COURAGE

connecting collections

Herec, dramatik a signatář Charty 77, který byl nucen kvůli svým politickým názorům odejít do exilu, se narodil 11. 9. 1936 v Havlíčkově Brodě. Po neúspěšném studiu střední průmyslové školy strojnické se rozhodl věnovat divadlu. Nejdříve působil v krátkých periodách na okresních scénách v Šumperku, Klatovech a Pardubicích, než se umělecky vypracoval a v letech 1965–1976 patřil mezi přední osobnosti pražského Činoherního klubu. Ačkoli čtyřikrát usiloval také o studium herectví na DAMU, nikdy nebyl přijat. Konec jeho oficiální herecké kariéry je spjat s jeho kritickým přístupem k režimu, který ztvrzuje také podpisem Charty 77, po němž následuje několik zatčení. Pod nátlakem policejních orgánů a zvyšující se represi se v roce 1978 rozhodl odejít do exilu. Novým domovem se mu stalo Rakousko, kde se úspěšně prosadil jako herec, v letech 1982–1996 působil v angažmá vídeňského Burgtheatru. Do České republiky se vrátil v druhé polovině 90. let 20. století především jako filmový herec.

Pavel Landovský se věnoval také literární tvorbě, soustředil se zejména na psaní divadelních scénářů.  Ještě v době jeho oficiálního uměleckého působení byly realizovány hry Hodinový hoteliér (1969), Případ pro venkovského policajta (1972). V době zákazu veřejného vystupování připravil několik rozhlasových her, pod nimiž byli podepsáni jiní autoři (např. Karel Steigerwald) nebo byly dramatické kusy publikovány v samizdatu - Hry (1974), Sanitární noc (1977) atd. Pro Landovského tvorbu jsou typické grotesky skládající se z triviálních každodenních situací, v nichž vyniká situační komika, svérázný jazyk a lehce vulgární humor. V roce 2002 byla Pavlu Landovskému udělena medaile Za Zásluhy. Zemřel 10. 10. 2014.

Jiří Lederer se narodil 15. července 1922 v Kvasinách u Rychnova nad Kněžnou. V Rychnově později vystudoval gymnázium. Za války byl totálně nasazen na práci ve Vratislavi, odkud utekl a do konce války se skrýval ve svém rodném kraji. Po válce studoval filosofii a politiku na Vysoké škole politické a sociální a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1948–49 studoval na Jagellonské univerzitě v Krakově polskou literaturu a sociologii.

Po válce publikoval v sociálně demokratických listech, byl jedním z aktivistů radikálně levicového křídla soci­álně demokratické mládeže a v roce 1948 se podílel na sloučení ČSSD s KSČ, s níž se však posléze rozešel. V roce 1948 se stal redaktorem Světa v obrazech. Pro svůj nesouhlas s praxí padesátých let, který vyslovil na konferenci Svazu čs. novinářů, byl vyloučen ze svazu a nesměl publikovat ani vykonávat jakoukoli práci v kultuře. V letech 1951–1954 tak musel pracovat jako dělník v ostravských dolech ČKD. Později byl vzat na milost a stal se redaktorem Světa sovětů a v roce 1956 Večerní Prahy, odkud byl v roce 1958 propuštěn za kladnou recenzi románu Zbabělci Josefa Škvoreckého, který ve své době vyvolal velký poprask. Rok byl nezaměstnaný, než ho vzali v roce 1959 do Technických novin jako lámajícího redaktora. V letech 1962–1967 byl vedoucí Vý­zkumného oddělení Čs. rozhlasu, poté redaktorem týdeníků Literární listy (resp. Listy) a Reportér. Lederer byl jedním z nejvýraznějších publicistů „pražského jara“ 1968. V sedmdesátých letech se Lederer výrazně angažoval v československém disentu, byl mezi prvními signatáři Charty 77. V normalizačních letech byl několikrát vězněn (1970, 1972–1973 a 1977–1980), poprvé pod záminkou postoje k událostem roku 1968 v Polsku, podruhé pro publikaci rozhovorů České rozho­vory se spisovateli, kteří nesměli publikovat, a také pro zasílání jejich děl do zahraničí.  V roce 1980 emigroval po politickém nátlaku v rámci akce StB Asanace do Spolkové republiky Německo, kde pokračoval ve své novinářské práci. Zemřel v jednašedesáti letech 12. října 1983 v bavorském Birnbachu.

V samizdatu a v zahraničí vydal několik publicistických a esejistických knih (České rozho­vory, Kolín nad Rýnem 1979; Když se řekne Voskovec – Když se řekne Werich, tamtéž 1982; Mé Polsko, tamtéž 1982); posmrtně vyšla jeho knížka Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta (Praha 1990).

Karl Laantee was an émigré Estonian political activist, theologian and announcer with Western propaganda radio during the 1980s. He went to the West during the Second World War, where he studied theology and politology at several universities. He worked as a Lutheran pastor in Argentina, Peru, Brazil and Uruguay. Laantee was active in Estonian communities abroad. He took an active part in major Estonian events, like Worldwide Estonian Days, or celebrating Independence Day of the Republic of Estonia. He was also active in Estonian émigré politics. For example, he was vice-chairman of the Baltic Appeal to the United Nations in 1966. During the 1980s, he became known in Estonia as an announcer with the Voice of America. The radio station provided the people of Soviet Estonia with an alternative source of information. He returned to Estonia after the collapse of the Soviet Union, and taught at the University of Tartu.