Laické katolické sdružení Opus Bonum bylo založeno roku 1972 ve Frankfurtu nad Mohanem jako společenství lidí pečujících o zachování a rozvoj české a slovenské křesťanské kultury. Sdružení založil poslední opat pražského benediktinského kláštera v Břevnově dr. Anastáz Opasek (1913 – 1999) spolu s dr. Vladimírem Neuwirthem (1921 – 1995). Oba strávili léta v komunistických věznicích. Opat A. Opasek byl vězněn jedenáct let z původního trestu doživotního žaláře, k němuž byl odsouzen v politickém monstrprocesu na základě vykonstruovaného obvinění jako „vatikánský špión“. Dr. V. Neuwirth strávil osm let ve vězení za to, že pracoval ve skupině mladých katolíků, kteří se angažovali pro šíření víry v Československu. Již svým názvem se sdružení hlásilo k odkazu českého katolického myslitele a vydavatele Josefa Floriana, iniciátora moderní křesťanské kultury v českých zemích. Jedna z jeho knižních edic nesla název „Dobré dílo“, v latinském překladu „Opus bonum“ – a podle ní byla pojmenována tato katolická laická organizace. Předsedou sdružení byl od počátku opat Jan Anastáz Opasek. Od roku 1979 sídlilo sdružení Opus bonum v Mnichově, ve Frankfurtu nad Mohanem zůstala pobočka sdružení.
Opus bonum od počátku své existence usilovalo o smíření mezi evropskými národy, a to zejména mezi Čechy a Němci. Opus bonum bylo sdružení lidí dobré vůle, především křesťanů, lidí demokraticky smýšlejících, kteří podle svých schopností šířili přínos českého a slovenského národa do evropské kultury. Toto dědictví předávali dál mládeži, především na každoročním setkání mládeže v benediktinském klášteře v Rohru v dolním Bavorsku. Opus bonum se věnovalo také charitativní činnosti, organizovalo koncerty, výstavy, literární večery, vydávalo publikace, které se pašovaly do Československa. Svými aktivitami se všemožně snažilo pomáhat protikomunistické opozici v Československu. Sdružení, které pořádalo nejrůznější setkání a duchovní meditace a bohoslužby, se stalo místem pro dialog různých názorových proudů uvnitř československého exilu. Od roku 1978 pravidelně pořádalo exilová setkání – sympozia v severobavorském Frankenu, která navázala na původní akademické týdny v Hünfeldu u Fuldy. V souvislosti s přípravou a konáním frankenských sympozií vzniklo množství zajímavých dokumentů, které nyní tvoří základ této sbírky. Historik Vilém Prečan začal materiály frankenských sympozií sbírat v roce 1981 a o pět let později je pak předal do nově vzniklého exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, které v březnu 1986 v Hannoveru spoluzaložil a vedl ho. Sbírka byla průběžně doplňována až do roku 1989. Středisko, které v listopadu 1986 přesídlilo do zámku Schwarzenbergů v Scheinfeldu, tehdy fungovalo jako literární archiv, specializovaná knihovna i jako badatelský, studijní, informační a publikační zařízení. ČSDS se specializovalo zejména na sběr svědectví o nezávislém myšlení a tvorbě v Československu po roce 1948 včetně kulturních, náboženských a politických aktivit, a to především vytvářením sbírek české a slovenské samizdatové literatury. Soustředilo se také na šíření nezávislé československé literatury v zahraničí a v neposlední řadě také dodávalo zahraniční literaturu do Československa a pomáhalo s vydáváním tamní samizdatové literatury. Tím středisko přispívalo k udržování kontaktů mezi československou domácí nezávislou tvorbou a exilem i mezi československou kulturní opozicí a Západem. V nemalé míře tak ČSDS pomáhalo československému disentu a občanským iniciativám.
Po roce 1989 se dokumentační středisko zaměřilo na podporu bádání o dějinách domácího duchovního vzdoru, opozičních hnutí a občanských iniciativ a na dějiny českého a slovenského demokratického exilu. V roce 2000 byly sbírky ČSDS převezeny z německého Scheinfeldu do České republiky. O tři roky později, v roce 2003, uzavřelo ČSDS s Národním muzeem v Praze darovací smlouvu. Sbírky ČSDS, včetně sbírky Opus bonum, tak byly předány Národnímu muzeu, se kterým však středisko nadále spolupracuje při zpřístupňování a zpracování fondů ČSDS.
