Signatářka a mluvčí Charty 77, spisovatelka Eva Kantůrková se narodila 11. 5. 1930 v Praze. Po maturitě v roce 1951 vystudovala filozofii a historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Až do sedmdesátých let neměla žádný konflikt s komunistickým režimem, pracovala jako tajemnice Československého svazu mládeže (1956–1958) v Československém ústředí knižní kultury (1966) a od roku 1967 jako spisovatelka z povolání, publikovala v oficiálních periodicích včetně Rudého práva. Situace se změnila po srpnové okupaci Československa v srpnu 1968, kdy se Kantůrková připojila ke kritikům nastupující normalizace. Podepsala také Chartu 77, v roce 1985 byla její mluvčí. V květnu 1981 byla zatčena a bez soudu propuštěna až v březnu následujícího roku. V tomto období nemohla oficiálně publikovat, její tvorba byla šířena pouze prostřednictvím samizdatů – knihy Muž v závěsu (1977), Dvanáct rozhovorů (1980), Dopisy z vězení (1982), Mé přítelkyně v domě smutku (1984), Jan Hus (1988) apod. Uspořádala také dva samizdatové sborníky reflektující Paměti Václava Černého a dílo Josefa Pekaře. Přispívala rovněž do exilových periodik (Listy, Svědectví, Obrys, Rozmluvy).

Po sametové revoluci se občansky a politicky angažovala. Patřila mezi zakladatele Občanského fóra, v letech 1990–1992 usedla do poslaneckého křesla, v období 1994–1996 a 2005–2007 stála v čele Obce spisovatelů, v letech 1998–2000 působila na Ministerstvu kultury a v rozmezí let 2003–2009 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.  Zároveň se věnovala dále literární činnosti – např. vzpomínky Památník (1994), eseje Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná (2005), románovou trilogii Nečas (2000), Nečasův román (2002), Démoni nečasu (2007). Napsala také scénáře ke svým prózám (Smuteční slavnost, Přítelkyně z domu smutku atd.) Literární tvorba Evy Kantůrkové se vyznačuje politickou a společenskou kritikou, která se zostřuje od 70. let 20. století. Mezi její silné motivy patří také alegorie minulosti a současnosti, individuálního a kolektivního. Je rovněž uznávána za schopnost plasticky vykreslit vnitřní psychologický rozměr svých hrdinů a hrdinek. Kantůrková získala za svoji tvorbu několik ocenění, v roce 1984 Cenu Toma Stopparda, o pět let později Cenu Jana Palacha, v roce 1999 Cenu Egona Hostovského a za celoživotní dílo Cenu Ladislava Fukse v roce 2008.