COURAGE

connecting collections

JUDr. Jaroslav Drábek ml. byl právník, publicista a účastník odboje proti nacismu. Narodil se 6. května 1901 v Chrudimi a zemřel 11. prosince 1996 ve Washingtonu, D.C., ve Spojených státech amerických. Ještě před maturitou se v roce 1918 přihlásil jako dobrovolník do sokolských jednotek a v hodnosti svobodníka jel na Slovensko bojovat proti Maďarům. Po složení maturitní zkoušky na jaře 1919 odjel opět na Slovensko bojovat proti maďarským bolševikům. Po návratu se vydal ve šlépějích otce a vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po získání doktorátu práv (1923) společně s Prokopem Drtinou založili debatní politicko-kulturní klub Přítomnost a po Drtinově odchodu do služeb prezidenta Beneše se stal předsedou tohoto klubu, jehož členy bylo až 200 českých osobností. Během mobilizace v září 1938 nastoupil službu u vojska v Hradci Králové. Po abdikaci prezidenta byl Drábek jeden z prvních, kdo Beneše v listopadu 1938 navštívil v londýnském exilu.
Byl členem odbojové organizace Politické ústředí. Drábek ml. byl také blízkým spolupracovníkem profesora Vladimíra Krajiny, jednoho z čelných představitelů odbojové organizace ÚVOD, který již v té době působil v ilegalitě. Za svou činnost byl nacistickým režimem uvězněn v koncentračním táboře v Osvětimi. Po ukončení druhé světové války byl jmenován vrchním veřejným žalobcem Mimořádného lidového soudu pro potrestání německých válečných zločinců a kolaborantů. Ve Varšavě a v Krakově Drábek vystoupil jako svědek při procesu s velitelem a dozorci osvětimského koncentračního tábora. Po únorovém puči v roce 1948 Jaroslav Drábek ml. s rodinou emigroval. Nejdříve několik měsíců pobývali v americké okupační zóně v Bavorsku a poté se již usadili v Americe. Pracoval jako redaktor Hlasu Ameriky. Jaroslav Drábek ml. byl členem komise pro Památník holocaustu zřízené prezidentem Carterem.

Ivo Durec se narodil dne 1. listopadu 1964 v Hodoníně. Základní školu ukončil v Rajhradě, kam se rodina přestěhovala v roce 1975. Poté absolvoval gymnázium v Brně, které ukončil v roce 1984. Krátce pracoval jako dělník a úředník spořitelny. V roce 1987 byl přijat ke studiu archívnictví a historie na Filozofické fakultě UJEP v Brně. Ivo Durec byl jedním ze studentů fakulty, kteří se během listopadové revoluce v roce 1989 zapojili do činnosti Stávkového výboru FF UJEP. Spolu s Pavlem Kocmanem, Darjou Golkovou a Renátou Brožovou pomáhal v uspořádání dokladů a vytváření organizovaného souboru – dnešní sbírky materiálů Stávkového výboru FF UJEP. Po ukončení studia v roce 1993 se stal archivářem ve Státním okresním archivu Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, kde je dnes ředitelem. Věnuje se také sochařské tvorbě.

Rudolf Dzurko byl umělec a výtvarník romského původu, který podstatnou část svého života tvořil v období bývalého Československa. Během té doby byl poměrně neznámým umělcem, proslavil se až v roce 1996, když mu Revolver Revue udělila svou Cenu a představila široké veřejnosti jeho dílo. Originály pak mohla veřejnost spatřit v roce 2002, kdy Dzurkovi udělalo velkou retrospektivu českokrumlovské Centrum Egona Schieleho. Ve svém katalogu z této výstavy napsal: „Já jsem nikdy nechtěl dělat umění a nedělám ho ani teď. Za umělce se nepovažuju. Michelangelo, Leonardo, Gogh, to byli podle mýho opravdoví umělci. U mě je to tak – když mám vztek, udělám obrázek, jak mám vztek, když jsem veselej, udělám obraz jiskřivej, radostnej, a když mě přepadne smutek, strach, úzkost, když na mě padá celá Praha a město mě dusí, vznikne třeba takovej obraz, jako je Násilná civilizace.“

Dzurko se narodil v roce 1941 do „cikánské“ komunity ve východoslovenských Pavlovicích. Po válce se s rodiči přestěhoval do severních Čech, aby zde nahradili vyhnané a vyvražděné Němce. Tam, v okolí Nového Boru, se také prvně seznámil se skelnou drtí, která tam ležela jako odpad po sklářské výrobě. Z těch zbytků pak začal tvořit svá první díla. Živil se jako zedník, topič nebo soustružník. Vystavovat začal v 70. letech, kdy byl pozván například na expozice Umění československých cikánů nebo Naši spoluobčané cikáni. Poté se přestěhoval do Prahy, kde pokračoval ve své tvorbě. Po roce 1989 Národní galerie zakoupila několik jeho obrazů a dnes se hodnota jeho díla počítá v milionech. Muzeum romské kultury vlastní poměrně rozsáhlou sbírku.

Dzurko se tématicky věnoval světu Romů, jejich bídě i fantazii, bláznovství i lidskosti a také hledání svého místa. Obrazy jsou svou povahou velmi křehké. Svou originální techniku si nechal patentovat. Ve svém díle se také věnoval tématice komunistické moci, kdy například stvořil obraz „Ďábel (komunisti) vzal cikánovi housle“. Obraz vznikl v roce 1983. Dzurko ve svém díle zachytil vydání česko-romského slovníku, rasistický útok žhářů ve Vítkově v roce 2009 i období komunismu. Silně vnímal, co komunistický režim na Romech spáchal, především v rámci asimilačních programů. Dzurko sám také podepsal Několik vět (dokument vypracovaný hnutím Charta 77 na jaře roku 1989 a zveřejněný 29. června.)

Jan Eliáš se narodil v Olomouci dne 10. září 1944. Rok po maturitě na gymnáziu (dobově krátce nazývaném Střední všeobecně vzdělávací škola) na Slovanském náměstí v Brně začal studovat obor archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Závěr jeho studia (1963-1969) se odehrál v bouřlivém období Pražského jara. Jan Eliáš byl na jaře roku 1968 mezi zakladateli nezávislého Spolku posluchačů FF UJEP a během jeho činnosti zastával jednu z vedoucích funkcí. Po porážce obrodného procesu v Československu byl v roce 1970 spolek rozpuštěn a Jan Eliáš byl odkázán do okrajové sféry historického bádání. Stal se zaměstnancem stavoprojektu. V této době proběhla cílená činnost vůči zbytkům podkladů z činnosti spolku, které Jan Eliáš shromáždil, uspořádal a sepsal k nim katalog. Práci na tvorbě uspořádané sbírky ukončil v roce 1971, kterým je datován rukopisný katalog. Uspořádanou a zkataogizovanou sbírku pak uchovával ve svém vlastnictví až do počátku 90. let, kdy se dohodl na jejím uložení do Archivu Masarykovy univerzity, jež proběhlo v roce 1993. Období po roce 1989 znamenalo pro Jana Eliáše velký profesní vzestup, neboť se stal ředitelem státního archivu v Brně. Tento archiv, jež spravuje nejrozsáhlejší archivní fondy a sbírky v České republice vděčí Janu Eliášovi za návrat ke svému tradičnímu názvu Moravský zemský archiv, který Jan Eliáš prosadil za cenu zásadního nesouhlasu a finančních postihů ze strany pražských orgánů státní správy, stejně jako za odpoutání se této paměťové instituce ze svazku lokálních policejních složek, které jej do této doby spravovaly. Protože se Janu Eliášovi nepodařilo obhájit svůj nekompromisní postoj vůči bezpečnostním orgánům již posttotalitního státu a české archívnictví zůstalo nadále pod správou Ministerstva vnitra, vzdal se své pozice v instituci a oboru a od roku 1994 působí jako osoba samostatně výdělečně činná pro drobné zakázky z oblasti historických výzkumů staveb.