Interview s Jiřím Gruntorádem uskutečnil Milan Otáhal v roce 2003 během dvou různých sezeních. Rozhovor proběhl v rámci projektu Elity a kontraelity v období tzv. normalizace.

Rozhovor se konal na pracovišti Jiřího Gruntoráda v knihovně Libri prohibiti. Jiří Gruntorád si přál, aby se Milan Otáhal především ptal na otázky, že není zvyklý vyprávět a ostýchá se mluvit o svém životě. V obou rozhovorech Jiří Gruntorád především vyprávěl o své činnosti v disentu a odpovídal na otázky vztahující se k soukromé sféře, ovšem pouze stručně, této tématice se zjevně nechtěl věnovat a nepokládal ji za významnou.

V prvním rozhovoru vypráví o svém dětství, zmiňuje jako důležité, že nikdy nevstoupil do Pionýra, ačkoliv to bylo v té době obvyklé, stejně jako později nebyl ani členem Socialistického svazu mládeže. V době, kdy se upálil Jan Palach, což jej podle vlastních slov velice ovlivnilo, protestoval ve škole například proti povinnému sledování projevů Gustava Husáka tím, že se obrátil zády k obrazovce. V rozhovoru se Otáhal s Gruntorádem hodně věnují právě Gruntorádově historii v disentu, jeho zatčení, vzpomínkám na výslechy, jeho aktivitám v rámci sdružení VONS (Výbor na obranu nespravedlivě odsouzených), Chartě 77 a dalším tématům.

Tento rozhovor je svojí obsáhlostí a podrobností jedinečným svědectvím nejen o Gruntorádově působení v disentu a o jeho činnosti v opozici proti režimu, ale také o jeho osobním a soukromém životě. Gruntorád hovoří jak o svých aktivitách v bývalém Československu, tak o svém působení po roce 1989.