Sbírka, která vznikala v srpnu – září 1968, obsahuje klíčové dokumenty prvních sedmi dnů okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na základě těchto dokumentů vznikla pětisetstránková kniha s téměř stovkou ilustrací. Kniha, která vyšla v říjnu 1968 pod názvem Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968, byla označena jako studijní materiál pro vnitřní potřebu a nebyla k dostání v žádném knihkupectví. Přesto se zpráva o její existenci záhy rozšířila po celé zemi a do poloviny prosince 1968 prošly informace o vydání Sedmi pražských dnů celým světovým tiskem s výjimkou Sovětského svazu a jeho tehdejších satelitů. Poptávka po této jedinečné dokumentaci a ohlas na ni byly ohromující. Pro její tragický obsah i pro jednoduchý černý obal se pro knihu rychle vžilo označení „Černá kniha“.
Autoři této knihy se potýkali s mnohým problémy při jejím sestavování. Především si museli jasně říci časové zaměření této knihy, usnesli, že zařadili údaje o některých nejdůležitějších událostech, které se odehrály mezi 23. hodinou 20. srpna, až do 27. srpna s tím, že na konec připojili projevy a dokumenty státních činitelů a orgánů, které sice byly prosloveny nebo zveřejněny až 28. či 29. srpna, ale váží se těsně k těmto událostem. Dále se pak museli, z praktických důvodů, omezit pouze na události, které se odehrávaly v Praze. Přitom vzali plně v úvahu to, že Praha je sídlem centrálních státních, stranických a společenských orgánů a institucí.
Osudy této knihy byly mimořádné. Je to jediná kniha v novodobých československých dějinách, kvůli níž došlo k diplomatické mezistátní korespondenci, zabývalo se jí předsednictvo československé vlády i nejvyšší grémium vládnoucí Komunistické strany Československa. Kvůli ní obešli uniformovaní policisté několik málo měsíců po jejím vydání 800 československých institucí, jimž byla kniha zaslána, s příkazem, aby ji „zatkli“ a postarali se o splnění sovětského požadavku, aby byla kniha zlikvidována. Proto se jich zachovalo tak malé množství. V dalších letech vyšla kniha v zahraničí v řadě cizojazyčných překladů a konečně v roce 1990 v masovém vydání znovu v Československu.
Třebaže šlo o legální publikaci vědeckého ústavu Československé akademie věd, stala se předmětem rozsáhlého vyšetřování Generální prokuratury ČSSR a Správy vyšetřování Státní bezpečnosti. Trestní stihání bylo formálně zastaveno až v roce 1980. V době vyšetřování bylo vyslechnuto na třicet svědků, pořízeny znalecké posudky. Přestože tvůrci knihy ani nikdo další nakonec nebyl za vydání a šíření „Černé knihy“ odsouzen, její editoři Milan Otáhal a Vilém Prečan byli v roce 1970 propuštěni z ČSAV, trestně stíháni a mohli pracovat jen v dělnických profesích. Prečan s Otáhalem píší v předmluvě Černé knihy, že "Tato trpká zkušenost generací historiků (kteří se potýkali s nedostatkem pramenů k dějinným událostem) nás vedla k pokusu, který předkládáme k posouzení. Vycházeli jsme zároveň i z povinnosti, kterou má Historický ústav jako badatelské středisko, a v neposlední řadě jsme chtěli dát podnět - snad i základ - k tomu, aby obdobná dokumentace vznikla i jinde, v krajích, v okresech či na závodech."
Příběh této knihy je v dějinách moderního světového písemnictví i v dějinách Československa nejspíše ojedinělý, je součástí dramatických dějů, jež otřásaly Československem v roce 1968 a ještě nějakou dobu poté.
Tuto sbírku, kde jsou shromážděny úřední dokumenty, novinové články, prohlášení i doklady spontánní reakce veřejnosti na okupaci, ukrýval v sedmdesátých letech Vilém Prečan. Po jeho odchodu do exilu v roce 1976 se ji podařilo prostřednictvím jednoho pašovacího kanálu dostat na Západ, kde ji Vilém Prečan zařadil do fondu Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, které vzniklo v roce 1986. V září 2000 se dokumentační středisko a jeho sbírky přestěhovaly do České republiky. V roce 2003 uzavřelo ČSDS s Národním muzeem v Praze darovací smlouvu. Sbírky ČSDS, včetně sbírky „Černá kniha”, tak byly předány Národnímu muzeu.
