Ivan Medek (1925-2010) byl významný český hudební publicista, teoretik a kritik. Patřil mezi první signatáře Charty 77 a zakládající členy VONS. V roce 1978 odešel do exilu, kde spolupracoval s Hlasem Ameriky a Rádiem Svobodná Evropa. Po návratu pracoval v Kanceláři prezidenta Václava Havla.
Ivan Medek se narodil 13. 7. 1925 v Praze jako syn legionářského generála a spisovatele Rudolfa Medka a jeho ženy Evy, dcery slavného impresionistického malíře Antonína Slavíčka. Přes babičku Slavíčkovou, která si po smrti manžela vzala Herberta Masaryka, byl nevlastním pravnukem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Jeho bratrem byl jeden z nejpozoruhodnějších českých malířů dvacátého století Mikuláš Medek. Vystudoval akademické gymnázium, studium konzervatoře z politických důvodů nedokončil. Ihned po únoru 1948 byl Ivan Medek kvůli svému rodinnému původu vyloučen z konzervatoře. Od té doby byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti a v polovině padesátých let i tři měsíce vězněn. Byl nucen neustále měnit zaměstnání, na základě odborných znalostí a doporučení byl přijímán a z politických důvodů dostával výpovědi. V roce 1968 se aktivně podílel na reformách pražského jara. Pracoval jako hudební kritik, hudební organizátor pro dirigenta Václava Talicha, koncertní jednatel a dramaturg České filharmonie, publicista v Čs. rozhlase a Čs. televizi a redaktor v nakladatelství Supraphon. V roce 1970 byl propuštěn z České filharmonie, když na první výročí upálení Jana Palacha zařadil do programu kantátu Jana z Arku na hranici. Ivan Medek byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1978 patřil mezi 17 zakládajících členů VONS. Po podpisu Charty 77 dostal v Supraphonu, kde byl v té době zaměstnán, okamžitou výpověď. Poté pracoval jako sanitář, šatnář a umývač černého nádobí. Pro tuto svou činnost v Chartě 77 a VONS byl zařazen do akce Asanace, jejímž účelem bylo donutit nepohodlné chartisty a disidenty k vystěhování ze země. Byl neustále pronásledován, opakovaně vyslýchán a zadržován Státní bezpečností, po brutálním útoku, kdy mu šlo o život, se rozhodl odejít v roce 1978 do exilu. Usadil se ve Vídni. Pracoval jako poradce u organizace AFCR (American Fund for Czechoslovak Refugees) v uprchlickém táboře Traiskirchen, byl stálým spolupracovníkem rozhlasové stanice Hlasu Ameriky ve Vídni, také spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa, BBC, Radio Vaticana a Deutschlandfunk. Jeho Tisková služba poskytovala informace a dokumenty o situaci v Československu, nezávislých iniciativách a o pronásledování odpůrců režimu. Byl podporovatelem a spolupracovníkem CDUP (Committee for the Defence of the Unjustly Prosecuted) – britského VONS. Patřil mezi zakladatele Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury. Zapojil se do práce v katolické laické organizaci Opus Bonum. Po návratu do Prahy se stal postupně poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ředitelem odboru vnitřní politiky a vedoucím Kanceláře prezidenta republiky.
Od roku 1991 byl nositelem Řádu T. G. Masaryka za získávání, rozšiřování a zveřejňování informací o komunistickém režimu v Československu, o činnosti domácí opozice a o perzekvovaných občanech. V roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy. Za rok 2008 obdržel novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Ivan Medek odešel do vídeňského exilu s úmyslem udržet co nejtěsnější spojení s přáteli v Československu a informovat domov i svět o tom, co se v Čechách a na Slovensku děje. Na obranu domácí opozice založil Tiskovou službu, jejímž prostřednictvím rozšiřoval dokumenty Charty 77, sdělení VONS, otevřené dopisy, informace o perzekvovaných československých občanech, o pronásledování věřících a další nezávislé zprávy, které obdržel z Československa. Prostřednictvím zahraničního rozhlasu, zejména Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa pak tyto informace zprostředkovával posluchačům v Československu. Po změně režimu, kdy již nebylo třeba dopravovat dokumenty ilegálně přes hranice, ukončil svou informační činnost. Ivan Medek měl zájem na zachování svědectví o nezávislých kulturních, politických i náboženských aktivitách československých občanů působících v disentu i exilu. Z tohoto důvodu se rozhodl darovat materiály ze své exilové činnosti do archivu, původně exilového, Československého dokumentačního střediska, jehož sbírky přešly v roce 2003 do sbírek Národního muzea.