V roce 1977 začala anglická zdravotní sestra Frances Meachamová schraňovat rukopisy básní Ivana Blatného. Některé z nich také posílala Josefu Škvoreckému do Toronta, který se je rozhodl publikovat. V roce 1979 tak byla v nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydána sbírka Blatného exilových básní nazvaná Stará bydliště. Sbírka byla uspořádána v letech 1978 až 1979 českým básníkem Antonínem Brouskem, který v roce 1969 emigroval do Západního Německa. Po dohodě s Josefem Škvoreckým zařadil Brousek do sbírky záměrně takové básně, které neobsahovaly cizojazyčné vložky a svou lyričností se podobaly spíše Blatného starším básním ze začátku čtyřicátých let. Josef Škvorecký vysvětloval toto zaměření sbírky slovy, že čtenáři knih z nakladatelství Sixty-Eight Publishers jsou většinou „starší emigranti, kteří mají o poezii vyhraněnou představu“. Ačkoliv tedy básně ze Starých bydlišť nejsou reprezentativním vzorkem Blatného moderní exilové tvorby, vydání této sbírky v roce 1979 představovalo důležitý mezník. Sbírka Stará bydliště významně přispěla k propagaci Blatného a jeho exilové tvorby a pomohla jej „znovuobjevit“ československým čtenářům, zejména z exilového a disidentského prostředí. Sbírka se dostala do Československa, byla zde přepisována na stroji, a jak k tomu dodává literární historik Jiří Rambousek, „vzbudila za normalizace malou literární senzaci“. Ne náhodou tak v roce 1984 vyšla Stará bydliště také v československé samizdatové edici „Česká expedice“. Škvoreckého vydání Starých bydlišť navíc motivovalo samotného Blatného k dalšímu psaní veršů. Od roku 1989 byla sbírka Stará bydliště vydána v Československu, a později v České republice, již čtyřikrát (v letech 1992, 1997, 2002 a 2014).

Ve fondu Ivana Blatného Literárního archivu Památníku národního písemnictví se nachází kopie strojopisu sbírky Stará bydliště s rukopisnými poznámkami.