COURAGE

connecting collections

Podle zákona České národní rady o hlavním městě Praze je město statutárním městem. Řídí ho orgány hlavního města: shromáždění hl. M. Prahy, Rada hl. M. Prahy a Radnice hl. M. Prahy. Od roku 2001 je pro výkon státní správy Praha rozdělena do 22 správních obvodů; z hlediska samosprávy se skládá z 57 autonomních městských částí s vlastními volenými orgány.

Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) byl úřad předběžné cenzury sovětského typu, dohlížející v 50. a 60. letech nad oběhem informací v Československu. Instituce nejdříve podléhala přímo předsednictvu vlády ČSR, po několika měsících byla převedena pod ministerstvo vnitra. Zřízena byla tajným vládním usnesením roku 1953. Jejím úkolem bylo zajistit, aby nebyly zveřejňovány a šířeny materiály, které obsahují státní, hospodářské nebo služební tajemství nebo které obsahují skutečnosti, jež „nesmějí být v obecném zájmu zveřejňovány“. V roce 1967 byla přejmenována na Ústřední publikační správu, roku 1968 byl tento úřad předběžné cenzury zrušen.

Hnutí revoluční mládeže (HRM) bylo založeno 2. prosince 1968, tedy jen několik měsíců po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vzniklo nejenom v reakci na aktuální politický vývoj v Československu, ale reagovalo také na tehdejší aktivizaci mládeže v západní Evropě. Hnutí sdružovalo především vysokoškolské studenty, mezi jeho členy patřili však i intelektuálové a dělníci. Členy HRM byli například Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal, Sibylle Plogstedtová, Peter Lukačovič, Felipe Serrano, Pavel Šremer, Jan Frolík, Jaroslav Bašta, Jaroslav Suk, Radan Baše a mnozí další. Hnutí bylo ovlivněno myšlenkami nové levice, ze které v té době vycházelo radikálně levicové protestní hnutí na Západě. Cílem HRM bylo odstranění moci byrokracie a zrušení státu, a ustanovení samosprávného socialismu. Jak však upozorňuje historik Jaroslav Pažout, ideologický rozměr hnutí nebyl tím nejdůležitějším a HRM především „nabízelo svým členům možnost, jak se rozhodně postavit proti nastupující normalizaci“. Členové hnutí hlásali nutnost aktivního odporu, vzhledem k situaci si však uvědomovali, že nejvhodnější formou boje je pasivní rezistence. Studovali práce teoretiků nové levice, někteří se i osobně setkávali s levicovými radikály na Západě. Vydávali také různé letáky a další tiskoviny či zprávy o situaci v Československu a v hnutí samotném, které poté posílali do zahraničí. Zprávy pak byly publikovány v některých francouzských, západoněmeckých a britských (levicových) listech. Kromě toho také pořádali akce ve veřejném prostoru recesního charakteru. Státní bezpečnosti se však podařilo hnutí infiltrovat a na přelomu let 1969 a 1970 bylo téměř dvacet jeho členů zatčeno. Soudní proces se konal za mimořádného zájmu zahraničních médií v březnu 1971. Odsouzeno bylo 16 obžalovaných, přičemž nejvyšší trest – čtyři roky nepodmíněně – byl udělen Petru Uhlovi. Proces vyvolal protesty po celém světě, zejména v řadách radikální levice. Odsoudil jej například Jean Paul Sartre či Ernst Bloch, v mnoha evropských i amerických městech se na podporu odsouzených demonstrovalo. Jak uvádí Jaroslav Pažout, význam hnutí spočíval zejména v tom, že se jeho členové „jako jedni z prvních aktivně postavili Husákovu normalizačnímu režimu“. Působení v HRM zároveň pro mnoho jeho členů představovalo „cennou zkušenost pro jejich pozdější působení v opozičních strukturách“.

Since its establishment in 1967, the Hanns Seidel Foundation has assumed the mission of supporting the “democratic and civic education of the German people on Christian foundations,” to quote its statutes. It was named after the Bavarian prime minister and chairman of the Christian-Social Union, who was active in Bavarian and German politics from the first years after WWII until his untimely death in 1961. The work of the Hanns Seidel Foundation is guided by the idea that democracy needs political education, which represented a top priority in the postwar Federal Republic of Germany. Ever since its beginnings, the foundation has expanded its activities throughout the entire world, under the motto “in the service of democracy, peace, and development.” After the collapse of communism in East-Central Europe, the foundation involved itself in the process of democratic consolidation and European integration by establishing branches in countries such as the Czech Republic, Slovakia, Romania, and Bulgaria. It has also supported the countries of the ex-Yugoslav space in their efforts to meet the criteria for European integration. In Romania, the Hanns Seidel Foundation has been supporting institutional reforms and civil society projects since 1992. For more on this, see  https://www.hss.de/en/;  http://www.hss.ro/.