Ludvík Vaculík byl spisovatel, prozaik a fejetonista. Během druhé světové války pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, vystudoval obuvnickou školu a obchodní školu pro zahraniční obchod. Po válce vystudoval Vysokou školu politickou a sociální. Po návratu z vojenské služby se stal redaktorem Rudého práva, později také pracoval v Československém rozhlase. V průběhu 60. let na sebe upoutával pozornost v redakci Literárních novin, které byly později přejmenovány na Literární listy (později na Listy), což bylo nejvýznamnější periodikum reformátorské inteligence. V Listech zůstal až do jejich zákazu v roce 1969.  
Ludvík Vaculík byl přesvědčený komunista, do strany vstoupil v roce 1945. Na první schůzi poznal, že udělal špatně. Vadilo mu, jaké lidi potkával na schůzích. Ale vystoupit nechtěl, protože doufal, že bude mít zevnitř vliv. Nelíbilo se mu, jak komunistický režim zneužil idealismu svých příznivců. Na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 pronesl projev o poválečném vývoji Československa, který byl nekrytě kritický. Prohlásil v něm, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“. Po tomto vystoupení byl vyloučen ze strany. 
V roce 1968 sepsal prohlášení Dva tisíce slov. Stal se také signatářem Charty 77. Poté, co bylo potlačeno pražské jaro, měl na 20 let zákaz publikovat. Konzervativní komunisté jej označili za platformu kontrarevoluce. 
Ludvík Vaculík neemigroval z Československa, ale ujal se samizdatového vydávání zakázané literatury v Edici Petlice (založeno v roce 1972). Po následující dvě desetiletí byl Ludvík Vaculík jedním z předních disidentů a autorů, kteří sice byli zakázáni oficiálně, ale jejich díla a myšlenky se šířily samizdatem nebo v zahraničních edicích. Po roce 1989 pokračoval ve své tvůrčí činnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří například Český snář (1981), který je vyprávěním o životě v disentu, nebo román určený spíše pro mládež „Morčata“ (1973), který vypovídá o mezní lidské situaci. Toto dílo bylo přeloženo do jedenácti světových jazyků. „Český snář“ vypráví právě o každodenních zkušenostech z konce 70. let, ale také o zvýšeném tlaku ze strany Státní bezpečnosti po vzniku Charty 77, mezi jejíž zakládající členy Ludvík Vaculík patřil. Ludvík Vaculík psal zároveň také vysoce ceněné fejetony, vždy jeden za měsíc. Jejich čtenáři byli převážně osoby z disidentských kruhů. Samostatného vydání se dočkaly až po roce 1989 ve dvou sbornících „Jaro je tady“ a „Srpnový rok“. Vaculík patřil k jedné z nejvíce pronásledovaných spisovatelských osobností v Československu. Přišel o zaměstnání a měl zakázáno publikovat. Ovšem ani po okupaci v roce 1968 neemigroval. 
V roce 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.