Pavel Kohout se narodil v Praze 20. 7. 1928. Po maturitě na reálném gymnáziu (1947) studoval srovnávací literaturu, estetiku a divadelní vědu na FF UK, ale studium nedokončil. Od konce 40. let a většinu 50. let pracoval v několika redakcích (Československý rozhlas, Československá televize, Československý voják) jako reportér, komentátor a publicista. V letech 1949–1950 působil v Moskvě jako druhý kulturní přidělenec na československém velvyslanectví, po svém návratu do roku 1952 vedl humoristický časopis Dikobraz. Od roku 1956 se stal spisovatelem z povolání, ale v letech 1963–1966 působil také jako dramaturg v Divadle na Vinohradech. Rovněž se již od svých studií angažoval v oficiálních organizacích – zejména v Československém svazu mládeže, později v Svazu československých spisovatelů a do roku 1969 byl členem KSČ. V roce 1977 podepsal Chartu 77, na jejímž Prohlášení se autorsky podílel. O dva roky později i s manželkou Jelenou vycestoval do Rakouska, odkud mu byl znemožněn návrat do vlasti, a také byl zbaven státního občanství. V exilu pokračoval ve své tvůrčí činnosti, spolupracoval také s exilovými nakladatelstvími. Po roku 1989 střídavě žije v Rakousku a Československu/České republice.
Pavel Kohout byl již od svého mládí literárně činný, vedle publicistických textů a scénářů psal básně a od normalizace i prózu. Přibližně do poloviny 50. let se jedná o velmi angažovaná díla v souladu s tehdejší budovatelskou poetikou oslavující vůdčí představitele strany, nový komunistický řád a utopické výhledy do budoucna (Verše a písně, Čas lásky a boje). Přibližně od poloviny 50. let vstupuje do jeho tvorby kritický osten, který se stane trvalou součástí jeho textů a společně s dalším politicko-společenským vývojem dominuje. (August, August, august, Bílá kniha, Nápady svaté Kláry, Hodina tance a lásky atd.) Reflexi budovatelského období, pražského jara a sovětské okupace Československa přináší kniha Z deníku kontrarevolucionáře, reflexi počátků českého disentu a vzniku Charty 77 Kde je zakopán pes.
Literární tvorba byla v souladu s veřejnou angažovaností Pavla Kohouta, který se postupně proměnil z prominentního kulturního představitele komunistického režimu v jejího hlasitého kritika. V roce 1967 vystoupil kriticky na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, který je považován za jeden z důležitých počátků pražského jara. Kvůli svému působení v roce 1968 byl následujícího roku vyloučen z KSČ a různými způsoby perzekuován. Podílel se na vzniku ustanovujícího Prohlášení Charty 77, patřil mezi první signatáře. V roce 1979 vycestoval do Rakouska, odkud mu již byl znemožněn návrat. V nuceném exilu přispíval do exilových periodik Svědectví a Listy.