COURAGE

connecting collections

Náboženství, církve, náboženská společenství a režim 

„Náboženství je opium lidstva“ je jedna z nejvíce citovaných vět Karla Marxe, která se nicméně často uvádí vytržená kontextu. Snahou Marxe bylo analyzovat, jak náboženství funguje coby ideologie, která pomáhá přijetí hierarchických struktur ve společnosti. Později tato filozofická analýza sloužila jako ideologické ospravedlnění pro protináboženskou politiku socialistického režimu. Je pravda, že jedním ze základů této politiky byl ideologický ateismus, který představoval náboženství jako negativní jev, brzdící budování socialistické společnosti. Na druhé straně ale politika režimů souvisela i s velmi složitými historickými faktory a společenskými okolnostmi, a nebyla tak řízena pouhou ideologií. Některými z těchto faktorů byly:

• vliv Sovětského svazu (vedoucí k proticírkevní politice nebo v případě Rumunska naopak k budování dobrých vztahů s pravoslavnou církví);
• vysoký společenský a politický vliv a velké majetky některých církví před rokem 1945 (jelikož „socialistická ekonomika“ stavěla na státním vlastnictví, stát znárodnil církevní majetky);
• zápas o vliv na ideové postoje běžných lidí (zejména dělnické třídy);
• potřeba vytvořit novou, spolupracující elitu atd.

Postoj socialistických režimů vůči církvím a náboženským komunitám může být rovněž chápán jako akce motivovaná politickými a mocenskými (někdy spíše než ideologickými) důvody. Tuto interpretaci podporuje skutečnost, že v různých dobách a v různých lokálních kontextech existovaly velmi odlišné strategie vypořádávání se s náboženstvím a církvemi. Nelze vymezit jen jeden model platný pro celý region a po celou dobu před rokem 1989. Například v Rumunsku po roce 1947 komunistická strana i stát pokládaly rumunskou pravoslavnou církev za spojence, který by mohl být nápomocen při udržování dobrých vztahů se Sovětským svazem, a to prostřednictvím propojení rumunské a ruské pravoslavné církve. Tento úzký vztah byl – kvůli velkému vlivu rumunské pravoslavné církve ve společnosti – užitečný také při šíření komunistické ideologie. Katolická církev byla naopak, v Rumunsku i jinde, vnímána jako prodloužená ruka Vatikánu a postihla ji vážná perzekuce. Rozličnost těchto strategií byla zčásti zapříčiněna různorodostí struktur jednotlivých církví. Katolická církev měla svou hlavu v zahraničí a papež byl považován za jednoho z nejvýznamnějších nepřátel komunistického režimu. Některé katolické řeholní řády (jezuité, františkáni, salesiáni atd.) měly svá střediska v Římě nebo jinde v západních zemích, a tak mohly zprostředkovávat „nebezpečný cizí (západní) vliv“. Oproti tomu protestantské církve nebyly centralizovány a pravoslavné církve měly zpravidla své vlastní národní patriarcháty s určitým napojením na celosvětové pravoslavné společenství.

Je zajímavé sledovat i další faktory, které měly souvislost s náboženskou problematikou. Materiály ze sbírek dokumentů chorvatské tajné policie k otázkám náboženských společenství zmiňují jako „nepřátelskou činnost“ církve podněcování k etnické nenávisti. Ačkoliv je to jistě zkreslený popis toho, co doopravdy v kostelech zaznívalo, je pravda, že etnické konflikty a náboženské rozdíly spolu často souvisely. Případ turecké menšiny v Bulharsku poskytuje nejen příklad takové souvislosti, ale také ukazuje, jak zásadně se politika režimu vůči určitým skupinám mohla v průběhu času změnit.

I přes rozmanitost situací a přístupů se dají vymezit některé typické strategie používané na straně režimu a taktéž typické strategie uplatňované náboženskými komunitami. Ty jsou součástí širších dějin kulturní opozice ve východním bloku, v níž náboženské komunity hrály ve všech zemích důležitou roli. Cílem této lekce je pomoci pochopit tyto typické strategie a představit různé podoby fungování těchto komunit jako příklady kulturní opozice.

Kontrola a restrikce

V každé z prezentovaných zemí existovala strategie režimu, která směřovala ke kontrole náboženských společenství a omezování jejich činnosti. Většina církevního majetku a institucí byla znárodněna, vzdělávací činnost církví byla omezena, církevní tisk byl pod dohledem a kontrolována byla docela často i církevní hierarchie. Režim prezentoval omezování vlivu náboženských organizací na veřejný život (vzdělání, vlastnictví velkých institucí) jako modernizační projekt, která odděloval stát a církev. Ve skutečnosti stát a vládnoucí strana držely nad náboženskými organizacemi tak přísný dohled a dovolovaly tak málo autonomie, že namísto deklarované odluky stát náboženské organizace jednoduše ovládal. Omezena byla rovněž svoboda jednotlivce praktikovat vlastní náboženství. Jedním z typických projevů restriktivní politiky bylo rušení celých náboženských komunit. Řeckokatolická církev v Rumunsku byla násilně začleněna do pravoslavné církve (viz příběh Doiny Corneové). V Československu a Sovětskému svazu bylo zakázáno působení katolických řeholních řádů. Menší církve nebo hnutí (někdy považované za sekty) byly často postaveny mimo zákon (viz například Celosvětové bílé bratrstvo v Bulharsku). V Maďarsku legální postavení zachovaly pouze tři mužské řády (benediktini, františkáni a piaristé), jedna ženská řehole (školní sestry) a dvě jimi provozovány církevní školy. V jiných zemích, jako Polsko nebo Jugoslávie, církevní řády měly dovoleno působit, ovšem s určitými omezeními: nemohly například vlastnit školní zařízení. Státní bezpečnostní služby často náboženské skupiny sledovaly a kontrolovaly a shromažďovaly podklady k jejich „nebezpečné“ činnosti. Příklad takových aktivit lze najít v Chorvatsku (sbírka Státní bezpečnostní služby) a také zde. Zajímavé příklady z Maďarska ohledně tajného sledování „sekty“ (křesťanské komunity) lze najít zde a zde. Maďarská tajná policie také rekrutovala spolupracovníky mezi náboženskými vůdci a vytvářela atmosféru strachu, v níž si nikdo nemohl být jist, jestli jiný člen nebo představený komunity nepředkládá bezpečnosti zprávy o uskutečňovaných rozhovorech a činnostech.
V pozdější době byly v některých zemích rozvíjeny další, méně restriktivní kontrolní mechanismy. Po zvolení Jana XXIII. papežem Vatikán změnil svou politiku a pokoušel se se socialistickými zeměmi spolupracovat. Této nové tendenci se říkalo Ostpolitik Vatikánu. Jedním z typických příkladů pro ono období tzv. konsolidace je působení Komise pro náboženské záležitosti v obecní radě města Vinkovci, která sledovala aktivity náboženských komunit a později sloužila jako propagátor dialogu mezi státem a církví.

Je nicméně důležité poznamenat, že v mnoha zemích (zejména v Sovětském svazu) byla i v této době nadále silná represivní kontrola. Některým náboženským směrům bylo odepřeno právo na existenci a byly nuceny se připojit se k jiným (například výše zmínění řečtí katolíci v Rumunsku nebo letniční církev v Lotyšsku, která se musela spojit s baptisty apod.) nebo se s nimi zacházelo jako s nelegální sektou.

V několika zemích měl stát dohled nad jmenováním i prací katolických biskupů. V Maďarsku působil vedle každého biskupa funkcionář jmenovaný státním úřadem pro církevní záležitosti, který kontroloval jeho činnost. V katolickém slangu se těmto úředníkům říkalo „kníratí biskupové“ (katoličtí kněží tehdy obvykle knír nenosili, a tak tento výraz zdůrazňoval, že státní funkcionář byl laik, který diecézi vedl coby biskup).

Kromě kontroly nad církvemi prováděly státy a komunistické strany protináboženskou propagandu, která zobrazovala církve, církevní představitele a náboženské přesvědčení v negativním světle – jako aktéry a nástroje útlaku a vykořisťování. Příklady protináboženské sovětské propagandy můžete najít zde.

Perzekuce

Kontrola a pronásledování šly ruku v ruce, přestože mezi těmito dvěma jevy není vždy snadné definovat hranici. Tresty smrti, vraždy, deportace, stíhání a mučení náboženských vůdců nebo významných členů komunit lze určitě považovat za perzekuci. Některé z mechanismů kontroly uváděné v předchozí kapitole, jako například nucené začlenění řeckokatolické církve v Sedmihradsku do rumunské pravoslavné církve nebo zrušení církevních řádů v Československu a Maďarsku, doprovázela zřejmá perzekuce: deportace, nucená přesídlení a trestní stíhání. Mnozí náboženští vůdci byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech, jako byly například procesy s Józsefem Mindszentym v Maďarsku a Aloysiem Stepinacem v Chorvatsku. Mindszenty byl charismatickým a nekompromisním odpůrcem komunistického režimu a stal se tak pro mnoho náboženských komunit symbolem odporu.

Otevřená perzekuce byla ve většině zemí výraznější ve čtyřicátých a padesátých letech. Tento dokument poskytuje například přehled náboženských činitelů odsouzených v Chorvatsku v letech 1944 až 1951. Duchovní a další vůdčí osobnosti náboženských komunit, stejně tak jako někteří řádoví věřící, byli vězněni, mučeni nebo deportováni. Příkladem je slovinský arcibiskup Anton Vovk, který byl stoupenci komunismu v roce 1952 zapálen. Perzekuce zůstala nicméně, zejména ve státech Sovětského svazu, silná i v pozdějších obdobích a popravy, zabíjení a justiční represe se dále odehrávaly také v pozdní éře socialismu. V roce 1984 byl například zavražděn polský kněz Jerzy Popiełuszko.

Koexistence a spolupráce

Náboženská společenství, navzdory restrikcím a hrozbě likvidace, v socialistických režimech nadále fungovala. Komunity byly vedle cest odporu a opozice (viz další část) schopny rovněž najít způsoby, jak v systému přežít nebo s ním koexistovat či dokonce spolupracovat. Možnosti koexistence byly hledány i za velmi nepříznivých podmínek, což ukazuje dopis litevského kněze, otce Aliulise z roku 1959.

Otec Vaclovas Aliulis

Příklady koexistence byly:

• pokračování v práci stávajících institucí a organizací (kostely, školy, teologické fakulty, státem tolerované církevní organizace a výbory),
• uchovávání paměti a archivace (např. Archiv saské církve a archiv Emiliana Ciorana v Rumunsku),
• legální tisková a vydavatelská činnost,
• výstavba nových církevních staveb nebo obnova starých, jako třeba Černý kostel v Brašově.

Černá věž a Černý kostel v Brašově: panoramatický pohled z vrchu Warthe, 1936
, 193. Credits: https://orasulmemorabil.ro/biserica-neagra-4)

Dokumentace případu Černého kostela dovoluje nahlédnout do dlouhého a zajímavého příběhu, ve kterém lze vysledovat zároveň velmi odlišné strategie socialistického režimu: restrikci, kontrolu, toleranci a snahu o spolupráci. Jedná se o jeden z unikátních případů, kdy socialistický režim povolil místní národnostní menšině vyvíjet vlastní iniciativu, a který je tak dobrou ilustrací spojení mezi religiozitou a etnicitou.

Někteří náboženští lídři a představitelé s režimem (státními orgány, komunistickou stranou) navázali spolupráci. V mnoha zemích (Polsko, Československo, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina) se například vytvořila hnutí katolických kněží, která měla sloužit jako základ pro vybudování místní národní církve – loajální vůči režimu a zůstávající v opozici vůči Vatikánu, a často i biskupům. Tato hnutí byla vnitřně poměrně diferencována; ocitli se v nich kněží, kteří byli nadšení z některých komunistických myšlenek nebo se dostali do styku s komunisty během druhé světové války; další byli donuceni do hnutí vstoupit vydíráním nebo mučením. Byli i takoví, kteří se přidali kvůli sporům s vlastním biskupem, a nakonec ti, kteří byli přesvědčeni, že kompromisní postoj jim umožní udržet určitou autonomii a dá více příležitostí pro činnost církve. Dalším typem spolupráce bylo stát se tajným agentem státních bezpečnostních složek uvnitř církve. Po letech se ukázalo, že podobnými tajnými agenty bylo například několik maďarských církevních představitelů. Ačkoli je důležité poznamenat, že maďarské duchovenstvo nebylo mezi informátory státní bezpečnosti nijak nadreprezentováno, údaje uvedené v registru jsou působivé: podle Archivu maďarské státní bezpečnosti bylo v rámci církve zapojeno celkem 1 799 informátorů, „kolem roku 1970 se více než 60 procent maďarského episkopátu skládalo z informátorů a nejméně 80 procent arcibiskupů zvolených po roce 1969 byli také spolupracovníci“. Agentem byl například i Szilárd Keresztes, který působil jako biskup řeckokatolické diecéze v letech 1988 až 2007.

Tato odhalení vedla potom v církvích a ve společnosti k vážným diskusím o tom, jak se vyrovnat s minulostí náboženských komunit. Ti, kteří byli pronásledováni, a ti, kteří k pronásledování přispívali, byli totiž často členy téhož společenství. Někteří jedinci se ovšem pokusům o spolupráci bránili. Například Aurel Cioran odmítal spolupracovat se Securitate i přesto, že se ho stát snažil nalákat na povolení navštívit jeho bratra v Paříži.

Opozice a odpor

Kardinál József Mindszenty, arcibiskup ostřihomský

O příkladech odporu a opozice jsme se již zmínili. Z duchovních, kteří byli odsouzeni, mučeni nebo zabiti (jako Mindszenty a Popiełuszko) se mnohdy stávaly kultovní postavy a symboly odporu pro různá opoziční prostředí.

Fotografie reverenda Jerzyho Popiełuszka od Erazma Ciołka

V době perzekuce a přísných restrikcí mnoho náboženských obcí a lídrů pokračovalo ve své prací v ilegalitě. Tajný způsob života se stal normou pro mnoho komunit, čehož příkladem je zakázaná kongregace kalvinistické mládeže v maďarském Pasarétu. Zbožní řeholníci a jeptišky pořádali bohoslužby a setkávali se s dalšími věřícími (včetně mladých lidí, s nimiž bylo často zcela zakázáno pracovat) v tajnosti. Existovaly utajené sítě s tajně jmenovanými představiteli, náboženským samizdatem a různými aktivitami (jako byly např. duchovní pobyty maskované jako horské exkurze). Tyto sítě byly často napojeny na zahraniční centra a komunity, od nichž nazpátek dostávaly určitou pomoc. Pokusy o komunikaci se „západním světem“ (a církvemi) byly uskutečňovány průběžně, ale kvůli přísné kontrole hranic to nebylo snadné. Panenka Doiny Corneové, jejímž prostřednictvím disidenti pašovali do zahraničí texty zachycující podmínky fungování řeckokatolické komunity v Rumunsku, je jedním z příkladů kreativního řešení tohoto problému.

Panenka Doiny Corneové v Muzeu Sighet, (Zdroj: Sbírka UB fotografií COURAGE, autor: Cristian Pătrășconiu)

Doina Cornea. Credits: http://epochtimes-romania.com/news/doina-cornea-intotdeauna-vine-o-generatie-care-spala-pacatele-generatiei-anterioare—63704

Nadále existovaly a fungovaly i jiné typy tajných komunit, jako třeba ezoterická skupina Celosvětové bílé bratrstvo nebo turecká menšina v Bulharsku, která bojovala za lidská a náboženská práva.

Příkladem je tajný klášter cisterciáckých jeptišek, který založili Ödön Lénárd a Ágnes Tímár, a komunita Bokor, založená a vedená piaristou Györgem Bulányim. Jednalo se o rozsáhlou a důležitou skupinu, která nabízela alternativní formu praktikování katolické víry v rámci malých komunit. Toto společenství bylo v opozici i vůči místní katolické hierarchii a Svatému stolci.

György Bulányi v roce 1968

Mnoho osobností, které vykonávaly tajnou práci nebo vedly tato společenství, bylo vystaveno hrozbě vězení, relokace nebo dokonce smrti. Kněz Ödön Lénárd, spoluzakladatel cisterciáckého kláštera v Kismarosu, byl nejdéle vězněným maďarským duchovním. Jeho korespondence s bratrem ukazuje příběh jeho vnitřního odporu.

Opozice byla často povzbuzována a podporována ze zahraničí. Duchovní působící v exilu a některé organizace se pokoušely politicky ovlivňovat náboženské skupiny a prosazovat náboženská práva v domovských státech. Podobné zásahy nebyly ovšem přijímány členy komunity v socialistických zemích vždy dobře, jak ukazuje příklad organizace Akce světla. Její aktivity ze zahraničí, mířené na komunity v Lotyšsku, kritizovali někteří věřící a duchovenstvo kvůli obavě, že tyto snahy využijí státní orgány k jejich perzekuci nebo zavedení silnější kontroly.

Život Árona Mártona, římskokatolického arcibiskupa v Rumunsku, ukazuje různé formy perzekuce, restrikcí a koexistence. V roce 1956 byl dán do domácího vězení, z něhož byl propuštěn až v roce 1967. Vytrvale pokračoval ve své práci a v Rumunsku, kde jeho postoj překonával náboženské a etnické bariéry, se stal symbolem odporu.

V pozdním socialismu se objevila méně okázalá forma opozice ve formě katolických hnutí zdola, jako byly například Katolické charismatické hnutí nebo hnutí Fokoláre. Na tyto komunity kněží a biskupové obvykle nenahlíželi nepřátelsky, třebaže zůstávaly relativně nezávislé na církevní hierarchii. Se svými vcelku autonomními organizacemi představovaly prostředí nezávislé kultury. Sbírka Istvána Kamaráse nabízí hluboký vhled do života těchto hnutí a sociokulturního a církevního kontextu osmdesátých let v Maďarsku.

Tajně vyráběné a distribuované náboženské publikace byly častou strategií kulturní opozice. Dobré příklady náboženského samizdatu nabízí sbírka slovenského samizdatu a sbírka katolického tisku v Litvě. Díky kvalitě publikací přitahoval náboženský samizdat pozornost nejen věřících, ale i intelektuálů. Například v novinách katolické opoziční sítě Rūpintojėlis byly publikovány důležité články o vývoji literatury v sovětské Litvě.

Existuje několik dalších iniciativ, které ukazují, jak disidentská inteligence v různých kontextech nacházela spojení s náboženskou opozicí. V Litvě síť, která přitahovala mnoho lidí z inteligence, vytvořil otec Stanislovas. Jeho restaurátorská práce spolu s jeho filozofií stály u zrodu jedinečného prostředí.

Otec Stanislovas

Nepřímé formy opozice (související nejen s náboženským odporem) měly další podoby a aktivity související s náboženským uměním (např. polské týdny křesťanské kultury a pastorační činnost kněží mezi umělci) skýtaly v uvolněnějších obdobích fungování režimu alternativní prostor pro osobní realizaci.

Náboženské události obecně často nabízely příležitost pro nepřímé vyjádření opozice vůči systému. Setkání mládeže v Nagymaros v Maďarsku bylo tohoto velmi typickým příkladem. Mělo výlučně náboženskou povahu bez přímých politických rozměrů, ale hlásalo jinou morálku než tu propagovanou stranou a představovalo alternativní hnutí mládeže oproti tomu komunistickému.

Cvičení

• Podívejte se na výsledky vyhledávání hesla „náboženský aktivismus“ v registru COURAGE a zkuste najít příklady různých strategií představených v lekci: opozice a odpor (tajné schůzky, skryté komunity, náboženský samizdat, mučednictví, komunikace se zahraničím, organizace komunit a hnutí); „měkká“ opozice (nezávislá náboženská hnutí, umělecké aktivity, archivace a dokumentace); podřízení a spolupráce (kněžské organizace přátelské vůči režimu, špionáž v náboženských komunitách, dodržování pokynů státu v náboženských záležitostech); „měkká“ spolupráce a koexistence (komunikace se státem a stranou, dialog). Jednotlivé aktivity lze někdy zařadit pod více strategií.
• Try to find examples of religious publication and samizdat from your country in the Registry. Make a short presentation on the different publications, try to find other sources (outside of the Registry), and in your presentation use what you have already learnt in the lesson about samizdat.
• Pokuste se v registru najít příklady náboženské publikace a samizdatu ve vaší zemi. Připravte krátkou prezentaci o různých publikacích, zkuste najít další zdroje (mimo registr) a použít v prezentaci to, co jste se naučili v lekci o samizdatu. Využijte web http://www.scriptum.cz.
• Věnujte hodinu příběhu kněze Toufara (viz např.: http://historie1950.dejepis21.cz).
• Pracujte s databází http://www.pametnimista.usd.cas.cz/podle-temat/cirkve/, která se věnuje připomínání represe a aktivit církve mezi lety 1948 a 1989. 
  • Vytvořte kategorie a roztřiďte místa podle toho, co připomínají (např.: utrpení jednotlivců, aktivní odpor, kulturní aktivity – můžete ale vytvořit vlastní kategorie).
  • Jaké období, případně téma je nejvíce připomínáno?
  • Je některé z míst v blízkosti vaší školy? Prozkoumejte jeho příběh hlouběji a připravte výstavu ve vaší škole nebo knihovně.
  • Pokud se vám zdálo, že je některé téma zastoupeno okrajově, pokuste se na něj zaměřit více a informace doplnit.
• Shromážděte různé názory na náboženské skupiny ve vlastním okolí (rodina, přátelé, známí) a s pomocí učitele identifikujte různé postoje k náboženství (například: odmítnutí, respekt k charitativním činnostem, respekt k odlišným názorům, silná příslušnost k jedné skupině, silná úcta pouze k jedné náboženské skupině oproti jiné, lhostejnost, vnímání náboženství a/nebo náboženských aktivit jako škodlivých pro společnost atd.) a jejich vztah k právu na náboženskou svobodu a ve spojení s respektem k náboženskému pluralismu.
• Vyberte si některé typické postavy představené v lekci (pronásledovaný mnich, kolaborant, mučedník, náboženský vůdce, který stojí o pokojnou koexistenci atd.) a s pomocí učitele mezi nimi v rolích sehrajte diskusi. Připravte se na diskusi s argumenty o výhodách a nevýhodách a morálních úskalích různých strategií. Jednotlivé postavy by měly tyto argumenty představit v diskusi pod vedením moderátora.
• Skupinový projekt: shromážděte ve svém místním okolí informace o náboženských komunitách, zajímavé příběhy ze socialistické doby (pomocí analýzy dokumentů, rozhovorů, hledání v literatuře apod.) a připravte památník náboženské opozice. Památníky mohou mít velice odlišné podoby: umělecké dílo, oslava, veřejná přednáška nebo kulatý stůl pořádaný studenty, malá výstava, malá hra atd. V památníku byste měli nějakým způsobem zahrnout informace, které jste nově získali.

György Mészáros