COURAGE

connecting collections

Jana M. Bauerová se narodila v Dačicích v roce 1980 a dětství prožila ve Staré Říši v sousedství rodiny Jirousových. V Jihlavě vystudovala střední obchodní školu. Pracuje jako archivářka v knihovně Libri prohibiti, kde má mimo jiné na starosti pozůstalost Ivana Martina Jirouse. Společně s Františkou Jirousovou založila v roce 2004 literární skupinu Katolická dekadence. V roce 2008 vydala poemu Severní kříž a v roce 2018 jí a Jirousové vycházejí vzpomínky na I. M. Jirouse pod názvem Mága.

Signatář a mluvčí Charty 77 Václav Benda se narodil 8. 8. 1946 v Praze. Po maturitě studoval v letech 1964–1969 filozofii a bohemistiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde také rok po absolvování získal doktorský titul. Benda pokračoval v dalších letech ve studiu na Karlově univerzitě, tentokrát si zvolil matematicko-fyzikální fakultu, kde v letech 1970–1975 studoval teoretickou kybernetiku. Profesně se věnoval druhému nehumanitnímu oboru až do roku 1977, kdy podepsal Chartu 77 a byl propuštěn ze zaměstnání. V dalších letech pracoval jako topič.

Kritika režimu se u Bendy mísila s aktivismem. Již na konci 60. let se účastnil studentského hnutí, v roce 1968 se stal předsedou Akademické rady studentů a stál u zrodu klubů katolické mládeže. V době normalizace patřil mezi zakládající členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (1978), v letech 1979 a 1984 byl také mluvčí Charty 77. V roce 1988 spoluzakládal Hnutí za občanskou svobodu.  Benda reprezentoval katolický proud českého disentu, své texty publikoval také v samizdatu, zejména v edici Petlice, Lidových novinách, Kritickém sborníku, podílel se na překladu knihy Nově cesty biologie vytištěné v Edici Expedice. Vydával a redigoval filozofický časopis Paraf (1985–1989), publikoval také v exilovém periodiku Studie. Za svoje aktivity a politické názory byl vězněn v letech 1979–1983.

Po sametové revoluci se věnoval především politice. V letech 1989–1993 působil jako předseda Křesťanskodemokratické strany, další tři roky jako její místopředseda. Po sloučení strany s ODS pracoval ve výkonném výboru. V letech 1989–1992 usedal také do poslaneckého křesla a v době rozpadu Československa působil jako předseda Federálního shromáždění. Po ukončení poslaneckého mandátu působil v pražském zastupitelstvu (1994–1997), poté v Senátu (1996–1999).  V letech 1994–1998 pracoval rovněž ve funkci ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 1998 Benda získal státní ocenění medaili Za zásluhy. Zemřel v Praze 2. 6. 1999.

Ivan Blatný byl český básník a překladatel. Jeho první básně byly publikovány v roce 1933 ve Studentském časopise, později přispíval mimo jiné do Akordu, Kritického měsíčníku, Listů či Lidových novin. V roce 1948 byl vyslán do Londýna jako člen delegace Syndikátu československých spisovatelů. Blatný se rozhodl ve Velké Británii již natrvalo zůstat a požádal zde o politický azyl. Své rozhodnutí emigrovat z Československa tlumočil prostřednictvím rozhlasové stanice BBC a dle svých slov ho k emigraci vedlo omezování svobody a kultury v Československu. Blatný byl v Československu označen za zrádce, byl mu zabaven majetek a stal se „zakázaným autorem“. Pobyt v exilu však nesl Blatný těžce a propukla u něj duševní choroba paranoidní schizofrenie, kvůli které byl v roce 1948 poprvé hospitalizován. V letech 1951 až 1954 pak spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou. Od roku 1954 však musel být kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu již trvale hospitalizován v psychiatrických léčebnách. I přesto Blatný nadále psal básně. V Československu se však o Blatného osudu ještě v sedmdesátých letech mnoho nevědělo, což potvrzují slova básníka a disidenta Zbyňka Hejdy: „Znali jsme jeho knihy vydané v Československu ještě před rokem 1948, ale vědět, co psal a jak žil od doby své emigrace, bylo nám znemožněno nepropustností zdi, která dělila oba světy.“ Emigrační tvorba Ivana Blatného však byla vydávána v zahraničí – v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého. V osmdesátých letech byly Blatného exilové verše publikovány také v Československu prostřednictvím samizdatu – jednalo se o sbírky Poblíž katedrál (1981), Pomocná škola Bixley (1982) a Stará bydliště (1984). Životní příběh Ivana Blatného se stal ve světě známým zejména po roce 1981, kdy o něm v německém časopise Stern vyšel článek z pera Jürgena Serkeho. O rok později pak BBC a Norská televize odvysílaly o Ivanu Blatném dokumentární film. V Československu začalo být Blatného dílo oficiálně vydáváno po roce 1989. Nyní je Blatný vnímán jako významná osobnost dějin československé literatury, jeho jméno se objevuje ve školních učebnicích a stává se tématem studentských kvalifikačních prací. V roce 2007 uvedlo pražské divadlo Komedie hudební inscenaci Miloše Orsona Štědroně „Kabaret Ivan Blatný“. I přesto, jak nedávno uvedl publicista Aleš Palán, je Ivan Blatný „jedním z posledních důležitých básníků 20. století dosud plně ,neobjevenýchʻ čtenářské veřejnosti.“

Petr Blažek je historik se specializací na československé dějiny 20. století, konkrétně na opozici a odpor proti komunistickému režimu a polsko-česko-slovenské vztahy ve 20. století. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové (obor český jazyk, dějepis), historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a doktorát získal na téže fakultě za disertační práci „Dějiny Polsko-československé solidarity. Vztahy československé a polské opozice 1976-1989“. V současné době pracuje jako odborný pracovník v Ústavu pro studium totalitních režimů. Byl řešitelem grantového projektu „Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Dějiny opoziční skupiny (1978-1989)“, v rámci něhož vznikl web vons.cz. 

Petr Blažek je také jedním z dobrovolníků, kteří jsou součástí Centra pro dokumentaci totalitních režimů (CDTR). 

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, byl český, resp. slovenský básník, prozaik, dramatik, filosof a duchovní otec československého undergroundu. Od konce čtyřicátých let se pohyboval v okruhu československých surrealistických umělců. Na začátku padesátých let založil společně se surrealistickým básníkem a výtvarníkem Ivo Vodseďálkem samizdatovou edici „Půlnoc“. Na základě sbírky básní „Židovská jména“ (1949), která reagovala na tehdejší antisemitské nálady, si zvolil pseudonym Egon Bondy. V šedesátých letech, po absolvování filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1961), pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu a později v Bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSR. V té době inklinoval k trockismu a maoismu, a zabýval se také východní filozofií, například buddhismem a taoismem. Od roku 1967 byl v plném invalidním důchodu. V sedmdesátých a osmdesátých letech působil jako teoretik a protagonista českého undergroundu, přispíval do samizdatových a exilových časopisů, a jeho verše zhudebňovala undergroundová skupina The Plastic People of the Universe. V roce 1977 se Bondy stal jedním ze signatářů Charty 77 a v roce 1981 obdržel exilovou cenu Egona Hostovského za prózu „Invalidní sourozenci“. Na druhou stranu však byl Bondy spolupracovníkem StB, a to již od roku 1952. Tato spolupráce trvala s přestávkami až do konce komunistického režimu v roce 1989. Do roku 1989 bylo jeho dílo, až na výjimky, vydáváno pouze v samizdatu nebo v exilu. Po roce 1989 se Bondy angažoval v ultralevicových formacích. V roce 1993, po rozpadu Československa, získal slovenské státní občanství a od té doby žil trvale v Bratislavě. Egon Bondy se coby literární postava objevuje v několika prózách, mimo jiné v dílech Bohumila Hrabala. O Bondym bylo dosud natočeno také mnoho televizních dokumentů. Za svůj život Bondy napsal více než čtyřicet básnických sbírek, dvacet próz a mnoho filozofických a publicistických textů. Navzdory jeho spolupráci s StB se jedná o jednoho z nejvýznamnějších představitelů československé nezávislé a undergroundové kultury před rokem 1989.