COURAGE

connecting collections

Milan Knížák je český výtvarník, hudebník, performer a sběratel loutek. Svou činností pokrývá mnoho uměleckých oborů od výtvarného umění, architektury, módy a designu přes hudbu až po poezii, fotografii či akční umění. Svá díla vystavoval poprvé v roce 1958 v Mariánských Lázních. Od začátku šedesátých let se věnoval performativnímu umění, tzv. happeningům, realizoval též v ulicích Prahy různé instalace. V roce 1963 založil s přáteli skupinu „Aktuální umění“, později nazvanou „Aktual“. Jednalo se o skupinu sdružující mladé umělce a zaměřující se na nové formy a akční umění. Jedním z jejích cílů bylo přiblížit umění běžnému životu. Skupina vydávala stejnojmenný samizdatový časopis a realizovala pouliční akce, výstavy či happeningy. V letech 1963 až 1964 Knížák studoval na Akademii výtvarných umění, školu však nedokončil. V roce 1965 se stal členem Svazu výtvarných umělců. O rok později již byl evidován Státní bezpečností jako nepřátelská osoba. V roce 1967 pak v Mariánských Lázních založil hudební skupinu rovněž nazvanou „Aktual“. Výtvarný a literární kritik Jindřich Chalupecký Knížákovi zprostředkoval kontakt s hnutím Fluxus a Milan Knížák poté odjel na pozvání George Macinause v roce 1968 do Spojených států, kde se zúčastnil akcí tohoto hnutí. V roce 1970 se Milan Knížák vrátil do Československa a obnovil hudební skupinu „Aktual“, která významně ovlivnila československý underground včetně skupin jako The Plastic People of the Universe, DG 307 nebo Umělá hmota. V sedmdesátých letech byl sledován Státní bezpečností a několikrát zadržen. Od konce sedmdesátých let mohl občas vyjíždět do Západního Německa a Rakouska, kde přednášel a zároveň tvořil. V letech 1990-1997 působil ve funkci rektora Akademie výtvarných umění a v letech 1999-2011 byl ředitelem Národní galerie v Praze. Přednáší na domácích i zahraničních univerzitách, uspořádal mnoho skupinových i samostatných výstav v Česku i v zahraničí a je autorem několika knih. Knížákovy názory, jeho působení v Národní galerii i některá jeho současná díla ve společnosti vyvolávají značné kontroverze, z nichž některé vyústily až v soudní spory.

Pavel Kocman se narodil 25. října 1968 v Hustopečích. V dětství prožil na jižní Moravě ve Valticích a v Břeclavi, kde navštěvoval gymnázium. V roce 1987 byl přijat ke studiu oboru historie a archívnictví na Filozofické fakultě UJEP v Brně. V době vypuknutí studentské stávky v listopadu 1989 se zapojil do činnosti Stávkového výboru Filozofické fakulty UJEP. Zpočátku vylepoval plakáty, leč záhy byl osloven prof. Zdeňkou Rusínovou, která o něm věděla, že studuje archívnictví a navrhla mu, aby se ve Stávkovém výboru začal věnovat organizování dokumentů, plakátů a všech dalších artefaktů, které se tu nahromadily, čímž Pavel Kocman položil základ současné sbírky. Tu posléze uspořádal s pomocí dalších studentů: Darji Golkové (později provdané Kocábové), Renáty Brožové (později provdané Růžičkové) a Ivo Durce. Po absolvování studia v roce 1993 byl zaměstnán jako archivář v okresním archivu, pracoval v České televizi a v Židovském muzeu. Dějiny Židů na Moravě se nakonec staly jeho hlavním tématem zájmu, kterému se věnuje dodnes. Tuto problematiku také přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Darja Golková se narodila dne 8. listopadu 1967 v Ostravě. Od raného dětství však žila v Brně, kde absolvovala základní školu a gymnázium. Po maturitě byla v roce 1986 přijata ke studiu historie a archívnictví na Filozofické fakultě UJEP v Brně. Byla jednou ze studentek Filozofické fakulty, které se během listopadové revoluce v roce 1989 zapojily do činnosti Stávkového výboru FF UJEP. Spolu s Renátou Brožovou se připojila k Pavlu Kocmanovi a Ivo Durcovi, kterým pomáhala v uspořádání dokladů a vytváření organizovaného souboru – dnešní sbírky materiálů Stávkového výboru FF UJEP. V roce 1990 byla spolu s Renatou Brožovou autorkou finalizace a uspořádání celé sbírky, kterou v následujícím roce předala do správy Archivu Masarykovy univerzity. Po ukončení studia se stala archivářkou ve Státním okresním archivu Břeclav se sídlem v Mikulově, kde pracuje dodnes.

Pavel Kohout se narodil v Praze 20. 7. 1928. Po maturitě na reálném gymnáziu (1947) studoval srovnávací literaturu, estetiku a divadelní vědu na FF UK, ale studium nedokončil. Od konce 40. let a většinu 50. let pracoval v několika redakcích (Československý rozhlas, Československá televize, Československý voják) jako reportér, komentátor a publicista. V letech 1949–1950 působil v Moskvě jako druhý kulturní přidělenec na československém velvyslanectví, po svém návratu do roku 1952 vedl humoristický časopis Dikobraz. Od roku 1956 se stal spisovatelem z povolání, ale v letech 1963–1966 působil také jako dramaturg v Divadle na Vinohradech. Rovněž se již od svých studií angažoval v oficiálních organizacích – zejména v Československém svazu mládeže, později v Svazu československých spisovatelů a do roku 1969 byl členem KSČ. V roce 1977 podepsal Chartu 77, na jejímž Prohlášení se autorsky podílel. O dva roky později i s manželkou Jelenou vycestoval do Rakouska, odkud mu byl znemožněn návrat do vlasti, a také byl zbaven státního občanství. V exilu pokračoval ve své tvůrčí činnosti, spolupracoval také s exilovými nakladatelstvími. Po roku 1989 střídavě žije v Rakousku a Československu/České republice.

Pavel Kohout byl již od svého mládí literárně činný, vedle publicistických textů a scénářů psal básně a od normalizace i prózu. Přibližně do poloviny 50. let se jedná o velmi angažovaná díla v souladu s tehdejší budovatelskou poetikou oslavující vůdčí představitele strany, nový komunistický řád a utopické výhledy do budoucna (Verše a písně, Čas lásky a boje). Přibližně od poloviny 50. let vstupuje do jeho tvorby kritický osten, který se stane trvalou součástí jeho textů a společně s dalším politicko-společenským vývojem dominuje. (August, August, august, Bílá kniha, Nápady svaté Kláry, Hodina tance a lásky atd.) Reflexi budovatelského období, pražského jara a sovětské okupace Československa přináší kniha Z deníku kontrarevolucionáře, reflexi počátků českého disentu a vzniku Charty 77 Kde je zakopán pes.

Literární tvorba byla v souladu s veřejnou angažovaností Pavla Kohouta, který se postupně proměnil z prominentního kulturního představitele komunistického režimu v jejího hlasitého kritika. V roce 1967 vystoupil kriticky na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, který je považován za jeden z důležitých počátků pražského jara. Kvůli svému působení v roce 1968 byl následujícího roku vyloučen z KSČ a různými způsoby perzekuován. Podílel se na vzniku ustanovujícího Prohlášení Charty 77, patřil mezi první signatáře. V roce 1979 vycestoval do Rakouska, odkud mu již byl znemožněn návrat. V nuceném exilu přispíval do exilových periodik Svědectví a Listy.

Jelena Kohoutová (roz. Mašínová) je od roku 1970 třetí ženou Pavla Kohouta. Narodila se 14. 10. v Praze, pracovala v nakladatelství Orbis a po studiu dramaturgie na FAMU působila především jako scénáristka. Společně se svým pozdějším manželem napsala několik scénářů, ale věnovala se i samostatné tvorbě. V roce 1977 podepsala Chartu 77, následujícího roku s Pavlem Kohoutem vycestovala do Rakouska a již jí nebyl umožněn návrat zpět, byla zbavena československého státního občanství. V exilu se podílela na aktivitách svého muže a po roce 1989 žije střídavě ve Vídni, Praze a na Sázavě.