Výtvarník Pavel Brázda, kterému nebylo až na výjimky umožněno z politických důvodů prezentovat uměleckou tvorbu, se narodil 21. 8. 1926 v Brně. V roce 1945 začal studovat dějiny umění a filozofii na brněnské filozofické fakultě, ale po dvou semestrech studium opustil a pokračoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, z které je kvůli svému nezájmu vyloučen. V roce 1947 nastoupil na Akademii výtvarných umění, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou výtvarnicí Věrou Novákovou. V rámci politických čistek jsou ale o dva roky později oba vyloučeni ze školy, Brázda je určen k manuální práci, měl se stát paradoxně malířem pokojů. K výtvarnému studiu se vrátil až v roce 1950, kdy opět s Věrou Novákovou nastupují na jeho dřívější působiště – Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Po jejím absolvování pracoval jako profesionální výtvarník, ale bez možnosti vystavovat oficiálně svá díla. Výjimky tvořilo pět výstav, kterých se mohl zúčastnit. První jeho samostatná expozice se uskutečnila v roce 1967. Kvůli vyřazení z uměleckého života v době komunistického režimu vystavoval od roku 1971 s manželkou své obrazy také neoficiálně na schodišti vinohradské vily jejich přítele Zdeňka Neubauera, kde se pravidelně konaly filozofické bytové semináře. Kromě hostitele, manželů Brázdy a Novákové se setkání účastnili např. Jiří Němec, Věra Jirousová, Martin Palouš, přednášel zde i Jan Patočka. V době normalizace se Brázdovo postavení ještě zhoršilo, od roku 1977 pracoval deset let jako topič, než odešel do důchodu. Jisté satisfakce se dočkal po Sametové revoluci, kdy mu byla uspořádána řada výstav (samostatných nebo s manželkou). V roce 1991 získal jako vůbec první výtvarník Cenu Revolver Revue a v roce 2006 získal cenu odborné poroty Osobnost roku za nejvýraznější výtvarný počin.

V Brázdově tvorbě rezonují existenciální pocity a fantazijní realismus. Ačkoli stál většinu svého uměleckého tvůrčího období mimo kulturní trendy doby, výrazný vliv na něj měl v 40. letech surrealismus, který transformoval do svého vlastního stylu hominismu – „surrealismu pro chudé“, jak jej nazýval. Tematicky obrazy čerpaly z každodennosti běžných lidí, do nichž vstupovaly magické momenty. Od 60. let se obrací k experimentu a tvoří strukturální obrazy, od 70. let se rozhodujícím způsobem vyjádření stávají výrazné barvy, hlavně ostře červená, žlutá a modrá. Mezi nejznámější díla patří autoportrét Obluda čeká, obluda má čas (1949), série Pestré hlavy (1994-1995), Velký astronaut (1954) apod.