,
som, čo som,
nemôžeš ma rozdeliť,
stvoriť zo mňa dvojníka,
nikdy ma neprichytíš
pri lži alebo vypočítavosti,
nebudeš nikdy katom môjho svedomia,
i keď budeš ďalej požierať moju radosť,
ba občas aj môj smútok
z toho, že si mi nepriateľom,
môj jalový blížny,
taký absolútne cudzí a neľudský,
že sa nemôžeš ani odtrhnúť z reťaze,
ani sa zblázniť či spáchať samovraždu.
Teraz už vidím,
že som ťa unavil,
tvoj chvost sa upokojil,
a jednako je to len plán
mojej pomsty,
moja skutočná pomsta je báseň,
nikdy ma neodhalíš, nikdy nespoznáš,
nijaká lampa nesvieti ušiam,
uši začínajú žiť s vetrom
a s pominuteľnosťou
a pominuteľnosť ich aj zháša,
lenže ja som jazyk-plameň,
oheň, ktorý vzbĺkol
a neprestane horieť
a páliť.

[ze slovinského do slovenského jazyka přeložil Karol Chmel; z knihy: Edvard Kocbek, Kameň a bralo : Výber z poézie. Nadácia Studňa, Bratislava 1997.]

[Zdroj]

Knuts Skujenieks: Pampelišce kvetoucí v listopadu

Pokud víš, že musíš kvést,
neptej se, zda přišel čas.
neptej se, zda uplynul,
Pokud víš, že musíš kvést.

Dbej hlasu, co ti dává směr,
až míza kořeny probudí
Až se budeš trápit vlastní zelení
dbej hlasu, co ti dává směr.

Zvedni žlutou korunu
Spleť plány i kalendář
spleť pravidla, popleť hlavy
Zvedni žlutou korunu.

S tebou se cítíme jako doma,
kveteš, nikdo se neptal,
kveteš, nikoho se neptáš,
s tebou se cítíme jako doma.

[všechny texty v příloze, není-li uvedeno jinak, přeložila pro účel lekce z anglických verzí textů Sára Sichingerová]

^[1] Source: https://www.marxists.org/archive/gorky-maxim/1934/soviet-literature.htm

György Mészáros

Games