Názvem „Písačky“ označoval slovenský spisovatel Dominik Tatarka obecně své texty z období tzv. normalizace. Jak konstatoval Milan Šimečka, byl v tom slově obsažen „hluboký smutek spisovatele, který léta píše v samotě a izolaci, bez naděje, že z rukopisů se stane jednou kniha, vytištěná a svázaná a také čtená“. Konkrétně se však jako „Písačky“ označují texty obsažené v pozdější knize „Písačky pre milovanú Lutéciu“, které vznikaly v letech 1976 až 1978 a byly koncipované jako milostné dopisy staršího spisovatele své mladé milence do Paříže. Pod názvem „Písačky“ byly některé texty publikovány již v roce 1979 v samizdatové Edici Petlice Ludvíka Vaculíka. Miroslav Kusý pak samizdatově vydal v Bratislavě zhruba 50 kopií „Písaček“, ale slovenští čtenáři o ně prý přílišný zájem neprojevili, neboť texty na ně působily pornograficky. Část vlastního samizdatového nákladu pak Kusému zabavila Státní bezpečnost při jedné z bytových prohlídek. V roce 1984 vyšly „Písačky“ v exilovém vydání připraveném historikem Jánem Mlynárikem v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Dne 23. září 1986 byla Dominiku Tatarkovi za „Písačky“ a za knihu „Sám proti noci“ udělena Nadací Charty 77 ve Stockholmu Cena Jaroslava Seiferta. Komise Ceny Jaroslava Seiferta, ve složení Jiří Gruša, Milan Kundera, Antonín J. Liehm, Sylvie Richterová, Josef Škvorecký, Jan Vladislav, František Janouch a „in pectore“ Ludvík Vaculík a Václav Havel, na těchto Tatarkových dílech ocenila „nově rozvinutý žánr vnitřního monologu“ a také „odvážné svědectví o době, i o dosud neobsažených hlubinách lidské mysli“. O udělení ceny se Tatarka dozvěděl ještě týž den z Rádia Hlas Ameriky. „Písačky“ byly oficiálně vydány po roce 1989 v edici Jána Mlynárika (1998, společně s „Listy do večnosti“ a „Sám proti noci“) a Olega Tatarky jako „Písačky pre milovanú Lutéciu“ (1999, 2003, 2013).