Václav Havel (1936–2011) byl český spisovatel, dramatik, filosof, disident a státník a také významná osobnost československé alternativní a neoficiální kultury před rokem 1989. Havel, kterému byl kvůli „třídnímu původu“ a z jiných „kádrových“ důvodů odpírán přístup ke vzdělávání, se již v padesátých letech pohyboval v prostředí tzv. druhé kultury a samizdatu, když se seznámil s „nepublikujícími“ autory sdruženými kolem básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. Jak Havel sám uvedl, již v té době tak „samovolně a přirozeně vplul mezi ty, kteří tehdy působili na pomezí dovoleného, ba častěji až za jeho hranicemi“. V roce 1955 Havel literárně debutoval v časopise Květen, do konce šedesátých let pak jeho texty vycházely v Divadelních novinách, Listech, Literárních listech, Literárních novinách, Tváři a dalších časopisech. V roce 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. V témže roce byl na přímluvu Jana Wericha přijat jako jevištní technik do Divadla ABC. V následujícím roce pak začal pracovat v pražském Divadle na Zábradlí, nejprve opět jako jevištní technik a později jako dramaturg. V prosinci 1963 Divadlo na Zábradlí uvedlo Havlovu první samostatnou celovečerní hru Zahradní slavnost, o dva roky později pak jeho další hru Vyrozumění. Kromě divadelních her se Havel v šedesátých letech věnoval také experimentální poezii. V té době Havel dálkově studoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval v roce 1966. Již v polovině šedesátých let se o něj začala aktivně zajímat Státní bezpečnost, v jejíchž hlášeních byl Havel označován za osobu, kolem které se sdružuje „široký okruh mladých umělců“ nesouhlasících s kulturní politikou Komunistické strany Československa a prosazujících „absolutní tvůrčí svobodu“. Kriticky se ke kulturní politice KSČ Havel vyjádřil mimo jiné ve svém projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, kvůli kterému byl na příkaz ÚV KSČ vyškrtnut z kandidátky Ústředního výboru Svazu.

Václav Havel se aktivně účastnil demokratizačního procesu a obnovy kulturního života během tzv. reformní éry známé jako pražské jaro. V březnu 1968 byl jedním ze signatářů otevřeného dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků k otázkám demokratizačního procesu adresovaného ÚV KSČ a v červnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. V té době Divadlo na Zábradlí uvedlo další Havlovu hru s názvem Ztížená možnost soustředění. Václav Havel se veřejně vyslovil proti sovětské intervenci v Československu v srpnu 1968 i proti nastupující normalizaci. Jeho díla proto byla v Československu zakázána. Václav Havel se přestěhoval z Prahy na venkov, kde pokračoval ve svých aktivitách proti komunistickému režimu, včetně hostování koncertů zakázaných kapel. V roce 1975 založil samizdatovou edici Expedice, v rámci níž bylo vydáno celkem 232 svazků „zakázané literatury“ – nejen české prózy a poezie, ale také divadelních her, filozofických textů i překladů zahraniční literatury. K omezování kultury v normalizovaném Československu se Havel vyjádřil mimo jiné i ve slavném dopise adresovaném v roce 1975 tehdejšímu prvnímu tajemníkovi KSČ Gustávu Husákovi. Havel v dopise psal o „kulturní policii“ i o zakázaných knihách, zrušených časopisech či „vypleněných“ výstavních síních. V listopadu téhož roku pak proběhla premiéra Havlovy hry Žebrácká opera, ovšem bez uvedení autora. Amatérský divadelní spolek Na tahu, který hru v režii A. Kroba nastudoval, byl poté perzekuován.

V roce 1976 Havel podpořil vězněné umělce z okolí hudební skupiny The Plastic People of the Universe a poté se stal spoluzakladatelem Charty 77 i jedním z jejích prvních mluvčích. Charta 77 se v rámci svých občanskoprávních aktivit zabývala mimo jiné i tzv. druhou kulturou a v roce 1983 zveřejnila rozbor situace v oblasti zakazované a omezované rockové a alternativní hudby v Československu. V roce 1978 pak Havel spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož byl mluvčím. V sedmdesátých i osmdesátých letech pokračoval v psaní divadelních her. V té době tak vznikly například hry Audience (1975), Largo desolato (1984) či Pokušení (1985). Vedle dramatické tvorby se Havel věnoval i psaní esejů, z nichž patrně nejznámější je Moc bezmocných z roku 1978. Mezi lety 1977 až 1989 byl Václav Havel za své názory a aktivity několikrát uvězněn, nejdéle pak v letech 1979–1983. Toto období je reflektováno v jeho dopisech manželce, které byly později publikovány jako Dopisy Olze.

Václav Havel byl významnou osobností československé alternativní kulturní scény nejen díky svým divadelním hrám, ale také díky své podpoře dalších umělců. Prostřednictvím doporučení a přímluv pomáhal „neoficiálním“ spisovatelům, výtvarníkům, hudebníkům či fotografům a ve druhé polovině osmdesátých let i tvůrcům z audiovizuální oblasti. Podporoval mimo jiné exilovou revue Paternoster či samizdatový časopis Revolver Revue a inicioval vznik undergroundového publicistického pořadu Originální videojournal. Odebíral časopisy a revue, které byly do Československa pravidelně distribuovány diplomatickou poštou z Prečanova Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v západoněmeckém Scheinfeldu. V oblibě měl i neoficiální hudební produkci, o čemž svědčil fakt, že většina Havlových magnetofonových pásků, kterých měl doma „plnou skříň“, byla nahrána „v bytech, na polotajných koncertech, v exilu, ve sklepích“. Alternativní kultura tak pro Havla představovala, slovy historika Jiřího Suka, „jeho přirozené kulturní prostředí, v němž se cítil dobře a svobodný“.

V listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra a v prosinci 1989 byl zvolen prezidentem Československa (1989–1992), a později prvním prezidentem České republiky (1993–2003). Po odchodu z prezidentské funkce se opět věnoval divadlu a literatuře i podpoře pronásledovaných a vězněných obránců lidských práv ve světě. V roce 2008 uvedlo pražské divadlo Archa v režii Davida Radoka premiéru Havlovy divadelní hry Odcházení, podle které Havel natočil stejnojmenný film, který měl premiéru v roce 2011. Václav Havel zemřel v prosinci 2011 a jeho státního pohřbu se účastnila řada českých i zahraničních ústavních činitelů, umělců a dalších významných osobností veřejného života.

Václav Havel, přední osobnost československé kulturní opozice před rokem 1989, však sám nepovažoval alternativní neboli tzv. druhou kulturu za automaticky kvalitativně vyšší než kulturu první, tedy oficiální. Dobré věci mohly občas vyjít i oficiálně, a zároveň se v samizdatu někdy vyskytly i méně kvalitní texty. Rozdíl mezi oficiální a alternativní kulturou tak dle Havla nespočíval v tom, že by jedna byla lepší než druhá, ale v odlišných a nesouměřitelných hodnotách, stylech, idejích, posláních či smyslech: „Paralelní kultura není zárukou ničeho, není hodnotou ani ,vzdorohodnotou’, není stylem ani nějakým kulturotvorným principem, není to nic jiného než prostě fakt“. V Havlově interpretaci tak nebyla paralelní kultura primárně polem uměleckých jevů, ale sociální skutečností, jež mohla vzniknout jen v prostředí, ve kterém vládla diktatura, která potlačovala svobodu projevu a činila si „totální nárok na duši jedince a společnosti“. A jak upozorňuje Jiří Suk, byla to diktatura, která stavěla první a druhou kulturu do protikladu, a nikoliv Václav Havel. Omezování kulturní svobody pak mělo dle Havla dalekosáhlé následky, neboť tzv. vysoká kultura, tedy literatura, divadlo či výtvarné umění, byla součástí „sebeuvědomování společnosti“. Zásahy do kulturního a intelektuálního života tak podle Havla ovlivňovaly mnohem více lidí, než pouze ty, proti nimž přímo směřovaly.