V Československu byl stejnopohlavní styk trestným činem až do roku 1962, kdy došlo k jeho dekriminalizaci. Hranice povoleného stejnopohlavního styku byla stanovena na 18 let, zatímco pro styk nestejnopohlavní zůstala na 15 letech. Přestože styk jako takový byl dekriminalizován, nenormativní sexualita byla nadále společensky značně netolerovaná. Státní bezpečnost, shromažďující kompromitující informace, se mimo jiné zaměřovala i na sexuální orientaci sledovaných osob. Ze strachu před šikanou ze strany úřadů, možnému zneužití státní mocí i problémů v rodině, mezi přáteli nebo na pracovišti, byla neheterosexuální orientace zatajována a nepřiznávána. Tito lidé tak žili v podstatě dvojí život, jeden pracovní a „oficiální“, druhý osobní, který ale před většinovou společností obvykle skrývali.
Jak uvádí jeden z iniciátorů založení Společnost pro queer paměť historik Jan Seidl, k dějinám sexuálně nenormativních jedinců i sociálních skupin lze přistupovat jako k obecnější civilizační otázce, jedné z mnoha, s níž se česká společnost ve své historii vyrovnávala. Kontinuity Seidl spatřuje ve vztahu katolíků a protestantů v předmoderní době, dělnické otázce 19. století, česko-německých vztazích před rokem 1945, či v opozici vůči komunistickému režimu po roce 1948. Ústředně je tematicky spojuje vztah menšiny, vůči níž vystupuje dominantní většina disponující reálnou i symbolickou mocí. Popis represe vůči „zapovězeným“ lidem, poznání mechanismu vzájemného vztahu moci se společenskou poptávkou, reakce společnosti na extrémní situace ústící často do vyhrocených homofobních projevů (např. problematika queer osob ve spojitosti s holocaustem), volby strategií minorit, např. různých způsobů utajení – vytvářejí prostor pro poznání obecnějších procesů, a to jak v případě sexuálních menšin, tak například politického disentu.
Postupné narovnání vztahů příslušníků neheterosexuální menšiny se státní mocí, stejně jako aktivní vyjednávání s většinovou společností, začalo až po roce 1989. Toto vyjednávání na poli společnosti, kultury, ale i práva, trvá v podstatě dodnes. Postihnutím toho dlouhodobého úsilí o vlastní uznání a zejména problematického žití „druhých životů“ a osobních příběhů se začala od roku 2013 zabývat právě Společnost pro queer paměť. Protože od devadesátých let zaměřili na dějiny LBGT lidí svou pozornost rovněž historici a výzkum v této oblasti do současnosti již relativně pokročil, rozhodli se zakladatelé spolku do určité míry odbočit od čistě akademické perspektivy a začali naopak shromažďovat paměť starších příslušníků LGBT komunity. Cílem bylo realizovat jistou formu „záchranného výzkumu” a sbírat rozhovory kvůli uchování vzpomínek těchto lidí pro budoucí generace. Hlavním důvodem je skutečnost, že paměť LGBT osob, které měly v minulosti problém zakládat rodiny, nemohla být předávána potomkům a mizela. Zaznamenané rozhovory pokrývají dobu státního socialismu a postsocialismu. Jedinečnost založené sbírky orálně-historických svědectví spočívá zároveň v tom, že všechny instituce, které se zabývají sbíráním paměti, jsou nastaveny heteronormativně – tedy že normou je heterosexuální orientace. Pro otázky týkající se jiné sexuality – zejména co to znamenalo pro životní zkušenost lidí – neexistuje doposud prostor.
Kromě rozhovorů a jejich přepisů, jež jsou významnou a důležitou součástí sbírky, shromažďuje Společnost i nejrůznější předměty a svědectví, často darované předměty, osobní archivy či pozůstalosti jednotlivých narátorů či pamětníků, od ego dokumentů a písemností po hmotné předměty každodenní potřeby i umělecké artefakty, spojené s problematikou queer historie. Sbírka časově pokrývá delší období, počínaje od dob habsburské monarchie přes první republiku (1918—38), období protektorátu (1939—45) a státního socialismu a sahá v podstatě až do dnešních dní. To z ní činí v českém prostředí zcela výjimečnou kolekci a Společnost usilovně pracuje na jejím rozšiřování. O její jedinečnosti svědčí rovněž fakt, že vybrané dokumenty sbírky byly v nedávné době využity v rámci přípravy publikací z řady Kmeny (několik dílů obsáhlé knižní publikace a posléze rovněž dokumentární série České televize o životě subkultur) a zapůjčuje předměty na různé výstavy, a to i mezinárodně. Do budoucna by měla sbírka posloužit jako základ stálé expozice dějin sexuálních menšin v Českých zemích, kterou Společnost plánuje provozovat, až to dovolí finanční a prostorové možnosti. Doposud je úkolem sbírky jednak zachovávat určitou formu specifické paměti, stejně jako sloužit badatelským potřebám, vzdělávacím a popularizačním účelům. Spolek realizuje filmové projekce, jeho členové podněcují studenty bakalářských, magisterských i postgraduálních programů k výzkumu na tématech s problematikou sexuálních menšin, centrum funguje rovněž komunitně jako místo setkávání queer seniorů. Své aktivity zviditelňuje mimo jiné v podobě stánku na každoroční akci Prague Pride.
Zakladatelé spolku utvářejí sbírku na základě teze, že kontinuita paměti a její uchovávání i předávání jsou základním prvkem při utváření společenství. Akcentují vyloučenost neheterosexuálních osob, skutečnost, že v současnosti existující archivy queer lidí jsou policejní a psychiatrické, upozorňují na častou absenci rodinné paměti a celkově silnější proces „zapomínání“. Opírají se o přesvědčení, že právě komunita a její tradice jsou tím, co dodává svým členům společenské i individuální sebevědomí. Východiska spolku shromažďujícího sbírku konkretizovala členka jeho vědecké rady, historička umění Milena Bartlová následujícími slovy: „Společnost pro queer paměť, její budoucí sbírky, archivy a muzeum, se staví proti vynucenému zapomenutí na životy lidí, kteří byli nuceni žít ve skrytých společenstvích, vyřazeni z rodinných tradic a vzpomínkových rituálů.”