COURAGE

connecting collections

Signatářka a mluvčí Charty 77, spisovatelka Eva Kantůrková se narodila 11. 5. 1930 v Praze. Po maturitě v roce 1951 vystudovala filozofii a historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Až do sedmdesátých let neměla žádný konflikt s komunistickým režimem, pracovala jako tajemnice Československého svazu mládeže (1956–1958) v Československém ústředí knižní kultury (1966) a od roku 1967 jako spisovatelka z povolání, publikovala v oficiálních periodicích včetně Rudého práva. Situace se změnila po srpnové okupaci Československa v srpnu 1968, kdy se Kantůrková připojila ke kritikům nastupující normalizace. Podepsala také Chartu 77, v roce 1985 byla její mluvčí. V květnu 1981 byla zatčena a bez soudu propuštěna až v březnu následujícího roku. V tomto období nemohla oficiálně publikovat, její tvorba byla šířena pouze prostřednictvím samizdatů – knihy Muž v závěsu (1977), Dvanáct rozhovorů (1980), Dopisy z vězení (1982), Mé přítelkyně v domě smutku (1984), Jan Hus (1988) apod. Uspořádala také dva samizdatové sborníky reflektující Paměti Václava Černého a dílo Josefa Pekaře. Přispívala rovněž do exilových periodik (Listy, Svědectví, Obrys, Rozmluvy).

Po sametové revoluci se občansky a politicky angažovala. Patřila mezi zakladatele Občanského fóra, v letech 1990–1992 usedla do poslaneckého křesla, v období 1994–1996 a 2005–2007 stála v čele Obce spisovatelů, v letech 1998–2000 působila na Ministerstvu kultury a v rozmezí let 2003–2009 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.  Zároveň se věnovala dále literární činnosti – např. vzpomínky Památník (1994), eseje Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná (2005), románovou trilogii Nečas (2000), Nečasův román (2002), Démoni nečasu (2007). Napsala také scénáře ke svým prózám (Smuteční slavnost, Přítelkyně z domu smutku atd.) Literární tvorba Evy Kantůrkové se vyznačuje politickou a společenskou kritikou, která se zostřuje od 70. let 20. století. Mezi její silné motivy patří také alegorie minulosti a současnosti, individuálního a kolektivního. Je rovněž uznávána za schopnost plasticky vykreslit vnitřní psychologický rozměr svých hrdinů a hrdinek. Kantůrková získala za svoji tvorbu několik ocenění, v roce 1984 Cenu Toma Stopparda, o pět let později Cenu Jana Palacha, v roce 1999 Cenu Egona Hostovského a za celoživotní dílo Cenu Ladislava Fukse v roce 2008.

Olga Karlíková byla umělkyně, která po válce vystudovala pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studovala u Antonína Strnadela a textil u Antonína Kybala, poté pracovala jako designérka textilu ve státním podniku Ústav bytové a oděvní kultury. Věnovala se především abstraktnímu zobrazení přírody a zajímala se také o akustiku, nejznámější jsou pak její díla o zpěvu ptáků či volání velryb.

Po roce 1977, kdy podepsala Chartu 77, se stala nežádoucí umělkyní a její díla zmizela z veřejného prostoru. Karlíková byla jednou z prvních signatářů Charty 77. K té se dostala přes svojí neteř, architektku Helenu Bukovanskou. Jak uvedla v rozhovoru s Marcelou Pánkovou v roce 1995, „podpisem se jí strašně ulevilo, neboť od dětství nesnášela lhaní a přetvařování.“ (Výtvarné umění 3-4, 95) Vystavovat mohla až po roce 1989, kdy se o její dílo začali více zajímat také odborníci. Výjimečně se jí podařilo vystavit svá díla na výstavě v klášteře v Doksanech v 80. letech, kterou připravil Ludvík Hlaváček.

Olga Karlíková bývá považována za první konceptuální umělkyni v Čechách. 

Evangelický farář a signatář Charty 77, který byl pro své politické názory vězněn a nucen odejít do exilu, se narodil 18. 10. 1942 v Praze. Po peripetiích s dokončením střední školy a práce v dolech studoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu až v letech 1964–1968. Po její absolvování působil tři roky jako farář, dokud mu v roce 1971 nebyl odejmut státní souhlas s výkonem duchovní služby. Poté až do roku 1976 pracoval na hradě Houska jako kastelán, kdy byl zatčen a v procesu s undergroundovou skupinou Plastic People of the Universe odsouzen k osmi měsícům vězení. V následujících třech letech se jako signatář Charty 77 nemohl vrátit ke své původní profesi a živil se převážně jako umývač oken. Zlom v jeho životě přišel v roce 1980, kdy byl nucen odejít do exilu. Usadil se ve Švýcarsku, kde od roku 1981 opět působil jako farář. V Československu a poté v České republice, kam se natrvalo vrátil v roce 1997, vykonával duchovní službu v letech 1990–1992, 1997–2002 a 2007–2011. Tuto práci kombinoval s veřejnou a politickou činností, mezi níž patřila funkce poslance ve volebním období 2002–2006 a zmocněnce vlády pro lidská práva v letech 2004–2006.

Karásek se věnoval také hudební a literární činnosti. Jako písničkář začal vystupovat od 70. let, jeho písňové texty byly publikovány v samizdatových sbornících, např. Hodina naděje (1978), Básníci pražského undergroundu (1986), ale také v exilových publikacích a po roce 1989 oficiálně. Do jeho literární tvorby patří především texty kázání Boží trouba (2000) a Tři kázání o Jonášovi (2007). Na Karáskově hudebních i dalších dílech se podepisovalo jeho profesní zaměření, usiloval o aktualizaci evangelia, tematizoval biblická poselství v konfrontaci s životním stylem současnosti. S undergroundem ho pojila forma uměleckého sdělení, která se vyznačovala provokací, sarkasmem a jistou naturalistickou názorností.