Hnutí revoluční mládeže (HRM) bylo založeno 2. prosince 1968, tedy jen několik měsíců po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vzniklo nejenom v reakci na aktuální politický vývoj v Československu, ale reagovalo také na tehdejší aktivizaci mládeže v západní Evropě. Hnutí sdružovalo především vysokoškolské studenty, mezi jeho členy patřili však i intelektuálové a dělníci. Členy HRM byli například Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal, Sibylle Plogstedtová, Peter Lukačovič, Felipe Serrano, Pavel Šremer, Jan Frolík, Jaroslav Bašta, Jaroslav Suk, Radan Baše a mnozí další. Hnutí bylo ovlivněno myšlenkami nové levice, ze které v té době vycházelo radikálně levicové protestní hnutí na Západě. Cílem HRM bylo odstranění moci byrokracie a zrušení státu, a ustanovení samosprávného socialismu. Jak však upozorňuje historik Jaroslav Pažout, ideologický rozměr hnutí nebyl tím nejdůležitějším a HRM především „nabízelo svým členům možnost, jak se rozhodně postavit proti nastupující normalizaci“. Členové hnutí hlásali nutnost aktivního odporu, vzhledem k situaci si však uvědomovali, že nejvhodnější formou boje je pasivní rezistence. Studovali práce teoretiků nové levice, někteří se i osobně setkávali s levicovými radikály na Západě. Vydávali také různé letáky a další tiskoviny či zprávy o situaci v Československu a v hnutí samotném, které poté posílali do zahraničí. Zprávy pak byly publikovány v některých francouzských, západoněmeckých a britských (levicových) listech. Kromě toho také pořádali akce ve veřejném prostoru recesního charakteru. Státní bezpečnosti se však podařilo hnutí infiltrovat a na přelomu let 1969 a 1970 bylo téměř dvacet jeho členů zatčeno. Soudní proces se konal za mimořádného zájmu zahraničních médií v březnu 1971. Odsouzeno bylo 16 obžalovaných, přičemž nejvyšší trest – čtyři roky nepodmíněně – byl udělen Petru Uhlovi. Proces vyvolal protesty po celém světě, zejména v řadách radikální levice. Odsoudil jej například Jean Paul Sartre či Ernst Bloch, v mnoha evropských i amerických městech se na podporu odsouzených demonstrovalo. Jak uvádí Jaroslav Pažout, význam hnutí spočíval zejména v tom, že se jeho členové „jako jedni z prvních aktivně postavili Husákovu normalizačnímu režimu“. Působení v HRM zároveň pro mnoho jeho členů představovalo „cennou zkušenost pro jejich pozdější působení v opozičních strukturách“.