Jiří Lederer se narodil 15. července 1922 v Kvasinách u Rychnova nad Kněžnou. V Rychnově později vystudoval gymnázium. Za války byl totálně nasazen na práci ve Vratislavi, odkud utekl a do konce války se skrýval ve svém rodném kraji. Po válce studoval filosofii a politiku na Vysoké škole politické a sociální a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1948–49 studoval na Jagellonské univerzitě v Krakově polskou literaturu a sociologii.
Po válce publikoval v sociálně demokratických listech, byl jedním z aktivistů radikálně levicového křídla sociálně demokratické mládeže a v roce 1948 se podílel na sloučení ČSSD s KSČ, s níž se však posléze rozešel. V roce 1948 se stal redaktorem Světa v obrazech. Pro svůj nesouhlas s praxí padesátých let, který vyslovil na konferenci Svazu čs. novinářů, byl vyloučen ze svazu a nesměl publikovat ani vykonávat jakoukoli práci v kultuře. V letech 1951–1954 tak musel pracovat jako dělník v ostravských dolech ČKD. Později byl vzat na milost a stal se redaktorem Světa sovětů a v roce 1956 Večerní Prahy, odkud byl v roce 1958 propuštěn za kladnou recenzi románu Zbabělci Josefa Škvoreckého, který ve své době vyvolal velký poprask. Rok byl nezaměstnaný, než ho vzali v roce 1959 do Technických novin jako lámajícího redaktora. V letech 1962–1967 byl vedoucí Výzkumného oddělení Čs. rozhlasu, poté redaktorem týdeníků Literární listy (resp. Listy) a Reportér. Lederer byl jedním z nejvýraznějších publicistů „pražského jara“ 1968. V sedmdesátých letech se Lederer výrazně angažoval v československém disentu, byl mezi prvními signatáři Charty 77. V normalizačních letech byl několikrát vězněn (1970, 1972–1973 a 1977–1980), poprvé pod záminkou postoje k událostem roku 1968 v Polsku, podruhé pro publikaci rozhovorů České rozhovory se spisovateli, kteří nesměli publikovat, a také pro zasílání jejich děl do zahraničí. V roce 1980 emigroval po politickém nátlaku v rámci akce StB Asanace do Spolkové republiky Německo, kde pokračoval ve své novinářské práci. Zemřel v jednašedesáti letech 12. října 1983 v bavorském Birnbachu.
V samizdatu a v zahraničí vydal několik publicistických a esejistických knih (České rozhovory, Kolín nad Rýnem 1979; Když se řekne Voskovec – Když se řekne Werich, tamtéž 1982; Mé Polsko, tamtéž 1982); posmrtně vyšla jeho knížka Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta (Praha 1990).