COURAGE

connecting collections

Korespondence Václava Havla je důležitou a hodnotnou součástí sbírky Knihovny Václava Havla, neboť zobrazuje nejen jeho myšlenky a představy, ale také dobovou atmosféru. Součástí sbírek Knihovny Václava Havla jsou nejen digitalizované slavné dopisy Olze (originály jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví), ale například také elektronická verze korespondence Václava Havla s představiteli československého exilu před rokem 1989 historikem Vilémem Prečanem, fyzikem Františkem Janouchem (originály se nacházejí v archivu Františka Janoucha) či spisovatelem Josefem Škvoreckým (originály uloženy v Hoover Institution v americkém Stanfordu). Od roku 1989 byla korespondence Václava Havla již několikrát publikována.

 Kritický komentář Jaroslava Mezníka k dokumentu Charty 77 č. 11/1984 Právo na dějiny je psán na stroji, čítá 9 stran a je datován 17. 11. 1984. Jaroslav Mezník se vymezuje vůči jednoznačně odsuzujícím tvrzením autorů dokumentu. Poměrně dlouhý kritický komentář je sestaven tak, že cituje problematickou pasáž dokumentu, za níž následuje hodnocení („nepřesné“, „nepravdivé“, „velmi problematické“) a podrobný rozbor s podáním vlastních argumentů. Většina Mezníkových výhrad směřuje k jednostrannosti a zjednodušování tvrzení chartistického dokumentu a dokládání pestřejšího spektra odborné produkce i osobností tehdejší československé historiografie. Za nejproblematičtější považuje část věty „Dějiny bez člověka i bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl…“ která vzbudila velký rozruch a neměla podle Mezníka v dokumentu být vůbec takto formulována. Mezník na závěr vyslovuje svůj smutek nad takto sepsaným dokumentem.  Mezníkova kritická reakce na dokument vedla k debatám, které pokračovaly i následující rok a vedly k vydání textu Dějiny a dějepisectví částečně revidující původní radikální odsouzení československé oficiální historické vědy.

Západočeský underground a Kronika Patologického orchestru města Mariánské Lázně

Klíčovým bodem mariánskolázeňské podzemní kultury a komunitních setkání „závadové mládeže“ byl služetínský statek hudebníka Dana Mráze. Jeho manželka s dětmi emigrovala, což Mrázovi rozvázalo ruce, neboť se nadále nemusel obávat o perzekuci členů rodiny, a tak otevřel svůj dům přátelům – hudebníkům.  Na Danův barák ve Služetíně pak začali jezdit i lidé a kapely ze západních Čech (kupříkladu The Suřík z Plzně) a hlavně z Prahy, jako třeba Psí vojáci Filipa Topola nebo dadaistický soubor Ženy, jehož členem se Mráz na čas stal. Tyto aktivity ovšem časem přitáhly i pozornost státních bezpečnostních složek. Undergroundové akce proto bývaly často přerušeny zásahem policie. Ty probíhaly v letech 1985–1987. Tlak vyvíjený na Mráze byl stále silnější, až mu byl v roce 1987 statek vyvlastněn.

Mráz byl také baskytaristou zásadní androšské (undergroundové) skupiny Patologický orchestr města Mariánské Lázně, která na jeho statku často vystupovala nebo pořádala své umělecké happeningy. Tento soubor kapely a dalších, na ni navázaných umělců, neboť kromě vlastní hudební produkce měla i svou výtvarnou sekci, při vystoupení často kombinoval právě vizuální umělecký projev a další performance se zvukem kapely. Lze je řadit do tzv. post-knížákovské generace, ovlivněné Aktuálem Milana Knížáka.  Mimo koncertů se skupina věnovala i pořádání výstav a další kulturních událostí. S kapelou Patologický orchestr města ML vystupoval i „šílený“ básník a výtvarník Jiří „Svině“ Fiala zvaný též Fík. Skupina představuje ústřední bod a projev undergroundové kultury konce sedmdesátých let a let osmdesátých v Mariánských Lázní.

Kronika dokumentuje v několika svazcích působení undergroundového společenství hudebníků, výtvarníků a dalších umělců a osobností v Mariánských Lázních, později nazvaných Patologický orchestr města Mariánské Lázně. Kromě dokumentace vlastní činnosti skupiny, seznamu koncertů a dalších aktivit, obsahuje kronika také dokumentaci postihů, kterým kapela čelila. První záznamy v kronice odkazují na výtvarné akce poloviny sedmdesátých let a mapují dění v Mariánských Lázních a okolí z undergroundové perspektivy a následně postihují vlastní činnost kapely v osmdesátých letech. Kronika kombinuje řadu fotografií a text a podle Stárkových slov se jedná o unikátní soubor jak svým obsahem, tak svým rozsahem, o zásadní pramen pro dějiny českého undergroundu. Dostupná je online, bez omezení, a fyzicky je uložena v rámci sbírky Františka Stárka.

Sešit s osobními poznámkami Jiřího Lederera ze schůzí, porad a zasedání – zejména ze Svazu českých novinářů z období 18. 4. 1969 – 22. 8. 1969. Sešit končí poznámkami z událostí k 1. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Tyto poznámky podrobně zachycují myšlenky a setkání s různými lidmi během těchto dramatických dnů a také pocity Jiřího Lederera, který byl významným publicistou, disidentem a nakonec i exulantem. 
V poznámkách se objevují také zápisky o Husákovi, Svobodovi a Černíkovi, známém českém spisovateli Seifertovi, či krátké poznámky o „tiché demonstraci“ na Václavském náměstí dne 21. 8. Tyto poznámky slouží jako unikátní ukázka novinářových zápisků z dramatických srpnových událostí roku 1968.

Ve fondu Československý spisovatel v Literárním archivu Památníků národního písemnictví (LA PNP) se nachází prameny dokumentující průběh lektorského řízení, z něhož mnohdy plynuly vynucené požadavky na úpravu literárních děl. To byl případ i experimentální prózy Bohumila Hrabala „Taneční hodiny pro starší a pokročilé“ (1964), již autor na základě požadavků lektorů podstatně zkrátil. Novelu tvoří jediná souvislá a neukončená věta představující monolog sedmdesátiletého strýce Pepina, jenž vzpomíná na svou minulost. Další prameny uložené v LA PNP dokumentují mj. zákaz Hrabalovy povídkové sbírky Skřivánek na niti.