Vladimír Veit je český písničkář, hudební skladatel, publicista a zakládající člen volného písničkářského sdružení „Šafrán“, jež přibližně v letech 1972–1978 zastřešovalo skupinu folkových interpretů v Československu až do své faktické likvidace ze strany StB koncem 70. let Kromě Veita náleželi do něj mimo jiné Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Dagmar Andrtová-Voňková anebo Jaroslav Hutka. S Jaroslavem Hutkou začal rovněž Vladimír Veit koncem 60. let své hudební vystupování. S Hutkou hráli zpočátku např. české verze skladeb hudebníků Boba Dylana anebo Donovana, posléze vlastní tvorbu. Veit s Hutkou se jako písničkářský tandem sice v roce 1968 rozešli, ale autorsky spolupracují dodnes – píší společné písně a Veit zhudebňuje rovněž Hutkovy texty. Kromě nich zhudebňuje Veit texty i dalších českých i zahraničních autorů. K jeho nejznámějším interpretacím náleží album „Texty“, ve kterém propojil tvorbu českých autorů 19. století (Neruda, Vrchlický) se soudobými texty někdejších disidentů Václava Havla, Pavla Kohouta anebo herce Pavla Landovského. Jako signatář Charty 77 a distributor samizdatových textů byl Veit v rámci akce „Asanace“ vystaven tlaku StB k vystěhování z Československa. Do exilu v Rakousku odešel v roce 1981, kde pokračoval v hudební tvorbě. Mimo jiné zde vydal alba „Texty“ (1982) a „Quo vadis“ (1984), která natočil ve spolupráci s multiinstrumentalistou Emilem Pospíšilem. Obě vyšla v exilovém vydavatelství „Šafrán 78“, jež ve Švédsku založil Jiří Pallas – další vynuceně vystěhovaný člen Šafránu, resp. jeho bývalý organizátor. Veit se v roce 1990 vrátil z exilu. Kromě toho, že pokračuje v hudební tvorbě, vyšla mu v roce 2016 autobiografická vzpomínková kniha „Ještě to neskončilo“.