COURAGE

connecting collections

Allen Ginsberg, americký básník a představitel hnutí beat generation, přiletěl v únoru 1965 do Prahy. Zde se během svého pobytu zúčastnil několika veřejných čtení a diskusí. Na začátku května byl studenty zvolen králem Majálesu, o týden později však byl československou Státní bezpečností zadržen, deportován na letiště a z Československa vyhoštěn. Proti Ginsbergovi byla poté v Československu zahájena mediální kampaň a americký básník byl v tisku obviňován z „kažení“ československé mládeže.

Ve fondu Jindřicha Chalupeckého v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se nachází adresa Allena Ginsberga z roku 1965, psána samotným Ginsbergem. Adresa svědčí o Chalupeckého zájmu o amerického beatnika i o pravděpodobných vzájemných kontaktech během Ginsbergova pobytu v Praze v roce 1965. To dokládá i fakt, že Chalupeckého jméno měl Ginsberg uvedeno ve svém zápisníku, který mu během jeho pražského pobytu československá Státní bezpečnost zabavila.

Dílo Adrieny Šimotové, které se nachází ve sbírce prof. Jindřicha Štreita je jednou z mnoha velkoformátových  papírových prací, které umělkyně vytvářela od 70. let minulého století. Jedná se o otisk těla protlačený v několika vrstvách papíru, zvýrazněný modrým pigmentem. Podobně jako polská sochařka Magdalena Abakanowicz i Šimotová tvořila pomocí dotyku, vlastním tělem. V mnoha svých pracích se pokusila setřít rozdíl mezi tvůrcem a jeho dílem. Fyzickým gestem – otiskem těla, tváře či končetin - se chtěla do svého díla doslova vtělit. Proto také tradiční plátno nahradila jemným vrstveným papírem nebo lněnými prostěradly. Papír, který symbolizoval zranitelnou a citlivou pokožku, vrstvila, drásala a trhala přímo na svém těle nebo na tělech svých přátel. Otištěná těla a jejich torza se stala v době  normalizace 70. a 80. let minulého století symbolem člověka  zraňovaného i neumdlévajícího.

V roce 1977 začala anglická zdravotní sestra Frances Meachamová schraňovat rukopisy básní Ivana Blatného. Některé z nich také posílala Josefu Škvoreckému do Toronta, který se je rozhodl publikovat. V roce 1979 tak byla v nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydána sbírka Blatného exilových básní nazvaná Stará bydliště. Sbírka byla uspořádána v letech 1978 až 1979 českým básníkem Antonínem Brouskem, který v roce 1969 emigroval do Západního Německa. Po dohodě s Josefem Škvoreckým zařadil Brousek do sbírky záměrně takové básně, které neobsahovaly cizojazyčné vložky a svou lyričností se podobaly spíše Blatného starším básním ze začátku čtyřicátých let. Josef Škvorecký vysvětloval toto zaměření sbírky slovy, že čtenáři knih z nakladatelství Sixty-Eight Publishers jsou většinou „starší emigranti, kteří mají o poezii vyhraněnou představu“. Ačkoliv tedy básně ze Starých bydlišť nejsou reprezentativním vzorkem Blatného moderní exilové tvorby, vydání této sbírky v roce 1979 představovalo důležitý mezník. Sbírka Stará bydliště významně přispěla k propagaci Blatného a jeho exilové tvorby a pomohla jej „znovuobjevit“ československým čtenářům, zejména z exilového a disidentského prostředí. Sbírka se dostala do Československa, byla zde přepisována na stroji, a jak k tomu dodává literární historik Jiří Rambousek, „vzbudila za normalizace malou literární senzaci“. Ne náhodou tak v roce 1984 vyšla Stará bydliště také v československé samizdatové edici „Česká expedice“. Škvoreckého vydání Starých bydlišť navíc motivovalo samotného Blatného k dalšímu psaní veršů. Od roku 1989 byla sbírka Stará bydliště vydána v Československu, a později v České republice, již čtyřikrát (v letech 1992, 1997, 2002 a 2014).

Ve fondu Ivana Blatného Literárního archivu Památníku národního písemnictví se nachází kopie strojopisu sbírky Stará bydliště s rukopisnými poznámkami.