Signatář Charty 77, kritik komunistického režimu, folkový hudebník a literát, který byl nucen odejít do exilu, se narodil 21. 4. 1947 v Olomouci. V letech 1962–1966 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, kterou ale nedokončil. Poté se zaměřil na uměleckou tvorbu jako písničkář a literát. Hudební produkci se věnoval již od svého odchodu ze školy, vystupoval samostatně nebo s dalšími písničkáři (např. Vladimír Merta, Vlasta Třešňák). V roce 1972 založili s podobně laděnými hudebníky sdružení Šafrán, které působilo přibližně dalších šest let. Pod tímto názvem pak bylo založeno v exilu také hudební nakladatelství vydávající skladby v Československu zakázaných autorů a autorek. Po podpisu Charty 77 bylo Hutkovi znemožněno veřejně vystupovat, v roce 1978 byl donucen odejít do zahraničí. Usadil se v Rotterdamu, kde v roce 1986 založil vydavatelství Fosil produkující převážně jeho vlastní písně. Poslední fázi svého exilu strávil v Kolíně nad Rýnem (1988–1989). V době zákazu veřejného působení publikoval své texty v samizdatu, např. prózy Dvorky (1977) a Plechovka (1978), básnickou sbírku Klíč pluhu (1978), soubor písňových textů Texty z let 1967–1977 (1978). Po nuceném odchodu do zahraničí přispíval do exilových periodik (např. Listy, Zpravodaj, Obrys) a spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa.
V listopadu 1989 se vrátil do Prahy a patřil mezi hlavní hudební postavy sametové revoluce. Poté se dále věnoval hudební i literární tvorbě, která obsahovala kritický společenský tón vůči nově se vytvářející společnosti. Mezi jeho knihy patří fejetony Podzim je tady (1998), písňové texty Slova a písně (2002) a Pravděpodobnej text (2003) apod. V letech 1991–2002 externě spolupracoval také s Českým rozhlasem a v období 2005–2008 s Českou televizí. V roce 2012 získal Cenu Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu demokracii a lidská práva, o šest let později mu bylo uděleno čestné občanství města Prahy.
Hutka jako hudebník působí velmi melodicky, patrná je inspirace lidovými písněmi. Proto je pro jeho tvorbu charakteristická zvukomalebná hravost, texty písní jsou často nostalgické, humorné, ironizující, obsahují nezřídka jistou dávku sociálního a politického protestu. Hutkovo beletristické dílo, zejména pak poezie, je naopak intimnější a reflektuje vnitřní pochyby, tápání a neukotvenost jedince v nesvobodném světě. Zároveň se v některých jeho textech projevuje občanská angažovanost přecházející do meditativní a filozofující roviny.