COURAGE

connecting collections

Zdeněk Palcr byl český sochař, restaurátor a teoretik výtvarného umění. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1945–1950). Po studiu a absolvování povinné vojenské služby se živil jako restaurátor. Byl členem skupiny Máj 57, která se inspirovala českými i světovými modernistickými tradicemi. Palcr vystavoval na všech jejích skupinových výstavách až do roku 1964. Účastnil se také několika zahraničních sympozií a výstav. Jeho první samostatná výstava se uskutečnila v Galerii Nová síň v Praze v roce 1970. Byl rovněž tvůrcem filmových plakátů. Sochařská tvorba se pro Palcra stala duchovní záležitostí, a proto svá díla odmítal vystavovat a nechtěl se sochařstvím živit. Od sedmdesátých let se věnoval formulaci své výtvarné teorie – jeho texty pak byly publikovány v devadesátých letech.

Český filozof Jan Patočka (1907–1977) je považován za jednoho z nejvýznamnějších filozofů 20. století. Patočka studoval filozofii v Praze, Paříži, Berlíně a Freiburgu u Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Zabýval se dějinami filozofie, filozofií dějin a fenomenologickými idejemi, které aplikoval na problémy politiky, kultury a historie. Studoval také filozofické dílo J. A. Komenského, T. G. Masaryka či E. Husserla. V roce 1936 se habilitoval.

Po únoru 1948 Patočka nesměl dále na univerzitách působit. Později však mohl pracovat mimo jiné v kabinetech Československé akademie věd jako komeniolog. Patočka se dočkal své profesury až na podzim 1968. Opětovně začal působit na Univerzitě Karlově v době studentské stávky proti okupaci sovětských vojsk. O čtyři roky později však byl Patočka z univerzity propuštěn. To vyžadovalo nějaký oficiální důvod, aby bylo zachováno zdání legality. V té době byl přijat zákon, který určoval, že vysokoškolští pedagogové, kteří přesáhli věku 65 let, mohli být okamžitě penzionováni. Kvůli tomu byl Patočka, aniž by on sám chtěl, propuštěn do penze okamžitě po skončení letního semestru v roce 1972. Svoji poslední přednášku měl na půdě Filozofické fakulty 1. června, v den svých 65. narozenin.

Patočka po propuštění z univerzity pořádal pravidelné konzultace pro svého doktoranda Ivana Chvatíka. Ten cítil, že je nutné se o tuto příležitost podělit a přizval další přátele a spolužáky na tyto přednášky. Z nich se velice rychle vyvinuly pravidelné semináře. Po konzultaci se svými žáky Patočka připravil pro studium Heideggerův spis Bytí a čas (Sein und Zeit). Patočka také často přednášel o tématech, na kterých pracoval, a která poté sepisoval. Účastníci seminářů tak měli jedinečnou možnost slyšet jeho díla ústně a přímo o nich s autorem diskutovat. Semináře probíhaly každý týden až do pozdních nočních hodin a to až do Patočkovy smrti, tedy po dobu pěti let. Účastníci byli především Patočkovi studenti - nejen Ivan Chvatík, ale také Pavel Kouba, Miroslav Petříček, Jiří Michálek, Josef Vinař, Marika Krištofová, Jaromír Kučera, Milan Sobotka či Jiří a Jaroslava Peškovi.

Ivan Chvatík se s Patočkou dohodl, že pro něj uspořádají větší přednáškový cyklus. Nechtěli být rušeni policií, proto přednášky uspořádali tajně, pokaždé na jiném místě a všichni účastníci byli zváni striktně ústně (panovalo podezření, že někteří z členů jsou odposloucháváni). Všech jedenáct přednášek Ivan Chvatík natočil na magnetofon a později vydal jako sérii „Péče o duši“. Dnes je vydávána pod názvem „Platón a Evropa.“ Semináře pak pokračovaly i na podzim a jejich text Patočka vydal v samizdatovém vydavatelství Ludvíka Vaculíka, Edice Petlice, pod názvem „Kacířské eseje“.

Tyto přednášky a eseje zapůsobily silně na intelektuální publikum a Patočka byl viděn už i státní policií jako významný disident. V červnu 1976 pozval Petr Rezek Patočku na víkendový seminář k němu na chatu, který uspořádal k příležitosti Patočkových 69. narozenin. Toto shromáždění bylo přepadeno policí a Petr Rezek byl odvezen do Prahy k výslechu. Patočka se tehdy neobjevil, jelikož byl v té době na oslavě narozenin svého přítele Karla Kosíka a účast na semináři na poslední chvíli odřekl.

Po případu s kapelou The Plastic People of the Universe (undergroundová kapela, jejíž členy StB zatkla za údajné výtržnictví a dva z nich byli poté odsouzeni k vězení), který vzbudil velký nesouhlas, se Patočka zapojil do známé protestní petice Charta 77 a později se stal, společně s Jiřím Hájkem a Václavem Havlem, jejím prvním mluvčím. Po zveřejnění Charty již nebylo možné pokračovat v seminářích. Koncem února 1977 přijel do Prahy na oficiální návštěvu holandský ministr zahraničních věcí Max van der Stoel, kterého doprovázel novinář Dick Verkijk. Ten přemluvil Patočku, aby se s ministrem setkal a uspořádal tiskovou konferenci. Bylo to poprvé, co se představitel cizího státu oficiálně setkal s mluvčím Charty 77. Přestože byl Patočka nemocen, dorazil do hotelu InterContinental v Praze a zde vysvětlil, o co disidentům jde a o čem je Charta 77. O tomto setkání zaslal Patočka vládě Prohlášení, aby nemohl být obviněn z protizákonného jednání. Patočka byl poté několik dní po dlouhé hodiny vyslýchán a šikanován na policejní stanici. Jeho organismus, oslabený nemocí, toto nevydržel a Patočka byl brzy hospitalizován.

Jan Patočka zemřel 13. března 1977. Patočkův pohřeb se stal velkou událostí disentu, proslov na něm mělo mnoho význačných osobností a přítomny byly také jak Veřejná bezpečnost, tak StB. Účastníci pohřbu byli poté sledováni StB.

Jiří Pelikán byl český novinář a publicista, komunistický funkcionář, v exilu politik a vydavatel čtvrtletníku Listy. Narodil se 7. února 1923 v Olomouci jako syn sochaře Julia Pelikána. Začal studovat reálné gymnázium v Olomouci, ale během 2. světové války se zapojil do komunistického odboje a byl několik měsíců vězněn gestapem. V roce 1941 byl propuštěn a do konce války se skrýval na neznámém místě. Po válce se opět zapojil do mládežnického komunistického hnutí, a začal studovat na pražské Vysoké škole politické a sociální. Působil jako tajemník vysokoškolského výboru KSČ (1946-51) a člen předsednictva KV KSČ v Praze. Během druhé poloviny čtyřicátých a v 50. letech vystřídal řadu dalších funkcí na různých stupních stranického a svazáckého aparátu. Po únoru 1948 byl členem Akčního výboru Národní fronty, zodpovědného za vyloučení tisíců studentů z vysokých škol z politických důvodů. V letech 1948-54 byl navíc poslanem Národního shromáždění, v parlamentu zasedal znovu v letech 1964-69. Jako generální tajemník ÚV ČSM (1953-55) vedl komunistickou mládežnickou organizaci a v období 1955-63 stál v čele Mezinárodního svazu studentstva. Poté se stal ústředním ředitelem Československé televize - od roku 1963 až do října 1968, kdy musel z funkce odejít na nátlak sovětské strany.

Během pražského jara 1968 patřil k aktivním zastáncům reformního proudu ve straně, proto po sovětské invazi a nástupu normalizace mu bylo vymezeno méně exponované místo v diplomatických službách. Na československém velvyslanectví v Římě zastával funkci kulturního atašé, v roce 1969 se však odmítl do Československa vrátit a požádal v Itálii o politický azyl.

V Itálii se velmi záhy zapojil do exilové činnosti. Jakožto bývalý aktivní účastník demokratizačních procesů pražského jara začal už v roce 1971 vydávat levicově orientovaný časopis Listy, v němž se snažil pravdivě a objektivně informovat o dění v tehdejším Československu, o politických represích doma, ale také dávat prostor zakázaným autorům a jejich literární tvorbě. V roce 1977 získal italské občanství a 1979 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu (1979-89). Velmi aktivně se angažoval na činnosti československého exilu. V roce 1986 se stal zakládajícím členem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, které vzniklo v Západním Německu, a vedl jej historik Vilém Prečan.

Po roce 1989 žil střídavě v  Římě i v Praze, tam také přenesl Pelikán vydávání Listů – od roku 1990 už mají i pražskou redakci. Od roku 1989 byl ředitelem Ústavu Východ-Západ v Římě, v letech 1990-91 krátce působil jako jeden z poradců prezidenta ČSFR, Václava Havla. V roce 1998 obdržel medaili Za zásluhy.  Zemřel 26. června 1999 v Římě.