Spisovatel a publicista Dominik Tatarka patřil mezi nejvýznamnější slovenské spisovatele 20. století. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studoval češtinu, slovenštinu a francouzštinu, v letech 1938 až 1939 studoval také na pařížské Sorbonně. Poté působil jako středoškolský učitel. Během druhé světové války vstoupil do Komunistické strany Československa a účastnil se Slovenského národního povstání. Po válce pracoval jako úředník a redaktor v různých denících a časopisech (Pravda, Kultúrny život aj.) i jako scénárista Československého filmu v Bratislavě. V letech 1949 až 1951 byl tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Z počátečního nadšeného komunisty se v době poststalinismu stal kritik tohoto systému. Jeho kniha Démon souhlasu (1963) patřila mezi nejsžíravější kritiky stalinismu. V roce 1969 vystoupil na protest proti posrpnové politice z komunistické strany. Postupně byl vyloučen z profesních organizací, bylo mu zakázáno publikovat a jeho knihy byly staženy z oficiální distribuce. Tatarka mohl nadále pracovat pouze v dělnických profesích a jeho dílo se mohlo šířit jen prostřednictvím samizdatu nebo v exilu. V té době se stal jedním z nejvýznamnějších slovenských disidentů i jedním z mála slovenských signatářů Charty 77. V roce 1986 mu Nadace Charty 77 udělila ve Stockholmu Cenu Jaroslava Seiferta za trilogii Písačky. Tatarka zemřel nedlouho před sametovou revolucí v květnu 1989. Posmrtně byl vyznamenán v roce 1991 řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a o osm let později mu byla udělena Národní cena Slovenské republiky. Na jeho počest je na Slovensku od roku 1994 udělovaná „Cena Dominika Tatarky“ – výroční literární ocenění, které každoročně uděluje Konzervativní institut Milana Rastislava Štefánika ve spolupráci s porotou Ceny Dominika Tatarky a Nadací Milana Šimečky. Dnes je Dominik Tatarka vnímán jako jeden z nejvýznamnějších představitelů slovenské kultury druhé poloviny 20. století a jako nejvýraznější představitel spisovatelů-disidentů na Slovensku před rokem 1989.