COURAGE

connecting collections

Společnost Libri prohibiti vznikla v roce 1991 jako nevýdělečné občanské sdružení. Hlavním cílem této společnosti je zajištění chodu knihovny „Libri prohibiti“ a kompletování jejích sbírek. Mezi zakládajícími členy společnosti byli mimo jiné spisovatelé Václav Havel, Eva Kantůrková, Ivan Klíma, Hana Ponická, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík a Jan Vladislav. Kromě spisovatelů společnost spoluzaložilo i mnoho dalších významných osobností (např. Radim Palouš, Milan Jelínek, Vilém Prečan, Pavel Tigrid, Vlastimil Ježek, Jaroslav Opat, Ivan M. Havel, Táňa Dohnalová, Oto Mádr). Nyní má Společnost Libri prohibiti 139 členů.

Společnost pro queer paměť (SPQP) vznikla v roce 2013 v návaznosti na konferenci konanou o rok dříve na půdě Fakulty humanitních studií Karlovy Univerzity, která se věnovala problematice výzkumu dějin sexuálních menšin a queer historie. Na této konferenci se zrodila myšlenka na zřízení společnosti či instituce, která by se zabývala dokumentací queer paměti. Cílem společnosti je proto fungovat jako platforma pro mezigenerační dialog v LGBT komunitě a postupně vybudovat muzeum a zvukový a písemný archiv dějin a paměti queer osob. V roce 2015 získala Společnost vhodné prostory a otevřela Centrum pro queer paměť, které umožňuje naplňovat výše zmíněné cíle.

Jedním z hlavních cílů Společnosti pro queer paměť je orálně-historická práce, tedy pořizování, archivace a (v závislosti na souhlasu dotyčných) také zpřístupňování životopisných rozhovorů s LGBT seniory a seniorkami s možností následného odborného historického zpracování. Vedle orálně historické práce se Společnost snaží i dále pracovat se seniory a poskytnout jim společnou platformu v rámci Společnosti. Společnost vychází z premisy, že senioři jsou skupinou značně ohroženou izolací a samotou a u queer seniorů může být toto nebezpečí kvůli jejich odlišné sexuální orientaci ještě vyšší. Společnost pořádá v Centru vždy alespoň jednu akci měsíčně. Ambicí do budoucna je zřízení stálé expozice queer dějin a stálá muzejní činnost a pokračování v současných aktivitách.

Československá společnost umění a věd (Společnost pro vědy a umění) (SVU) je nezisková, nepolitická a kulturní organizace, která se věnuje prosazování znalostí, svobodnému šíření myšlenek, vědy a rozvíjení kontaktů mezi lidmi. Sdružuje odborníky, vědce, umělce, spisovatele, studenty, právníky, podnikatele a další po celém světě, kteří mají zájem o československou historii, kulturu a vědu.

Společnost pro vědy a umění vznikla v roce 1958 ve Washingtonu, D.C. a to ustanovením přípravného výboru o více než 200 členech. V roce 1961 byla organizace založena podle zákonů státu New York jako nezisková kulturní organizace, nejdříve v USA, postupně začala zakládat pobočky i v Evropě a na dalších kontinentech. Zpočátku získala příspěvky od Československé národní rady americké (exilové organizace, která reprezentovala politické emigranty a podporovala uprchlíky z komunistického Československa), později financovala svoji činnost z členských příspěvků a prodeje vlastních publikací. V souvislosti s demokratizačním procesem v Československu na jaře 1968 se SVU začala zabývat otázkou, jak pomoci vědcům a umělcům doma, jak pro ně např. získávat a dodávat publikace apod. V roce 1977 veřejně podpořila Chartu 77.  V 70. a 80. letech SVU mj. věnovala prostor na stránkách jednoho ze svých časopisů Proměny dílům v Československu zakázaných autorů, dále sama poskytovala nebo získávala podporu jiných nadací pro exilová nakladatelství vydávající samizdatová díla, čímž pomáhala československým nezávislým umělcům, zejména spisovatelům. Podílela se tak i na zvýšení povědomí o jejich díle a nezávislé české a slovenské literatuře v zahraničí. V květnu 1987 uspořádala SVU ve Švýcarsku konferenci s mezinárodní účastí věnovanou 10. výročí Charty 77. V březnu 1989 veřejně protestovala proti uvěznění dramatika Václava Havla. Po sametové revoluci v roce 1989 rozšířila SVU svou činnost do Československa a jeho nástupnických států, České republiky a Slovenské republiky. Od roku 1962 až do současnosti také pravidelně pořádá světové kongresy, které se zaměřují na témata napříč vědou i kulturou – literatura, lingvistika, výtvarné umění, společenské vědy, exaktní vědy, medicína, biologie a mnohé další, aby takto poukazovala na význam svobodné české i slovenské vědy a kultury ve světě.

Po událostech na Národní třídě v Praze, kde byla policií (SNB) dne 17. listopadu 1989 násilně rozehnána demonstrace pražských vysokoškolských studentů došlo v tehdejším socialistickém Československu k vlně solidarity. Jejími nositeli byli v prvé řadě studenti většiny vysokých škol v zemi, kteří se stali zásadními aktéry revolučního převratu na přelomu let 1989/1990. V Brně se centrem revolučního dění stala Filozofická fakulta UJEP (dnes Masarykova univerzita) a na této škole to pak byla organizace, je se pojmenovala Stávkový výbor FF UJEP. Její jádro vzniklo v pátek 17. listopadu 1989 v noci, bezprostředně po odvysílání zpráv rakouskou televizí a rozhlasem, které byly v Brně v té době široce sledovány a brány za zdroj nezkreslených informací. Během víkendu dne 18. a 19. listopadu se vytvořila úzká struktura nové organizace, ve které bylo několik studentů, ale i pedagogů Filozofické fakulty, jež se společně dohodli na vyhlášení stávky a veřejném vystoupení od nadcházejícího prvního pracovního dne, tedy 20. listopadu 1989. Toto vystoupení se odehrálo hned z rána na nádvoří Filozofické fakulty, kde malý hlouček studentů a pedagogů strhl lavinu veřejného angažmá, jež se rozlila do celého města. Ke studentům fakulty se připojovaly fakulty další, ale i ostatní vysoké školy, instituce, průmyslové podniky a široká veřejnost. Filozofická fakulta se stala autoritou a významným centrem revolučního dění ve městě. Stávkový výbor se rozrostl, vytvořil si sekce, jež komunikovaly s dalšími školami, s divadly, s dalšími institucemi, médii, vysílaly skupiny studentů do průmyslových podniků, do dalších měst, na venkov. Fungovalo zde rozsáhlé „tiskové centrum“, které rozšiřovalo strojopisné texty, malovalo plakáty, vyrábělo tiskoviny a to nepřetržitě 24 hodin denně. Značná část studentů pak zajišťovala jejich distribuci, vylepování. Do Stávkového výboru proudila široká veřejnost, která mu jako nositeli revoluce poskytovala finanční prostředky, jídlo, automobily, ale i špatně dostupné podklady z převratového dění v roce 1968 v Československu, či obdobně nesamozřejmě dostupné artefakty z doby 1. republiky. Studenti tuto organizaci i stávku chápali jako okupační. Trvale se usadili v učebnách a pracovnách spřízněných pedagogů na Filozofické fakultě, fungovali ve dne i v noci, organizovali si směny. Horečnatá činnost těchto týdnů probíhala pod hrozbou likvidace, neboť škola byla obklopena zásahovými jednotkami policie (SNB). Postupem času se vytvořil pevný proud opozice a začalo probíhat předávání moci do rukou demokraticky volených zástupců. Studenti se stahovali z veřejného prostoru a činnost výboru byla v roce 1990 ukončena. Neformálními vůdci Stávkového výboru FF UJEP byli studenti Roman Švanda, Jiří Voráč a profesor Dušan Šlosar. Do širšího okruhu vedení pak patřili Igor Fic, Jaroslav Hubata-Vacek, Dalibor Maňas a Jan Sládek, z pedagogů pak Zdeňka Rusínová, Jana Jelínková, Milan Jelínek a Milan Pospíšil.