Dominik Tatarka byl slavný slovenský spisovatel, který se po roce 1968 stal „zakázaným autorem“. Kritizoval sovětskou intervenci v Československu v roce 1968 a byl prvním slovenským signatářem Charty 77. Jeho knihy tak musely být publikovány v samizdatu nebo v exilu. Text Tatarkovy knihy „Navrávačky“ vyšel poprvé v samizdatovém časopise „Fragment K“ v letech 1986 (první část) a 1987 (druhá část). V roce 1987 byla kniha vydána v samizdatové edici „Petlice“. Poté byl tento text publikován v exilu – vyšel v roce 1988 v Kolíně nad Rýnem v nakladatelství „Index“. Toto samizdatové a exilové vydání „Navrávaček“ připravili Martin Šimečka a Ján Langoš. „Navrávačky“ vyjadřují Tatarkovy vzpomínky, názory i poselství o kultuře, společnosti či jeho životě. Tato kniha je založena na rozhovorech Evy Štolbové s Tatarkou, které byly nahrány na dvacet kazet v letech 1985 až 1986. Text tohoto samizdatového a exilového vydání byl však upraven a přepsán jako Tatarkův monolog (v próze), tedy bez otázek Evy Štolbové. Později, v letech 2000 a 2013, byly „Navrávačky“ vydány ve své původní a kompletní verzi, tedy jako přepis rozhovorů nahraných na kazetách bez jakýchkoliv úprav.