Jiří Gruntorád je knihovník, zakladatel a ředitel knihovny „Libri prohibiti“. Po ukončení základní devítileté školy se učil lesařem a poté působil v rozličných profesích, například jako lesní dělník, tramvajový průvodčí, zedník, topič či skladník. Již od roku 1968 se věnoval poslechu zahraničního rozhlasu a mezi jeho oblíbenou hudbu se řadili tehdejší představitelé alternativní kultury či undergroundu, jako například skupina The Plastic People of the Universe, hudebníci Karel Kryl nebo Vlastimil Třešňák. Kontakty s undergroundem Gruntorád udržoval od konce šedesátých let. Gruntorádovým osudem se však staly knihy. Do samizdatového prostředí pronikl ve druhé polovině sedmdesátých let, v době, kdy pracoval jako zedník na Obvodním podniku bytového hospodářství (OPBH). V roce 1978 totiž dostal za úkol opravit stěnu v bytě disidenta Václava Bendy, se kterým se později spřátelil, a při této příležitosti se poprvé seznámil se samizdatem. Gruntorád na tento moment setkání se samizdatem později vzpomínal následovně: „Když jsem se s ním setkal úplně poprvé, působil na mě jako zjevení. Kromě toho, že to je médium, vlivem srovnatelné s dnešní funkcí internetu, přinášel navíc jakési duchovní propojení. Umožnil mi poznat spoustu lidí, které jsem nemohl potkat osobně a s nimiž jsem se pak setkal až o mnoho let později. Toto duchovní spojení pro mne bylo nejdůležitější vlastností. Vedle toho samozřejmě umělecká hodnota, jež byla u některých děl opravdu vysoká. Přinášely náboj a motivaci.“ A právě tato motivace poté Gruntoráda inspirovala k vydávání samizdatových textů, v tehdejším Československu zakázaných, ať už se jednalo o poezii, prózu, odborné texty či různá prohlášení. Ještě v roce 1978 tak Jiří Gruntorád vydal strojopisný přepis sbírky Jaroslava Seiferta Morový sloup coby první publikaci nově vzniklé samizdatové edice Popelnice. V následujícím roce pak podepsal Chartu 77 a byl odsouzen za nedovolené držení zbraně (která ovšem nikdy neexistovala) a strávil tři měsíce ve vězení. Po propuštění se opět věnoval, s pomocí přátel i profesionálních písařek, vydávání samizdatové literatury. Stačil vydat třicet knih, než byl v prosinci 1980 opět vzat do vazby a později odsouzen za šíření samizdatových textů a neoficiálních hudebních nahrávek (oficiálně za tzv. podvracení republiky) na čtyři roky. Díky Gruntorádovým přátelům však v edici Popelnice i nadále vycházely nové knihy. Léta 1981 až 1983 strávil Jiří Gruntorád v severočeských Minkovicích, v jedné z nejkrutějších československých věznic. Část trestu si odpykával též ve Valdicích u Jičína, kde se setkal s básníkem a uměleckým vedoucím undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe Ivanem Jirousem, přezdívaným Magor, jehož nejznámější básnickou sbírku Labutí písně Gruntorád při svém propuštění z vězení propašoval. Gruntorád byl propuštěn v prosinci 1984 a opět se zapojil do vydávání samizdatových publikací, a to i přestože zůstal pod tzv. ochranným dohledem – musel se pravidelně hlásit bezpečnosti a měl určené místo pobytu. V edici Popelnice vyšlo téměř 130 knih, většinou strojopisů formátu A5. Jednalo se o obtížně dostupné texty jiných samizdatových edic či o texty původně vydané v exilových vydavatelstvích a periodikách, výjimkou však nebyly ani původní tituly. Gruntorádova sbírka samizdatové literatury vytvořila základ knihovny „Libri prohibiti“, kterou Gruntorád založil v roce 1990 a dodnes ji řídí.

V letech 1990 až 1994 byl Jiří Gruntorád sekretářem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a od roku 1994 pak i jeho řádným členem. Gruntorád za své aktivity obdržel mnoho vyznamenání, mimo jiné získal v roce 2002 z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy I. stupně a v témže roce také Magnesii Literu za přínos české literatuře. V letech 2007 až 2010 byl členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.