COURAGE

connecting collections

Samizdat jako prostředek a forma občanského odporu v období socialismu

Časové a prostorové vymezení

Lekce se zabývá samizdatovými publikacemi a jejich vlivem na kulturní život v socialistickém bloku (Sovětský svaz a země východní a střední Evropy) od padesátých do osmdesátých let 20. století. Jako samizdat definujeme politická a umělecká literární díla vydávaná tak, aby se vyhnula cenzuře, bez ohledu na činnost státních orgánů a navzdory policejnímu útlaku. Pojem zavedl do užívání ruský básník Nikolaj Glazkov, který ho vytvořil propojením ruských slov „samo“ a „vydávání“.

Komunikační strategie vládnoucí strany a její snaha o absolutní kontrolu nad kulturní politikou a nad médii

Svrchovanost státu ovládaného jednou stranou byla v období socialismu v zemích střední a východní Evropy patrná prakticky ve všech oblastech života, a tedy i v životě intelektuálním. K zahraničním kulturním dílům a myšlenkám bylo možné se dostat výhradně prostřednictvím striktně kontrolovaných kanálů. Státu patřily televize a rozhlas, tištěná média i vydavatelství, což společně s cenzurou a autocenzurou tvůrců významně ovlivňovalo jazyk a související komunikační situace. Veřejná média byla používána takřka výhradně v souladu se státní ideologií a oficiální komunikační kanály prováděly propagandu cílenou na konkrétní skupiny. Šéfredaktoři byli jmenováni státními autoritami, které si tak udržovaly dohled nad kulturním a intelektuálním životem země. Tyto procesy jsou blíže rozebrány v další lekci, která popisuje fungování cenzury a autocenzury.

Samizdatoví tvůrci a různé aspekty rozhodnutí pro svobodnou vydavatelskou činnost

Samizdatové edice poskytovaly možnost pro šíření demokratických politických hodnot a myšlenek i propagaci kulturních vzorců vybočujících z toho, co podporoval stát. Motivací vydavatelů bylo přesvědčení o mimořádném významu práva na názorovou svobodu a svobodu vyjadřování. Samizdat jakožto intelektuální produkt vymysleli lidé, kteří na rozdíl od režimu považovali otázku těchto svobod za klíčovou. Individuální rozhodnutí pro zahájení nezávislé vydavatelské činnosti mohla být inspirována určitou historickou/ politickou událostí (jako byly například východoněmecké povstání v roce 1953, potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956, vpád cizích vojsk do Československa v roce 1968, studentská hnutí osmašedesátého roku, polské hnutí Solidarita z osmdesátých let). Vznikala také v v reakci na dlouhý a neutuchající útlak (Ceauşescův režim v Rumunsku, Honeckerova éra v NDR či Kadárova doba v Maďarsku) nebo v důsledku osobní intelektuální vyzrálosti jedince, jeho studia či nálady v jeho nejbližším okolí. Tyto okolnosti bývaly impulzem, na základě něhož mohl člověk žijící v diktatuře nabýt přesvědčení, že svoboda je významnější než poklidný život.

Samizdat umožňoval vyjadřovat názory, které se odlišovaly od těch režimem schvalovaných, a dával autorům šanci propagovat hodnoty, které zastávali, a utvářet alternativní – politicky kritickou –kulturu. Přispívání do samizdatu nabízelo taktéž možnost samostatné intelektuální tvorby. V užších disidentských nebo subkulturních kruzích byla účast ve vydávání samizdatu často považována za otázku prestiže a zároveň posilovala pocit sounáležitosti s danou skupinou. Proto byl dopad samizdatové činnosti, i přes její omezenou možnost ovlivňovat celostátní kulturu, v kontextu menších komunit zpravidla velmi výrazný. Představitelé režimu tak samizdatu věnovali zvláštní pozornost: poskytoval totiž jedinečný prostor pro rozvoj opoziční politické kultury. Samizdatové publikace podrobovaly kritice státní politiku, narušovaly komunikační zvyklosti státostrany a vytvářely svého druhu „druhou veřejnost“.

Vztah režimu k samizdatu

Reakce režimu na fenomén samizdatu se v čase a prostoru velice lišily.

Reakce režimu na fenomén samizdatu se v čase a prostoru velice lišily. V období stalinismu režim tvůrce samizdatu aktivně pronásledoval a podnikal proti nim závažná represivní opatření. V pozdějších dekádách se zákroky proti opozičním prostředím postupně zmírňovaly a v některých zemích projevy kritiky dokonce stále častěji různými způsoby pronikaly do veřejného prostoru. Socialistické země stály o mírové soužití s kapitalistickým světem, a proto časem začaly režimy uplatňovat opatrnější politiku a ustupovaly od brutálních represí vůči opozičním aktivistům, aby nepoškodily svůj obraz v očích Západu.

Dosah, publikum a význam samizdatu byly v jednotlivých zemích taktéž velmi rozlišné. Závisely na tom, jak moc byli tvůrci v dané zemi vystaveni represím, jaký byl převládající postoj režimu vůči názorovým oponentům, a v neposlední řadě také na míře rozšíření samizdatu. Například v Maďarsku byly nejpopulárnější samizdatové noviny Beszélő (Mluvčí) vydávány v nákladu 2000 kusů, zatímco Tygodnik Solidarność (Týdeník Solidarita) v Polsku vycházel v 500 000 výtisků.

V sedmdesátých letech byly represe ze strany státních orgánů a bezpečnostních složek ve všech zemích regionu reálnou hrozbou, se kterou opozice musela při své činností počítat. Pro SSSR, NDR, Československo a Rumunsko byla tato represivní politika příznačná v zásadě až do posledních okamžiků vlády komunistických stran. V Polsku po krátké době relativního uvolnění spojeného s vlnou stávek a vznikem hnutí Solidarita v roce 1980 policejní represe znovu vyeskalovaly po vyhlášení stanného práva v prosinci 1981. V Maďarsku byly naopak už v osmdesátých letech projevy policejní brutality vůči opozici spíš výjimečné.

Podoba represí vůči tvůrcům samizdatu

Tvůrci samizdatu žili pod neustálým dohledem a byli vystavováni domovním i osobním prohlídkám a policejnímu pronásledování. Do obydlí jim například v jakoukoli denní a noční dobu mohly vstoupit operační skupiny bezpečnostních orgánů, v jejich domovech byla instalována odposlouchávací zařízení a bývali na nich nasazováni tajní agenti, kteří předstírali, že jsou jejich přáteli. Rafinovaným způsobem represe byly žaloby v záležitostech, které spadaly do pravomoci policie (např. nactiutrhání, pobuřování, vyvolávání rvaček, povalečství atd.). Jednalo se o efektivnější způsob zastrašování než postih z přiznaně politických důvodů, protože se sledovanou osobou bylo možné zacházet jako s obyčejným zločincem. Dalším způsobem perzekvování opozice byly zásahy do podmínek života disidentů. Ti, kteří samizdat psali nebo vydávali, riskovali, že mohou kdykoliv přijít o zaměstnání. Nesměli mít pas, čelili administrativním obstrukcím a v některých případech (zejména v Sovětském svazu) byli nuceni se podrobit psychiatrické léčbě.

Režim viděl v samizdatu hrozbu, protože formulace politických názorů, které byly nezávislé na ideologii vládnoucí strany a vytvářely tak na ní nezávislou politickou kulturu, mohla v dlouhodobém horizontu vést ke vzniku alternativních politických hnutí. Právě proto se tomuto fenoménu, i přestože se týkal úzkého okruhu intelektuálů, věnovala maximální pozornost. Zcela potlačit opoziční aktivity ovšem režim nedokázal. Proto se časem zaměřil na šikanu a rozvrácení opozičních prostředí, což mělo přispět k omezení jejich činnosti a potenciálního vlivu na většinovou společnost. Někdy nabízel režim možnost svého druhu „směny“: autoři, kteří nepřispívali do zahraničních publikací nebo samizdatu, měli větší šanci, že jejich dílo bude legálně vydáno. Tyto metody posilovaly autorskou autocenzuru – tedy vyhýbání se kontroverzním tématům a formulacím už na úrovni tvůrčího procesu. Následkem autocenzury zůstávala tato témata pod pokličkou. Tímto způsobem mohl režim udržovat vztahy s intelektuální elitou a také zdání, že ve veřejném životě existuje debata a pluralismus.

Samizdatové kruhy, jejichž cílem bylo pracovat bez autocenzury a prosazovat otevřenou a nekonformní výměnu názorů, se proti těmto strategiím režimu musely bránit. Existence nezávislé vydavatelské činnosti byla pro opozici klíčová. Zároveň však tvůrci samizdatu vždy museli brát v potaz jeho zjevné limity. Samizdatové publikace se totiž nedostávaly k masám a pro posuny v mínění širších vrstev společnosti důležitější roli, než intelektuální debata hrály ekonomické faktory: hospodářské problémy v jednotlivých zemích a s nimi spojený pokles životního standardu obyvatelstva.

Technické zázemí samizdatu

Nezbytnou podmínkou vydávání samizdatu bylo vytvoření technického zázemí. To zahrnovalo propracovaný proces přípravy, produkce a distribuce publikací. Samizdat měl mnoho podob: mohlo jít o ručně přepisované noviny, ale také o publikace vznikající za pomoci kopíráku, psacího stroje a cyklostylu. Některé samizdatové publikace byly ovšem ilegálně tištěny v profesionálních tiskárnách.

Vasyl Stus: The Merry Cemetery

Zpočátku bývaly samizdaty přepisovány ručně nebo pomocí psacího stroje a indigové modři. Režim chtěl mít o tvůrcích přehled, proto státní orgány shromažďovaly informace o charakteristických znacích jednotlivých psacích strojů a jejich konkrétních majitelích. Později se ke kopírování začaly používat cyklostyly. Výrobní proces se tím urychlil – základní text se připravil na stroji a potom se s pomocí cyklostylu snadno kopíroval za pomoci inkoustu a bubnu.

Další typickou metodou pro výrobu samizdatu byl sítotisk, pro který bylo nutné opatřit rozmnožovací rámeček a který spočíval v tisku ze šablony natažené v rámu. Tiskaři pracovali ve sklepích a na půdách odlehlých venkovských domů a museli se naučit používat primitivní nástroje (rámeček, sítotiskové hedvábí, kopírovací inkoust, roztírací špachtle, papírové šablony, nastřelovací pistole). Kvalita výsledného produktu byla často mizerná, ale vzhledem k obsahu byl zájem i o publikace, které byly jen obtížně čitelné. Šablony a tiskové stroje, papír i inkoust, které se mnohdy pašovaly ze Západu, byly velice cenné.

V osmdesátých letech se bezpečnostní orgány v několika případech pokusily infiltrovat do opozičních skupin tím, že jim prostřednictvím tajného agenta nabídly tiskařské nástroje jako „dar“ (cílem mohlo být například zjistit počet členů dané skupiny nebo její širší personální složení). Aktivisté často tyto dary (mohlo jít i o papír nebo inkoust, které byly agentem vydávány za kradené nebo získané ze Západu) přijímali, pak ale s dárcem rychle zpřetrhali pouta.

K výrobě, uskladnění a distribuci samizdatu byla nezbytná konspirace, tedy působení v přísném utajení. Kdykoliv v průběhu vydavatelského a distribučního procesu se mohlo něco nepovést, a tak si museli být jeho aktéři neustále vědomi, že pokud budou odhaleni, režim je může perzekvovat. Proto byly jednotlivé úkoly rozdělené mezi různé skupiny a jednotlivce, a všichni zachovávali velkou opatrnost.

Vznik samizdatových publikací často inspirovaly nezávislé přednášky nebo debaty mezi intelektuály. Myšlenky, které během nich byly vyjádřeny, byly následně sepisovány. Tyto skupiny intelektuálů již ovšem často byly sledovány a infiltrovány tajnými agenty. Texty byly zpočátku, v obavě z represí a státní šikany, psány anonymně, pod pseudonymy nebo podepisovány pouhými iniciálami. Později byly některá díla publikována také pod skutečnými jmény svých autorů.

Když byla publikace vytištěna, přicházela na řadu distribuce. I ta bývala obtížná a vyžadovala utajení a konspiraci. Publikace se většinou distribuovaly v soukromých bytech, ale také na pracovištích nebo ve školách. Pokud byl někdo z distributorů přistižen, byly mu materiály konfiskovány. Distribuce byla z bezpečnostních důvodů anonymní a distributoři si jména odběratelů zapisovali pomoci iniciál a pseudonymů. Vzhledem k tomu, že po publikacích byla mezi intelektuály poptávka, prodejem samizdatu si bylo možné vydělat na skromné živobytí. Případné odhalení tak kromě dalšího znamenalo vážnou finanční ztrátu jak pro autory, tak pro distributory.

Témata samizdatových publikací

Pro samizdatové publikace byla příznačná velká žánrová pestrost. Byly vydávány rozmanité texty: od několika stránek z dizertace přes politické, sociologické a filozofické studie po celé romány a básnické sbírky. Při zkoumání světonázorového zaměření samizdatu se jako nejvýznamnější jeví následující okruhy: 1) marxistický revizionismus (tedy levicový proud myšlení, který se odklonil od názorů zastávaných vládnoucí stranou a kritizoval počínání režimu „zleva“) 2) liberalismus – v kontextu disidentských prostředí v socialistických zemích zdůrazňující především demokratické ideály a problematiku dodržování lidských práv 3) náboženský orientována esejistika rozebírající politické problémy optikou křesťanské myšlenkové tradice 4) texty s vlasteneckým a nacionalistickým obsahem. Vliv a ohlas těchto světonázorových kruhů se v jednotlivých zemích – v závislosti na období a povaze i struktuře opozičního hnutí – lišil.

Mezi témata, která režim považoval za zcela zapovězené, typicky patřily např. názory na turbulentní historické události (maďarské povstání v roce 1956, sovětská okupace Československa, masakr protestujících dělníků v polském Gdaňsku v roce 1970 apod.) a ohlas opozičních aktivit v sousedních zemích (v Československu byla například ve veřejném prostoru tabu polská Solidarita, a naopak v Polsku česká Charta 77). Spadala mezi ně i témata náboženství, chudoby, sociálního vyloučení, státních represí a situace národnostních menšin. Povolená nebyla pochopitelně ani otevřená politická polemika s vládnoucí stranou. Díky samizdatové vydavatelské činnosti dostávala tato témata svůj prostor.

Cvičení

Podívejte se na web www.scriptum.cz. Vyberte si jedno samizdatové periodikum a představte, o čem jeho autoři psali ve vybraném roce. Vyhledejte informace o autorech a autorkách.

Vyhledejte ve sbírce Paměť národa heslo „samizdat“. Vyberte si jeden či více záznamů a určete, na co pamětníci vzpomínají. Zaměřují se spíše na proces výroby samizdatu, jeho obsah, či rizika spojená s jeho produkcí?

Vytvořte alespoň tříčlenné skupiny. Skupiny připraví SWOT analýzu (silné stránky, slabé stránky, příležitosti a hrozby) tvorby samizdatu. Snažte se zodpovědět na následující otázky: Proč stojí za to se do vydávání samizdatu pouštět? Jaká jsou možná rizika? Na koho se mohou vydavatele spolehnout? Co je ohrožuje? Po dokončení analýzy připravte prezentaci a představte si navzájem příslušné argumenty. Rozhodněte, zda byste se do vydávání samizdatu pustili a jak byste to udělali. Pokud uznáte za vhodné, můžete takto porovnat různá období socialistického režimu v Československu.

Práce s registrem COURAGE

Podívejte se, jaké záznamy nabízí registr COURAGE pod pojmem „samizdat“. Vyberte si jeden aspekt (osobu, téma, časopis, knihu) a připravte referát pro ostatní. Zaměřte se na vysvětlení toho, co bylo na nich natolik „závadné“, že se vydání díla nemohlo uskutečnit oficiálně. Zjistěte, jaké byly osudy vybraného tématu, díla či osoby po roce 1989.

Károly Kiss