Ivan Martin Jirous, známý též pod pseudonymem „Magor“, byl český básník, historik umění, vůdčí osobnost a teoretik českého undergroundu. Byl signatářem Charty 77 a uměleckým vedoucím hudební skupiny „The Plastic People of the Universe“. Pro své postoje a kulturní aktivity byl v 70. a 80. letech pětkrát uvězněn, celkově ve výši 8,5 roku. Jirous v roce 1963 zahájil studium dějin umění na pražské filosofické fakultě, ukončil je v roce 1968 obhajobou diplomové práce o básníku a výtvarníku Jiřím Kolářovi. Koncem 60. let publikoval oficiálně ještě krátce umělecko-teoretické texty, od počátku 70. let vykonával již pouze dělnické profese anebo byl bez pracovního poměru. Koncem 60. let spolupracoval s českou rockovou hudební skupinou „The Primitives Group“, hrající tzv. psychedelickou hudbu. Od roku 1969 byl uměleckým vedoucím undergroundové hudební skupiny „The Plastic People of the Universe“ (PPU). Iniciačním textem českého undergroundu byl stěžejní Jirousův esej „Zpráva o třetím českém hudebním obrození“. V programovém prohlášení undergroundové scény definoval Jirous její základní hodnotová a umělecká východiska – zejména v důrazu kladeném na autenticitu v životě i tvorbě v kontextu tehdejší komunistické moci. „Zpráva“ vyšla v roce 1975 samizdatem (s titulem „Zpráva z českého hudebního podzemí“) a posléze exilově v časopisu „Svědectví“ (Paříž 1976). Uspořádal řadu koncertů, přednášek, kulturních akcí – z nich i dva „Festivaly druhé kultury“ (1974 v Postupicích, 1976 v Bojanovicích). Bojanovický koncert The Plastic People of the Universe a dalších undergroundových souborů, konaný v sále místní venkovské restaurace, se stal záminkou k rozsáhlé represivní akci proti příznivcům undergroundové komunity – devatenáct jeho účastníků bylo vzato do vazby a obviněno z výtržnictví. Většina z nich byla členy hudebních skupin PPU a DG 307. Případu se dostalo mezinárodní publicity poté, co jej přátelé zadržených označili za politicky motivovaný ve zprávě pro Amnesty International a informovala o něm rovněž západní média. Na podporu obžalovaných se dále postavila řada osob českého kulturního a intelektuálního prostředí (mj. Václav Havel, filosofové Jan Patočka a Karel Kosík, spisovatel a pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert a další), tvořící počátek budoucí Charty 77. Oficiální propagandistická kampaň vykreslovala naopak obviněné jako narkomany a příživníky. Výsledkem byla dvojice soudních procesů s celkově sedmi odsouzenými. Ve druhém „pražském“ procesu se jednalo o Jirouse (18 měsíců) spolu s hudebníky Pavlem Zajíčkem (výše trestu 1 rok) a Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem (8 měsíců). Vzhledem k mezinárodním závazkům ČSSR ve věci dodržování lidských práv, deklarovaným na konferenci KBSE 1975 v Helsinkách, náležel k bezprostředním důsledkům soudních procesů s Jirousem a dalšími členy undergroundové scény vznik opoziční iniciativy „Charta 77“. Jirous se stal jejím signatářem po svém propuštění z vězení v roce 1978.

Většina z pěti Jirousových trestů byla klasifikována jako výtržnictví (§202), reálně se však jednalo o politicky motivované procesy spojené s jeho politickými názory, organizací kulturních akcí anebo uměleckou činností. Trestán byl: Pro zpěv protikomunistické písně a následnou slovní potyčku s důstojníkem StB (1973–74); pro aktivity související se skupinou The Plastic People of the Universe (1976–77); urážku komunistické funkcionářky (1978); tvorbu a šíření samizdatového periodika „Vokno“ (1981–85); aktivity kolem petice „Tak dost“ (1988), jež se vztahovala k poslední oběti komunistického režimu, politickému vězni Pavlu Wonkovi. Mimo výkon trestu byl nad ním po propuštění udělen tzv. ochranný dohled, což znamenalo povinnost hlásit se denně v určený čas na služebně Veřejné bezpečnosti. Vězeňskou zkušenost reflektovala do značné míry např. básnická sbírka „Magorovy labutí písně“, vzniklá v průběhu výkonu trestu v letech 1981 až 1985, vydaná původně samizdatem, za niž mu byla v roce 1985 udělena exilová Cena Toma Stopparda. Jirousovy básně z uvedené sbírky se v překladu objevily v řadě překladových antologií (anglicky, německy, francouzsky, polsky, rusky). Za sbírku vydanou v roce 2006 se stal rovněž laureátem Ceny Jaroslava Seiferta za dosavadní básnické dílo. Samizdatem vydal deset sbírek, souborně vyšla Jirousova básnická tvorba až po roce 1989 (např. „Magorova summa“, 1998). Jeho práce „Pravdivý příběh o Plastic people“ vycházela na pokračování v letech 1983, 1984 a 1987 ve vídeňském časopise „Paternoster“, společně se „Zprávou o třetím českém hudebním obrození“ pak např. v knize „Magorův zápisník“ (1997). V 70. a 80. letech přispíval články, recenzemi a polemikami do řady samizdatových časopisů, např. „Vokno“ (jehož založení v roce 1979 rovněž inicioval), dále „Revolver Revue“, „Infoch“, „Dialogy“ aj. Uspořádal také několik samizdatových sborníků poezie (např. „Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci“, 1975). Po roce 1989 pokračoval v psaní uměleckých statí, publicistických textů i básnických sbírek až do své smrti v roce 2011. Je chápán jako legenda a jedna z klíčových osobností undergroundové scény.