COURAGE

connecting collections

Dagmar Havlová je česká herečka. Vystudovala konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kterou absolvovala v roce 1975. Již během studií získala první významné filmové role. Její filmografie čítá více než 50 celovečerních filmů a přes 300 televizních inscenací. Dagmar Havlová se věnuje také divadelnímu herectví, v letech 1979–1997 byla členkou hereckého souboru Divadla na Vinohradech. V roce 1997 se provdala za tehdejšího prezidenta Václava Havla a dočasně proto přerušila svou hereckou kariéru. V témže roce založila nadaci Vize 97, která byla o rok později sloučena s Nadací Václava a Olgy Havlových pod názvem Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Dagmar Havlová pak působila jako předsedkyně její správní rady. V roce 2006 začala opět hrát v Divadle na Vinohradech, později se vrátila i na filmové plátno a televizní obrazovky. Stála u zrodu Knihovny Václava Havla v roce 2004.

Olga Havlová, rozená Šplíchalová, byla první manželkou československého a později českého prezidenta Václava Havla. Vyučila se v Baťově továrně, kde později pracovala. V padesátých letech se živila mimo jiné také jako prodavačka či účetní, účinkovala také v ochotnickém divadle. V polovině padesátých let se seznámila s Václavem Havlem a v roce 1964, se za něj provdala. V šedesátých letech pracovala jako uvaděčka v Divadle na Zábradlí, kde v té době působil i Václav Havel. Po potlačení pražského jara podporovala svého manžela v disidentských aktivitách. Po Havlově zatčení v roce 1979 po něm převzala spolu se svým švagrem Ivanem Havlem vydávání samizdatové Edice Expedice a podílela se na činnosti Charty 77 (Chartu podepsala v roce 1982). Sbírka dopisů s filozofickými úvahami, které Václav Havel z vězení Olze v letech 1979 až 1983 posílal, se později stala jedním z nejznámějších Havlových děl. V roce 1987 spoluzaložila samizdatový zpravodajský videomagazín „Originální Videojournal“, který informoval o činnosti disentu i o tehdejší politické a kulturní situaci v Československu. Olga Havlová se podílela na jeho dramaturgické koncepci, spolurozhodovala o náplni rubrik a o výsledné podobě jednotlivých čísel. Pomáhala také s distribucí samizdatových Lidových novin. Po roce 1989 se coby první dáma Československa (později České republiky) věnovala zejména charitě. V roce 1990 založila s přáteli z Charty 77 Výbor dobré vůle a v roce 1992 pak Nadaci Olgy Havlové, pomáhající především lidem se zdravotním postižením. V roce 1997 jí byl im memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Dušan Havlíček byl novinářem a teoretikem médií.

Maturitu absolvoval na učitelském ústavu v Praze a od roku 1942 studoval dirigování na pražské konzervatoři na Akademii múzických umění v Praze. Ovšem v roce 1944 byl zatčen gestapem a téhož roku jej v Norimberku odsoudili za ilegální činnost, kdy byl ve studentské buňce tehdy nelegální KSČ a šířil letáky, na šest let v káznici. Po návratu z vězení v srpnu 1945 pokračoval ve svém studiu, které ukončil v létě roku 1948. Poté působil v několika různých uměleckých a koncertních organizacích, například Koncertní agentura Umění lidu a poté na čas přešel do Artistické a hudební ústředny. Angažoval se v různých směrech kultury od cirkusu přes kavárenské koncerty po vysílání televize.

Koncem padesátých let se věnoval žurnalistice a krátce také působil v kulturní rubrice deníku Rudé právo. Poté přešel do redakce časopisu Hudební rozhledy. V roce 1963 se stal redaktorem Kulturní tvorby, kde se zabýval převážně oblastí televize a hudby. V Kulturní tvorbě se uplatnil i jako autor reportáží, a to převážně o Švýcarsku. Na podzim roku 1967 spolu s dalšími redaktory opustil Kulturní tvorbu na protest proti jmenování nového šéfredaktora, známého svými ultrakonzervativními názory. Nastoupil na Ústav pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků na Karlově univerzitě v Praze.

V květnu 1968 Havlíčka oslovil Čestmír Císař, který byl tehdy tajemníkem ÚV KSČ, a nabídl mu, aby byl vedoucím úseku tisku. Havlíček nakonec tuto pozici přijal a v červnu roku 1968 byl jmenován do funkce vedoucího úseku tisku, rozhlasu a televize na ÚV KSČ. Ovšem poté, co po okupaci Československa vylíčil ve svobodném československém rozhlase průběh zasedání předsednictva ÚV KSČ z 20. srpna 1968, se stal terčem častých útoků prosovětských členů ÚV KSČ. Ve své funkci zůstal až do března 1969, kdy byl vyslán jako korespondent ČTK do Ženevy. Stihl to na poslední chvíli, neboť tuto pozici musel schválit Alexandr Dubček, který byl nedlouho poté sesazen. Havlíček odmítl uposlechnout výzvy k návratu do Prahy a požádal v lednu 1970 o politický azyl, který mu byl udělen. To, že neuposlechl výzvy, vedlo k tomu, že byl v Praze odsouzen v nepřítomnosti na dvanáct let vězení. Obžaloba hovořila o rozkrádání majetku, nedovoleném opuštění republiky a poškozování jejích zájmů v zahraničí.

Dušan Havlíček poté žil v Ženevě. Do poloviny 80. let byl pracovníkem výzkumného oddělení generálního ředitelství Švýcarského rozhlasu a televize v Bernu. Poté až do poloviny 90. let zodpovídal za průzkum diváků v románské švýcarské televizi v Ženevě.

Ladislav Hejdánek, český filozof, se narodil 10. května 1927 v Praze jako jediné dítě Ladislava Hejdánka a jeho ženy Emílie, rozené Poupové. V roce 1946 odmaturoval na gymnáziu a poté studoval filozofii a sociologii na Univerzitě Karlově. Studia zakončil doktorátem v roce 1952. Po studiích pracoval jako kopáč a betonář. Publikovat mohl teprve v šedesátých letech. Svému oboru se mohl plně věnovat jen v krátkém období od roku 1968, kdy se stal pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV, do roku 1970, kdy musel z politických důvodů odejít. V listopadu 1971 byl uvězněn a držen půl roku ve vazbě za letákovou akci před volbami. V roce 1972 byl odsouzen na devět měsíců nepodmíněně. V době normalizace pracoval jako noční vrátný, topič a skladník. Ve svém bytě pořádal filozofické semináře, kterých se účastnili i přední filozofové z francouzských, holandských, anglických a dalších univerzit. Patřil mezi první signatáře Charty 77 a v letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty 77. Během normalizace byl pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. V roce 1985 založil samizdatovou edici Oikoumené, která se orientovala na vydávání filozofických a teologických textů. S knižní edicí souvisel i časopis pro filozofii Reflexe.

Po roce 1989 přednášel na Evangelické filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Jan Hendrych je český sochař a malíř. Narodil se do rodiny právníka Jaroslava Hendrycha a sochařky Olgy Hendrychové (Tobolkové). V letech 1955–1961 studoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a následně v letech 1963–1966 na Akademii výtvarných umění v Praze. Hendrych se nejprve věnoval portrétu, později se však začal zaměřovat na figurativní tvorbu. Počátkem 60. let se Hendrych krátce zabýval strukturální abstrakcí, brzy se však stal představitelem tzv. „nové figurace“, pro niž byla lidská postava východiskem tvorby. Svá sochařská díla vystavoval poprvé v roce 1964 v Liberci, první samostatnou výstavu pak měl v roce 1966 v Galerii mladých v pražském Mánesu. Po roce 1969 Hendrych nesměl vystavovat a živil se jako restaurátor soch. Svá díla mohl veřejně vystavit až v roce 1988 v Galerii Hlavního města Prahy. V období normalizace se věnoval zejména tvorbě ženských figur a zvláště aktů. Po roce 1990 začal vyučovat na Akademii výtvarných umění v Praze.