COURAGE

connecting collections

Ivan Dejmal byl český politik a ekolog. Absolvoval střední zahradnickou školu a poté studoval na agrární fakultě Vysoké školy zemědělské v Praze obor zemědělské krajinářství, v roce 1970 byl však ze studií kvůli svému zatčení vyloučen. Dejmal patřil k předním studentským aktivistům v průběhu pražského jara a významným představitelům Hnutí revoluční mládeže (HRM). Jak později vzpomínala bývalá disidentka Petruška Šustrová, Dejmal však nebyl žádným revolucionářem, ale spíše konzervativním věřícím katolíkem, kterému však svoboda byla bližší než ideologie, a proto se rozhodl po okupaci Československa spojit s lidmi, „kteří byli ochotni nějak protestovat i v době, kdy už většina ostatních rezignovala“. A nechtěl mlčet, když byli jiní lidé utlačováni.

Počátkem normalizace byl Ivan Dejmal dvakrát vězněn. Nejprve byl zatčen v lednu 1970 a odsouzen za tzv. podvracení republiky. Byl propuštěn po dvou letech, v lednu 1972. V dubnu 1973 byl povolán na vojnu, kde byl z politických důvodů na další dva roky odsouzen. Propuštěn byl až v roce 1976 a poté se živil v dělnických profesích a zabýval se ekologií. Ve druhé polovině 70. let a v 80. letech byl významným představitelem protikomunistické opozice a ekologického hnutí v Československu. Podílel se na vzniku Charty 77 a byl jedním z jejích prvních signatářů. V jeho bytě probíhaly ilegální, tzv. bytové semináře. Od roku 1987 vydával a redigoval samizdatový časopis Ekologický bulletin a v roce 1988 spoluzaložil Hnutí za občanskou svobodu, podílel se rovněž na založení Ekologické společnosti.

V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů a byl aktivním členem Občanského fóra, v rámci kterého řídil ekologickou sekci. Po roce 1989 byl Ivan Dejmal rehabilitován a mohl dokončit studium na Vysoké škole zemědělské. V letech 1991 až 1992 byl českým ministrem životního prostředí a v letech 1994 až 1995 pak působil jako ředitel Českého ústavu ochrany přírody. Poté pracoval jako nezávislý projektant, byl také předsedou občanského sdružení Společnost pro krajinu a členem předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život. V prosinci 2007 se stal místopředsedou Rady nově založeného Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), krátce na to však, v únoru 2008, umírá. Ivan Dejmal podporoval vznik tohoto ústavu, neboť, jak nedlouho před svou smrtí uvedl v rozhovoru pro Český rozhas, bylo dle něj potřebné zkoumat příčiny totalitní moci i ukazovat hrdinství proti totalitě.

Radek Diestler je český hudební publicista. Vystudoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od počátku 90. let publikoval v hudebním časopise Report, v letech 1995—2002 působil jako redaktor a editor časopisu Rock&Pop. Do roku 2008 byl redaktorem kulturní rubriky zpravodajského webu iDNES.cz. Je rovněž autorem fejetonů vztahujících se k plzeňskému regionu a textů k jeho hudební historii. Spolupracoval na vzniku rozsáhlého dokumentárního cyklu České televize Bigbít (1998). Byl iniciátorem založení muzea a archivu populární hudby (Popmuseum), ve kterém byl uložen archivní materiál, shromážděný původně za účelem vznikajícího seriálu.

JUDr. Jaroslav Drábek ml. byl právník, publicista a účastník odboje proti nacismu. Narodil se 6. května 1901 v Chrudimi a zemřel 11. prosince 1996 ve Washingtonu, D.C., ve Spojených státech amerických. Ještě před maturitou se v roce 1918 přihlásil jako dobrovolník do sokolských jednotek a v hodnosti svobodníka jel na Slovensko bojovat proti Maďarům. Po složení maturitní zkoušky na jaře 1919 odjel opět na Slovensko bojovat proti maďarským bolševikům. Po návratu se vydal ve šlépějích otce a vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po získání doktorátu práv (1923) společně s Prokopem Drtinou založili debatní politicko-kulturní klub Přítomnost a po Drtinově odchodu do služeb prezidenta Beneše se stal předsedou tohoto klubu, jehož členy bylo až 200 českých osobností. Během mobilizace v září 1938 nastoupil službu u vojska v Hradci Králové. Po abdikaci prezidenta byl Drábek jeden z prvních, kdo Beneše v listopadu 1938 navštívil v londýnském exilu.
Byl členem odbojové organizace Politické ústředí. Drábek ml. byl také blízkým spolupracovníkem profesora Vladimíra Krajiny, jednoho z čelných představitelů odbojové organizace ÚVOD, který již v té době působil v ilegalitě. Za svou činnost byl nacistickým režimem uvězněn v koncentračním táboře v Osvětimi. Po ukončení druhé světové války byl jmenován vrchním veřejným žalobcem Mimořádného lidového soudu pro potrestání německých válečných zločinců a kolaborantů. Ve Varšavě a v Krakově Drábek vystoupil jako svědek při procesu s velitelem a dozorci osvětimského koncentračního tábora. Po únorovém puči v roce 1948 Jaroslav Drábek ml. s rodinou emigroval. Nejdříve několik měsíců pobývali v americké okupační zóně v Bavorsku a poté se již usadili v Americe. Pracoval jako redaktor Hlasu Ameriky. Jaroslav Drábek ml. byl členem komise pro Památník holocaustu zřízené prezidentem Carterem.

Ivo Durec se narodil dne 1. listopadu 1964 v Hodoníně. Základní školu ukončil v Rajhradě, kam se rodina přestěhovala v roce 1975. Poté absolvoval gymnázium v Brně, které ukončil v roce 1984. Krátce pracoval jako dělník a úředník spořitelny. V roce 1987 byl přijat ke studiu archívnictví a historie na Filozofické fakultě UJEP v Brně. Ivo Durec byl jedním ze studentů fakulty, kteří se během listopadové revoluce v roce 1989 zapojili do činnosti Stávkového výboru FF UJEP. Spolu s Pavlem Kocmanem, Darjou Golkovou a Renátou Brožovou pomáhal v uspořádání dokladů a vytváření organizovaného souboru – dnešní sbírky materiálů Stávkového výboru FF UJEP. Po ukončení studia v roce 1993 se stal archivářem ve Státním okresním archivu Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, kde je dnes ředitelem. Věnuje se také sochařské tvorbě.