COURAGE

connecting collections

Dílo Jiřího Koláře lze rozdělit na dvě oblasti. V první byl především básníkem, je autorem sbírky Prométheova játra, za kterou byl v letech 1952-1953 na několik měsíců uvězněn. Následuje hlubší rozvinutí práce s koláží (nebo přesněji jím vymyšlené techniky proláže, roláže, muchláže a dalších). Díky ní se také v 60. letech stal mezinárodně uznávaným autorem (jeho práce byly k vidění na Documenta v Kasselu v roce 1968, na bienále v Sao Paolu (1969) a v 70. a 80. letech vystavilo opakovaně jeho práce newyorské Guggenheimovo muzeum (1975, 1978, 1985).

Poté, co v roce 1977 podepsal Chartu 77, byl na stipendiu v Západním Berlíně. Díky pozvání Centre Georges Pompidou žil od roku 1980 v Paříži, zde však již zůstal nelegálně. Roku 1984 získal francouzské občanství. Do Prahy se natrvalo vrátil v roce 1999.

Kolář byl důležitou osobou i ve smyslu utváření komunity. Byl členem několik skupina (Skupina 42, Umělecká beseda a Křižovatka). Po propuštění z vězení v roce 1953 začal navíc pravidelně navštěvovat pražskou kavárnu Slávie, kde vznikla tradice tzv. Kolářova stolu, u něhož se pravidelně scházeli nezávislí intelektuálové a umělci.

Běla Kolářová se ve své tvorbě věnovala fotografii (fotogramu) a koláži. Zajímala se o experiment i práci s nalezenými předměty. Donedávna stála ve stínu tvorby jejího muže Jiřího Koláře. Své práce poprvé vystavila roku 1962 v Mánesu, později se stala součástí skupiny Křižovatka, na jejíchž výstavách se také objevila. Na konci sedmdesátých let odjela s manželem do Berlína a následně do Paříže. V roce 1981 se vrátila do Prahy, kde chtěla vyřídit záležitosti ohledně propadnutí Kolářova majetku, avšak zpět za manželem mohla vycestovat až o čtyři roky později. V roce 1999 se manželé vrátili natrvalo zpět do Prahy. Běla Kolářová byla autodidakt.

Božena Komárková je významná představitelka brněnského protestantského disentu. Narodila se 28. 1. 1903 v Tišnově, ale studium ji přivedlo do Brna, kde již setrvala až do konce života. Po maturitě vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity filozofii, historii a zeměpis. Profesně pak většinu života působila jako středoškolská učitelka na několika místech na Moravě. Po okupaci Československa se zapojila do odbojové činnosti organizace Obrana národa, ale roku 1940 byla zatčena a vězněna až do konce války. V roce 1945 se vrátila do Brna, kde pokračovala ve své pedagogické činnosti. Na podzimu 1948 byla nucena z ideologických důvodů změnit školu, poté opustit profesi učitelky a stát se knihovnicí ve Státní pedagogické knihovně, odkud byla na konci roku 1951 propuštěna. Od roku 1952 jí byl z důvodu vážných zdravotních problémů způsobených válečným vězněním vyplácen invalidní důchod.

Vedle pedagogické činnosti Komárková dále studovala, počátkem roku 1948 získala doktorát z filozofie na brněnské univerzitě. Habilitační spis napsala během dalšího roku, ale obhájila ho až v roce 1992 rovněž v Brně. Mezi její nejvýznamnější práce patří Sekularizovaný svět a evangelium, Původ a významný lidských práv, Lidská práva, v nichž z křesťanských pozic pojednává o vývoji moderní společnosti a nezadatelnosti lidských práv. Tento trend je patrný také na jejích snahách o obrodu teologických a eklesiologických východisek Českobratrské církve evangelické, v rámci neformálního proudu Nová orientace. Výsledkem je kniha Zásady Českobratrské církve evangelické.

Božena Komárková reprezentuje protestantský proud kulturní opozice. Již na počátku 50. let pořádala bytové semináře pro členy zrušeného spolku mladých křesťanů YMCA. Na tyto aktivity navázala po svém podpisu Charty 77, její byt patřil mezi důležitá centra brněnského, především křesťansky orientovaného disentu. Své texty publikovala v samizdatu nebo exilových nakladatelstvích.

Za svoji činnost a intelektuální práci byla za svého života několikrát oceněna. V roce 1982 získala čestný doktorát teologie na univerzitě v Bazileji, v roce 1991 jí byl propůjčen řád T. G, Masaryka o rok později obdržela zlatou medaili Masarykovy univerzity, následujíc rok také medaili Univerzity Karlovy. Zemřela 27. 1. 1997 v Brně.

Petr Kotyk je český literární historik působící jako kurátor v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Od roku 1990 v rámci časosběrného projektu Authentic pořizoval videozáznamy s českými básníky a spisovateli. Projekt se zaměřil na monitorování veřejných (autorská čtení, besedy, literární konference apod.) i neveřejných akcí (natáčení vzpomínek autorů a pamětníků). Kotyk je autorem mnoha publikací a výstav o současné české literatuře. V lednu 2017 získal Cenu Českého PEN Klubu „Vlastní cestou“ za mnohaletou a systematickou dokumentační práci pro současnou českou literaturu a záslužnou ediční a výstavní činnost.

Pavel Kouba je český filozof, žák Jana Patočky. Kouba vystudoval germanistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Navštěvoval též podzemní filozofické semináře Jana Patočky (1973–1977). S Ivanem Chvatíkem, rovněž Patočkovým žákem, spolupracoval na vydávání Patočkových děl a pořádání bytových seminářů i po smrti Jana Patočky. V letech 1980–1989 pracoval Kouba jako knihovník na Institutu architektury v Praze. V roce 1990 se stal výzkumným pracovníkem Filozofického ústavu Československé akademie věd, a spolu s Ivanem Chvatíkem založil Archiv Jana Patočky. V letech 1992–1994 absolvoval coby stipendista Humboldtovy nadace stáž na Westfälische Wilhelms-Universität v Münsteru (Německo). Poté krátce působil jako vedoucí oddělení filozofie 20. století na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR a v roce 1995 nastoupil na Ústav filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se v roce 1996 stal docentem a kde působí dodnes. V letech 2000–2004 byl ředitelem Centra fenomenologických bádání, společného pracoviště Univerzity Karlovy v Praze a Akademie věd ČR. V roce 2003 byl Kouba jmenován profesorem.

Pavel Kouba se zabývá fenomenologií Edmunda Husserla a Martina Heideggera a Patočkovým pokusem o jejich syntetizující interpretaci. Ve svých studiích se zaměřuje na aktuální otázky fenomenologické filozofie a hermeneutiky (týkající se H. Arendtové, E. Finka, H.-G. Gadamera), od konce 80. let se zvláštním důrazem na interpretaci Nietzscheho. V současnosti je jeho hlavním zájmem hermeneutická koncepce základních ontologických problémů, zejména vztah mezi prostorem a časem.