Přestože potřeba vydávat audiovizuální zpravodajství mimo státní struktury se objevovala o dekády dříve, než byl projekt Originálního videojournalu založen, největším problémem byla technika. V první polovině osmdesátých let působila v Československu skupina amatérských filmařů přezdívaná Čeněk, kteří natáčeli krátké dokumentární filmy a aktuality na 16mm film. Na rozdíl od fotografií bylo ovšem vyvolávání filmového negativu o poznání složitější a materiál se tak musel odesílat do zahraničí, přičemž se jen velmi obtížně vracel zpět přes železnou oponu. Zlom přišel na podzim roku 1985, kdy se ve švédském exilu žijícímu Františku Janouchovi podařilo díky korespondenci s Václavem Havlem propašovat do Československa první videokameru, konkrétně model Sony Video8. Později se Janouchovi a Nadaci Charty 77 podařilo dostat přes hranice další techniku potřebnou k natáčení, stříhání a šíření videí. Velká část filmařů ze skupiny Čeněk se v roce 1987 přesunula do vznikající redakce OVJ, Havel se z projektu stáhl a vůdčí osobností se stala Olga Havlová, která také vedla rubriku o životním prostředí. Jako šéfredaktor a dramaturg celkové koncepce fungoval Pavel Kačírek, který byl zároveň také střihač a kameraman. Nebylo neobvyklé, aby členové redakce hráli při tvorbě pořadu více tvůrčích rolí.
Samotné natáčení a tvorba publicistického díla nebyly zakázané, ilegální bylo ovšem šíření pobuřujících a podvratných materiálů. Název Originálního Videojournalu tak z části vznikl jako ochrana před potencionálními útoky StB, protože tvůrci mohli argumentovat jedinečností díla bez úmyslu ho dále šířit. Ve skutečnosti však disponovali zařízením na množení kazet ve stejné místnosti, kde Journal stříhali. Každý běžný díl se snažil hodinovou stopáž rovnoměrně rozdělit mezi politická, kulturní a ekologická témata, přičemž některá měla stálou rubriku a v jiných se zaměření střídalo. Skladba OVJ výrazně připomínala formát televizních novin, k nimž (ať už vědomě či ne) tvořila významnou protiváhu. Když byl díl dokončen a zkopírován dostatek kazet, putovaly minimálně dvě kopie do zahraničí a část byla rozeslána po spojkách různě po republice. Šíření se příliš nelišilo od jiných neoficiálních kazet, další kopie už vytvářeli sami diváci, přestože množením vznikaly stále nekvalitnější nahrávky.
Kazety, které tvoří hlavní část dnešní sbírky pochází přímo od tvůrců OVJ. Česká televize odkoupila od společnosti Originální videojournal s.r.o. v roce 2010 většinu nesestříhaných záznamů na originálních kazetách, bez záznamů samostatných dílů. Protože magnetická páska videokazet udrží nahrané informace jen několik desítek let, než se záznam sám přemaže, bylo nutné materiál co nejdříve digitalizovat. O kompletní převod na digitální úložistě a zevrubné popsání všech záznamů videokazet se postarali zaměstnanci archivu APF ČT. O rok později uvedla Česká televize na své zpravodajské stanici stejnojmenný dvacetidílný seriál, který jednak využíval záběry Originálního videojournalu a také přinášel rozhovory s autory OVJ nebo aktéry ze záznamů.
Materiály Originálního videojournalu jsou volně přístupné badatelům i veřejnosti a obsahují ojedinělý pohled do světa disentu pozdních osmdesátých let. Unikátní záběry, kdy disidenti natáčejí disidenty, mohou díky úplné digitalizaci projít zrestaurováním a případně je využít jako zdrojový materiál pro střihové dokumenty, zpravodajské pořady či historický výzkum.