COURAGE

connecting collections

Rozina Jadrná (roz. Pokorná, neboli Jadrná-Pokorná) byla česká novinářka a moderátorka hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa. Z Československa emigrovala v roce 1948. Po krátkém pobytu v Paříži se v roce 1951 zapojila do mnichovského vysílání rádia Svobodná Evropa. Pracovala v něm jako hlasatelka a od roku 1965 zejména jako diskžokejka pořadu „Odpoledne s hudbou“. Pořad se soudobou populární, jazzovou a rockovou hudbou cílený na mladou generaci měl značnou popularitu. Rozina Jadrná výrazně dotvářela jeho atmosféru, korespondenčně i jinými cestami udržovala kontakt s posluchači, moderovala rovněž pořad „Vzkazy domovu“. Po srpnové okupaci 1968 se osobně angažovala v pomoci emigrantům, ubytování poskytla například Karlu Krylovi. V roce 1980 založila spolu se svým manželem Karlem Jadrným exilovou edici "Arkýř". Její aktivity (mimo jiné uvedené kontakty s Československem), byly předmětem zájmu a dlouhodobě sledovány StB, zapojen do sledování byl i známý agent Minařík. Po úmrtí Roziny Jadrné v Mnichově v dubnu 1988 se za ni v pražském kostele Nejsvětějšího srdce Páně dne 13. května konala zádušní mše, o které informovalo, na základě telefonátu anonymního posluchače, rovněž vysílání Svobodné Evropy.

František Janouch (*1931) je český a švédský jaderný fyzik, publicista, disident, zakladatel Nadace Charty 77 a předseda její správní rady. Vysokoškolské studium fyziky absolvoval v Petrohradě a Moskvě. Po návratu do Československa byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderného výzkumu a docentem na MFF UK. V roce 1970 byl v rámci normalizační čistky vyhozen ze svých postů a měl zakázáno přednášet na vysokých školách. Po četných mezinárodních protestech mu bylo v roce 1974 umožněno emigrovat a o rok později byl zbaven československého státního občanství. Vědecky působil převážně ve Švédsku, ale hostoval i v řadě jiných západních zemí a získal tituly Dr. a Prof. h. c. několika světových univerzit.

V roce 1978 ve Stockholmu spoluzakládal Nadaci Charty 77, kterou vede až do současné doby. Pro oznámení založení nadace využil předávací ceremoniál švédské kulturní ceny Monismanien, která byla udělena hnutí Charty 77, a vyzval širokou veřejnost k podpoře pronásledovaných chartistů. Janouch skrze Nadaci mimo jiné umožnil vznik Originálního videojournalu, když v roce 1985 propašoval přes své kontakty do Československa první videokameru a posléze i další techniku pro produkci videí a materiální pomoc. Nápad „videoprojektu“ vyplynul ze vzájemné korespondence mezi Janouchem, historikem Vilémem Prečanem a Václavem Havlem už na přelomu let 1983 a 1984, tehdy se však uvažovalo pouze o televizorech a videopřehrávačích. Až o rok později navrhl Havel možnosti videokamery a ta se posléze dostala k amatérským filmařům z dokumentární skupiny Čeněk. Ti do té doby točili na 16mm film a pásy musely absolvovat riskantní cestu na vyvolání do zahraničí. Janouch jako představitel Nadace Charty 77 podporoval aktivity Originálního videojournalu po celou dobu natáčení a zároveň archivoval zaslané díly samizdatového videomagazínu.

Vladimír Janoušek byl český sochař a malíř. V roce 1950 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Při studiích se zde seznámil se svou budoucí ženou Věrou Janouškovou (roz. Havlovou), rovněž sochařkou. Řadil se k sochařské generaci, jež se svou tvorbou snažila oponovat socialistickému realismu a inspiraci hledala v meziválečné avantgardě. V roce 1960 se stal zakládajícím členem umělecké skupiny UB 12. Janoušek při vytváření svých soch využíval svařování kovových materiálů. Věnoval se zejména figurám – jeho postavy byly často obklopeny drátěnými konstrukcemi. Během druhé poloviny šedesátých let získaly jeho sochy technicistní charakter a podobaly se strojovým mechanismům. V období normalizace se Janoušek stal nežádoucím umělcem, svá díla již nemohl veřejně vystavovat a jeho návrhy byly vylučovány z veřejných soutěží. V té době se jeho tvorba inspirovala především pohybem. Kromě sochařství se Janoušek věnoval také malbě a kresbě.

Věra Janoušková byla česká sochařka, grafička a malířka. V roce 1948 se provdala za sochaře Vladimíra Janouška, který byl jejím spolužákem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1960 spoluzakládala uměleckou skupinu UB 12 a v šedesátých letech se pak svým manželem řadili mezi nejvýraznější osobnosti české umělecké scény. Za normalizace však, podobně jako její manžel, patřila mezi nejvíce postižené umělce. Přišla o veřejné zakázky, byla nucena přerušit kontakty se zahraničím a vystavovat mohla do roku 1989 jen výjimečně, v neoficiálních prostorách mimo Prahu. Po roce 1989 začaly být její práce opět veřejně vystavovány, a to i v zahraničí. Její osobitou technikou bylo „stehování“ soch (většinou figur) svařovacím drátem. Vytvářela také monochromní, většinou čistě bílé sochy z osinkocementu. Od sedmdesátých let se důležitou součástí její tvorby staly rovněž papírové koláže.

Josef Jelínek se narodil 8. října 1927 v Ústí nad Labem, kde strávil část dětství a zapojil se do aktivit Skautu. Když v roce 1938 obsadili Němci severočeské pohraničí, přestěhoval se s rodiči do Prahy. Zde se v patnácti letech zapojil do protiněmeckého odboje. Za tuto svou činnost obdržel v roce 1946 od Edvarda Beneše medaili „Za statečnost“. Po skončení války se vrací do Ústí nad Labem, kde v roce 1947 maturoval na gymnáziu. Poté odešel studovat do Prahy na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. Po únorovém převratu se zapojil do protikomunistického odboje, tiskl letáky a tajně je roznášel. V červenci 1948 byl zatčen a v září téhož roku byl odsouzen Zemským soudem v Litoměřicích pro tzv. protistátní činnost k šestiletému trestu odnětí svobody. Trest si odpykával v Jáchymovských dolech. Po propuštění na podzim 1953 střídal zaměstnání, naposledy v Československu pracoval jako tavič skla. V říjnu 1968 společně s rodinou emigroval, usadil se v Německu, kde pracoval jako technik u společnosti Siemens v Erlangenu. Velmi aktivně se angažoval v činnosti československého exilu. V roce 1980 se seznámil s historikem Vilémem Prečanem a začal s ním spolupracovat na kopiích samizdatu pro západní knihovny a pomáhal připravovat zásilky knih pro domov prostřednictvím pašovacích kanálů, jejichž kapacita byla omezená. Proto přišel pan Josef Jelínek z Erlangen s výrobou zmenšených „pašovacích“ verzí o velikosti 9 x 7 cm. Daly se mnohem jednodušeji a ve větším množství převážet přes hranice do Československa. Nevýhody zmenšeného a hůře čitelného tisku vyvážilo důmyslné umístění zvětšovací lupy do hřbetu knížek, jimž se začalo říkat „kolibříky“. V roce 1986 se stal zakládajícím členem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, které vzniklo v Západním Německu, a vedl jej historik Vilém Prečan.