COURAGE

connecting collections

Jan Zahradníček byl český básník, spisovatel, kritik a publicista. Proslavil se zejména svou katolicky a protikomunisticky zaměřenou poezií. Jeho první básně byly otištěny v roce 1924 ve Studentském časopise. Zahradníček poté přispíval do mnoha dalších časopisů a novin (mimo jiné Tvar, Listy pro umění a kritiku, Archa, Host, Literární noviny, Kvart, Lidové noviny). Jeho první básnická sbírka nazvaná Pokušení smrti vyšla v roce 1930. V letech 1929 a 1930 Zahradníček složil knihovnické zkoušky. Ve čtyřicátých letech řídil časopis Akord (1940–1948) a pracoval také jako redaktor nakladatelství Brněnské tiskárny (1945–1949). Po únoru 1948 byl pro své protikomunistické postoje vyloučen z Československého svazu spisovatelů. V červnu 1951 byl Zahradníček zatčen a o rok později ve vykonstruovaném procesu odsouzen za protistátní činnost na 13 let vězení. Během svého pobytu ve vězení pokračoval v psaní básní. Básně z tohoto období byly později vydány ve sbírkách Čtyři léta (1969) a Dům Strach (1981). Tyto básně reflektovaly nejen Zahradníčkovy zkušenosti s komunistickým vězením, ale odrážely také smutek z rodinné tragédie – dvě jeho dcery zemřely v roce 1956 na otravu houbami. Kromě těchto dvou sbírek můžeme nalézt Zahradníčkovu reflexi komunistického režimu ve sbírkách La Saletta (1947) a Znamení moci (1951). Sbírka Znamení moci však mohla být vydána až v roce 1990. Zahradníček byl z vězení propuštěn v rámci amnestie v roce 1960, kvůli špatnému zdraví však o několik měsíců později zemřel. Před rokem 1989 byly snahy o vymazání Zahradníčkova jména z oficiálních dějin české literatury a jeho dílo se, až na výjimky z druhé poloviny šedesátých let, mohlo šířit jen prostřednictvím samizdatu či v exilu.

Pavel Zajíček je český básník, textař, hudebník, výtvarník a přední představitel českého undergroundu. Spolupracoval se skupinou „Plastic People of the Universe“ a v roce 1973 založil společně s Milanem Hlavsou skupinu „DG 307“. Pro tyto skupiny psal Zajíček texty. V roce 1976 byl odsouzen na jeden rok za výtržnictví. Po svém propuštění podepsal Chartu 77. V roce 1980 emigroval do Švédska a později do Spojených států.

Sochař a autor posmrtné masky Jana Palacha se narodil 21. dubna 1926 v Praze. Po studiu na reálném gymnáziu, které přerušila druhá světová válka a nucené nasazení, studoval v letech 1945–1952 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Zde se seznámil také se svojí budoucí ženou, výtvarnicí Evou Kmentovou. Až do roku 1969 Zoubek neměl větší obtíže s prezentací své tvorby, na druhé straně nepatřil mezi „režimní“ výtvarníky. V roce 1958 se stal i s manželkou členem výtvarné skupiny Trasa, s níž vystavoval až do jejího zániku v roce 1970. První samostatnou výstavu realizoval v roce 1963 v Praze. Zásadním zlomem v jeho životě představuje smrt Jana Palacha. Zoubek sňal jeho posmrtnou masku a vytvořil také náhrobek na Olšanských hřbitovech, který byl záhy policií odstraněn. Na hrob se vrátil až v roce 1990. Zoubek vytvořil náhrobek rovněž pro „pochodeň č. 2“ Jana Zajíce, ale ten nemohl být umístěn na své místo.

Tato podpora politických protestů Zoubkovi znemožnila na několik let oficiálně vystavovat. Vrátil se k restaurátorské práci, mezi nejvýznamnější projekty patří obnova renesančního zámku v Litomyšli, na němž pracoval 16 let. Přibližně od 80. let se postupně vrací jeho díla i do veřejného prostoru. V roce 1989 Zoubek podepsal prohlášení Několik vět. Po sametové revoluci se mu dostalo uznání odborné i laické veřejnosti a následuje řada výstav. Václavu Havlovi jako dar ke zvolení prezidentem věnoval v roce 1989 jednu ze svých soch, která pak byla součástí prezidentské kanceláře po celou dobu trvání Havlova úřadu. Je rovněž autorem Pomníku obětem komunismu v Praze na Petříně a náhrobku Milady Horákové.

Pro Zoubkovu tvorbu jsou typické figurální plastiky, většinou velkých formátů. Nejčastěji pracoval s cementem, později také bronzem. Přibližně od 70. let sochy barevně polychromoval nebo pozlacoval. Patrná je inspirace řeckou mytologií, keltskými bájemi a starozákonní tematikou. Zoubkovy postavy jsou zachyceny v symbolickém gestu rukou nebo celého těla, tvář často zachycuje podoby blízkých osob, což jako celek podle něj odráží „napětí mezi nadčasovostí a současností, mezi patosem a všedností, mezi směřováním k řádu a nemohoucností ho dosáhnout.“

Zaborskaitė (1922-2010) was a literary critic and historian. After she was dismissed from the Department of Lithuanian Literature at Vilnius University in 1961, she worked at the Institute of History. She became an active member of the Sąjūdis movement. She was also a member of the group of scholars who prepared educational reform for the Republic of Lithuania. She is the author of a biography of the famous Lithuanian poet Maironis (1862-1932).

The life, work and activities of Professor Vanda Zaborskaitė are relevant to the theme of cultural opposition for at least three reasons. First of all, in the 1950s and early 1960s, she was a member of the Department of Lithuanian Literature at Vilnius University. At that time, the department came under strong ideological criticism from the government. Zaborskaitė belonged to the so-called group of 'witches' that were forced to leave their positions as lecturers. Secondly, Zaborskaitė's research interests included the life and poetry of the Lithuanian poet Jonas Mačiulis-Maironis. While Maironis was not banned as an author in Soviet Lithuania, the estimation of his personality was complicated. Thirdly, Zaborskaitė was religious since her early childhood. She kept in touch with a number of Catholic priests, keeping up a correspondence with them.