Dušan Havlíček byl novinářem a teoretikem médií.
Maturitu absolvoval na učitelském ústavu v Praze a od roku 1942 studoval dirigování na pražské konzervatoři na Akademii múzických umění v Praze. Ovšem v roce 1944 byl zatčen gestapem a téhož roku jej v Norimberku odsoudili za ilegální činnost, kdy byl ve studentské buňce tehdy nelegální KSČ a šířil letáky, na šest let v káznici. Po návratu z vězení v srpnu 1945 pokračoval ve svém studiu, které ukončil v létě roku 1948. Poté působil v několika různých uměleckých a koncertních organizacích, například Koncertní agentura Umění lidu a poté na čas přešel do Artistické a hudební ústředny. Angažoval se v různých směrech kultury od cirkusu přes kavárenské koncerty po vysílání televize.
Koncem padesátých let se věnoval žurnalistice a krátce také působil v kulturní rubrice deníku Rudé právo. Poté přešel do redakce časopisu Hudební rozhledy. V roce 1963 se stal redaktorem Kulturní tvorby, kde se zabýval převážně oblastí televize a hudby. V Kulturní tvorbě se uplatnil i jako autor reportáží, a to převážně o Švýcarsku. Na podzim roku 1967 spolu s dalšími redaktory opustil Kulturní tvorbu na protest proti jmenování nového šéfredaktora, známého svými ultrakonzervativními názory. Nastoupil na Ústav pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků na Karlově univerzitě v Praze.
V květnu 1968 Havlíčka oslovil Čestmír Císař, který byl tehdy tajemníkem ÚV KSČ, a nabídl mu, aby byl vedoucím úseku tisku. Havlíček nakonec tuto pozici přijal a v červnu roku 1968 byl jmenován do funkce vedoucího úseku tisku, rozhlasu a televize na ÚV KSČ. Ovšem poté, co po okupaci Československa vylíčil ve svobodném československém rozhlase průběh zasedání předsednictva ÚV KSČ z 20. srpna 1968, se stal terčem častých útoků prosovětských členů ÚV KSČ. Ve své funkci zůstal až do března 1969, kdy byl vyslán jako korespondent ČTK do Ženevy. Stihl to na poslední chvíli, neboť tuto pozici musel schválit Alexandr Dubček, který byl nedlouho poté sesazen. Havlíček odmítl uposlechnout výzvy k návratu do Prahy a požádal v lednu 1970 o politický azyl, který mu byl udělen. To, že neuposlechl výzvy, vedlo k tomu, že byl v Praze odsouzen v nepřítomnosti na dvanáct let vězení. Obžaloba hovořila o rozkrádání majetku, nedovoleném opuštění republiky a poškozování jejích zájmů v zahraničí.
Dušan Havlíček poté žil v Ženevě. Do poloviny 80. let byl pracovníkem výzkumného oddělení generálního ředitelství Švýcarského rozhlasu a televize v Bernu. Poté až do poloviny 90. let zodpovídal za průzkum diváků v románské švýcarské televizi v Ženevě.
Dušan Havlíček působil celá léta zároveň jako publicista a přispíval svými politickými články o Československu do řady švýcarských deníků a dalších zahraničních časopisů a také soustavně spolupracoval s exilovým časopisem Listy.