COURAGE

connecting collections

Slávka Peroutková, rozená Jaroslava Fenclová, byla česká novinářka a žena Ferdinanda Peroutky. Po druhé světové válce pracovala jako Peroutkova sekretářka ve Svobodných novinách, později se stala jeho partnerkou. V květnu 1948 byla zatčena při pokusu o překročení státní hranice. Díky fingované svatbě s Cecilem Dee se jí však nakonec podařilo emigrovat do Anglie, ačkoliv později měla problémy s rozvodem. V roce 1950 odešla do Spojených států. Zde se o pět let později vdala za Ferdinanda Peroutku a pracovala v Rádiu Svobodná Evropa. Po listopadu 1989 se vrátila do Československa. V roce 1999 darovala Památníku národního písemnictví exilovou pozůstalost Ferdinanda Peroutky.

Miloslav Petrusek byl český sociolog. Vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně. V první polovině šedesátých let vyučoval filozofii a formální logiku na Pedagogickém institutu ve Zlíně a publikoval první odborné texty z oboru sociologie. V letech 1964 až 1967 působil jako výzkumný pracovník Ústavu sociálně-politických věd Univerzity Karlovy, kde se podílel na výzkumu sociální stratifikace československé společnosti. V letech 1967–1979 pracoval jako odborný asistent katedry sociologie Filozofické fakulty UK, v osmdesátých letech pak působil jako pomocný knihovník v Knihovním středisku téže fakulty. V té době se podílel na rozvoji sociologie v tzv. šedé zóně – spolupracoval například s brněnskou samizdatovou skupinou Prameny při přípravě a vydávání překladů společenskovědní literatury. S Josefem Alanem od roku 1987 vydával samizdatový časopis „Sociologický obzor“. V letech 1988–1990 byl vědeckým pracovníkem Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd. Po roce 1990 působil jako vysokoškolský pedagog (v roce 1992 byl jmenován profesorem), děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (1992–1997) a prorektor Univerzity Karlovy (1997–2000). V roce 2004 spoluzaložil Knihovnu Václava Havla. Řadí se mezi nejvýznamnější postavy české poválečné sociologie.

Miroslav Petříček je český filozof, žák Jana Patočky. Petříček maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze v roce 1972, z kádrových důvodů ale nemohl studovat na vysoké škole a byl zaměstnán až do roku 1990 na Hydrometeorologickém ústavu. Mezi lety 1971 až 1977 navštěvoval bytový seminář Jana Patočky a v roce 1990 obdržel titul Mgr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, doktorát získal v roce 1998 a habilitován byl v roce 2003. Mezi lety 1990 a 1992 pracoval v Archivu Jana Patočky a externě přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1992 působí na plný úvazek na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze. V období 1992–1995 vyučoval na Středoevropské univerzitě v Praze, rok 1992 strávil na studijním pobytu ve vídeňském Institut für die Wissenschaften von Menschen. Poté začal přednášet také na Akademii výtvarných umění a od roku 2001 také spolupracuje s Centrem audiovizuálních studií FAMU. Je členem Vědecké rady UK a FF UK, Umělecké rady FAMU, DAMU a AMU a Rady Filosofického ústavu. Na návrh Umělecké rady Akademie múzických umění v Praze byl jmenován v dubnu 2007 profesorem pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média - teorie filmové a multimediální tvorby.

Miroslav Petříček byl výrazně ovlivněn Janem Patočkou, věnuje se mj. kontextům současného výtvarného umění a kromě vlastních studií uvádí jako překladatel do českého prostředí zejména francouzské a německé autory. Specializuje se především na současnou francouzskou filosofii a vztahy mezi filosofií a uměním.

Za přípravu samizdatové edice děl J. Patočky získal v roce 1990 Výroční cenu Akademie věd (spolu s I. Chvatíkem, P. Koubou, J. Vítem a R. Paloušem).

Andrej Pešta byl fotograf romského původu. Narodil se v roce 1921 v Itálii, odkud odešel před nástupem Mussoliniho do Podkarpatské Rusi. Zde se dostal do kontaktu s místními Romy a naučil se romsky. Ve dvaceti letech narukoval do Svobodovy armády jako tankista. Až do konce války však bojoval v Itálii na straně partyzánů. Smýšlením se blížil komunistické myšlence a po válce se tedy vrátil do Československa. Pracoval jako řidič či také jako komisař pro vystěhování Němců v Jeseníku. V padesátých letech, po absolvování průmyslové večerní školy, se stal vedoucím různých zámečnických provozů. Na počátku šedesátých let se stal poslancem při městském národním výboru ve Spišské Nové Vsi. V této oblasti byl také součástí místní romské komunity, vzal si zde také ženu, olašskou Romku. V této době se potkal s romistkou Milenou Hübschmannovou, kterou uváděl do romského prostředí. Na konci šedesátých let se Andrej Pešta objevil na Moravě, kde se zapojil do činnosti Svazu Cikánů-Romů a také byl součástí redakce Romano L’il. Tuto spolupráci přerušila komunistická moc, která Svaz v roce 1973 zrušila. Věnoval se fotografování každodenního života Romů. Jako jeden z nich měl často přístup i do jejich domácností či intimních okamžiků z rodinného života a jeho fotografie jsou unikátním svědectvím života Romů. Tyto fotografie jsou nyní ve vlastnictví Muzea romské kultury v Brně, kde také v letech 2017-2018 byla uspořádána výstava na jeho počest a v roce 2018 byla také vydána kniha s jeho fotografiemi a životním příběhem. Monografie „O Fotki“ přináší jiný pohled na Romy. Rom je totiž tentokrát i za objektivem a ukazuje světu, jak chce být viděn. Přibližně sedmdesát převážně černobílých fotografií mapuje život středostavovského romského buditele Pešty v socialistickém Československu.