Významným mezníkem pro aktivity lidskoprávních skupin bylo podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975 v Helsinkách, zejména tzv. třetí koš a jeho ustanovení o lidských a občanských právech. Podepsání tohoto dokumentu bylo podnětem k rozmachu opozičních hnutí v zemích sovětského bloku, kde byla tato práva porušována.
Mezi prvními disidentskými skupinami, které se při svém vzniku odvolávaly na helsinský Závěrečný akt, byla Charta 77, která se definovala jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě – těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty“. Jedním z impulzů k sepsání Charty 77 byl proces se zadrženými členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976. Text Charty 77 vznikal v prosinci 1976 v bytě historika Jaroslava Kořána. Jeho hlavním autorem byl Václav Havel, úpravy v textu provedl Pavel Kohout, který také navrhl název dokumentu. Text Charty 77 byl dokončen 1. ledna 1977 a v první fázi pod ním bylo podepsáno 242 jmen. Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela Státní bezpečnost (StB) 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského, kteří chtěli předat text Charty 77 do Federálního shromáždění a dalším institucím. Zveřejnění ovšem nezabránila. Evropská veřejnost se poprvé mohla s textem Charty 77 seznámit v pařížském deníku Le Monde, který vyšel večer 6. ledna. Následující den 7. ledna 1977 vyšel text Charty 77, nebo jeho podstatná část, ve všech významných světových denících. Charta 77 tak přinesla otázku Československa opět do popředí politického zájmu nejen v Evropě, ale v celém demokratickém světě. Její vznik byl ve světovém tisku, rozhlasu i televizi od počátku sledován s mimořádnou pozorností. V zahraničí vzniklo na podporu Charty 77 několik iniciativ. Již 14. ledna 1977 vznikl v Paříži Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu a o rok později vznikla ve Švédsku Nadace Charty 77.
Oficiální reakce československého režimu na Chartu 77 byla ostrá. Brzy po zabavení textu Charty 77 se rozjel kolotoč pronásledování jednotlivých signatářů. Byli zatčeni Václav Havel, spisovatel František Pavlíček a novinář Jiří Lederer a obviněni z trestného činu rozvracení republiky. Během prvního měsíce bylo zhruba dvě stě třicet signatářů Charty 77 předvoláno k výslechu a u padesáti z nich byly provedeny domovní prohlídky, při nichž StB zabavovala hlavně tiskoviny, rukopisy a psací stroje. Signatáři byli propouštěni ze zaměstnání, byli pod stálým dozorem StB ,nebo byli nuceni k emigraci. Řadě z nich byly zrušeny telefonní linky, čehož StB později litovala, protože se zbavila možnosti odposlechu. Mezi nejhorší události té doby patří smrt prvního mluvčího Charty 77 profesora Jana Patočky, který zemřel po jednom mnohahodinovém výslechu 13. března 1977. Z jeho pohřbu 16. března měla státní bezpečnost strach, a proto předem zajistila některé signatáře Charty 77. Samotný obřad byl přerušován přelétávajícím vrtulníkem, řevem motorů z nedalekého stadionu a asistencí agentů StB. Podobně se později StB snažila ovlivnit i pohřby Josefa Smrkovského, Františka Kriegla či Václava Havla st.
V reakci na represe proti signatářům Charty 77 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy lidí, kteří byli v Československu z politických důvodů stíháni a souzeni v rozporu s československými zákony a mezinárodními úmluvami o lidských právech, navazoval na Chartu 77 a většina jeho členů byla jejími signatáři.
I přes nevelký počet signatářů (do prosince 1989 necelé dva tisíce) šlo o významný počin, který tehdejší moc nemohla ignorovat a který dosáhl značného ohlasu v zahraničí.