Mojmír Vaněk byl vědecký pracovník, profesor historie a publicista, disident, organizátor českého kulturního života ve Švýcarsku a také předseda švýcarské skupiny Společnosti pro vědy a umění.
Mojmír Vaněk se narodil 9. února 1911 v Přerově. Pocházel z rodiny učitelů a hudebníků, což mělo vliv na jeho pozdější zájmy a zaměření. Chodil na gymnázium v Přerově a jako jednomu z nejlepších žáků ČSR mu bylo uděleno československým ministerstvem školství stipendium k dokončení středoškolského studia ve Francii na Lycée National v Nimes, později studoval na univerzitě v Montpellier, kde získal titul bakaláře, později v roce 1936 promoval na Univerzitě Karlově, kde získal titul doktor práv. Poté absolvoval studijní pobyty ve Vídni a v Krakově. Před druhou světovou válkou studoval historii a kulturní dějiny (vč. dějiny hudby) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, zároveň také působil jako asistent na Právnické fakultě UK.
Během války pracoval jako prezidiální tajemník České akademie věd a umění. Během nacistické okupace kryl udělování podpor z tzv. židovských fondů mladým umělcům a hudebníkům, kteří často působili pod krycím jménem, převážně z rasových důvodů, mezi jinými např. Miroslav Kabeláč. Po válce pak působil jako osobní tajemník Edvarda Beneše, v roce 1946 byl uvolněn na pokyn prezidenta Beneše a ministra Jana Masaryka k výkonu funkce Senior Counsellor v sekretariátu UNESCO nejprve v Londýně a poté v Paříži, kde působil jako první ředitel sekce pro umění a hudbu.
Tuto jeho činnost přerušil únor 1948, kdy byl dne 26. 2. 1948 vyloučen z Kanceláře prezidenta republiky z rozhodnutí tzv. akčního výboru. V roce 1949 jej zatkli společně s Miladou Horákovou a dalšími čtyřmi kolegy. Dne 21. 7. 1950 byl odsouzen tzv. státním soudem v Praze pro údajnou velezradu a vyzvědačství k 18 letům těžkého žaláře. Odpykal si trest v délce bezmála jedenáct let, z čehož 7 měsíců strávil v přísné samovazbě v Ruzyni bez vycházek, návštěv a bez práva korespondence. Zbytek trestu pak strávil v Praze na Pankráci, v České Lípě, v Plzni-Bory, v Pardubicích, v Leopoldově, v uranových dolech na Příbramsku, na Mírově a ve Valdicích. Tento rozsudek byl zrušen až v roce 1990, Mojmír Vaněk byl však v roce 1960 propuštěn při amnestii podmíněně na pět let.
Poté se několik let živil jako dělník v kovovýrobě, v roce 1967 se stal pracovníkem Národní galerie v Praze. V roce 1966 se také stal tajemníkem kongresu Mezinárodní asociace výtvarných kritiků (AICA) v Praze, kterou založil v roce 1946 během svého působení v UNESCO.
V roce 1969 odjel do Ženevy ve Švýcarsku na pozvání Musée d'art et d'histoire a kde také obdržel právo azylu jako politický uprchlík ve Švýcarsku. Spolupracoval s Musée d'art et d'histoire v Ženevě. Přednášel na univerzitách v Ženevě, Lyonu a Toursu.
Mojmír Vaněk je autorem cca 20 studií, článků a překladů vědeckých prací a mnoha desítek článků v denním tisku.
Mojmír Vaněk se aktivně angažoval v kulturní oblasti. Zachránil před rozpadem slavné Pražské kvarteto a organizoval několik řad koncertů v Praze. Totéž udělal později i pro České noneto. V roce 1940 byl ustanoven členem výboru Sdružení pro soudobou hudbu. Po konci války se stal členem ustavujícího výboru mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Během svého působení v UNESCO byl hlavním organizátorem mezinárodního uměleckého festivalu, který byl zahájen dne 28. října 1946 slavnostním koncertem České filharmonie. Po únoru 1948 již nemohl pokračovat ve svém působení v oblasti kultury, a to až do doby své emigrace do Švýcarska, kde v této činnosti pokračoval. Mojmír Vaněk pořádal výstavy českého umění v Umělecko-historickém muzeu v Ženevě, v Kunsthausu v Curychu, výstav české grafiky v muzeích v Lausanne, v Ženevě a v La Chaux-de-Fonds a další. Po ustanovení švýcarské skupiny Společnosti pro vědy a umění pořádal sympozium „Kultura a svoboda“ k 60. výročí založení ČSR, kterého se účastnilo mnoho předních vědců z celé Evropy a tato událost měla obrovský ohlas ve švýcarském tisku. Pravděpodobně v reakci na to přišel Mojmír Vaněk i se svojí ženou Olgou o československé občanství. Vaněk se stal mimořádným propagátorem československé hudby v zahraničí a pokračoval v pořádání mnoha koncertů a výstav. Za svou kulturní činnost byl vyznamenán francouzským řádem „Palmes académiques“ a v roce 1991 získal stříbrnou medaili University Karlovy.
Zasloužil se také o to, že Ženevská městská rada pojmenovala jednu ulici po prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi.
