COURAGE

connecting collections

Vůz, jímž jeli dva mladí francouzští občané Gilles Thonon a Françoise Anisová, byl zadržen na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti 27. dubna 1981. Ve voze byly, kromě zakázané literatury, i štítky s adresami českých odběratelů časopisu Svědectví. Brzy nato zahájila StB rozsáhlou policejní akci, při níž bylo v Praze, Brně a Bratislavě zadrženo kolem třiceti osob. Proti dvanácti ze zadržených bylo zahájeno trestní stíhání pro podvracení republiky, později známé jako proces „Jiřina Šiklová a spol.“. Vazba byla uvalena na francouzské občany – studentku práv Françoise Anisovou a právníka Gillese Thonona, kteří byli 20. 5. 1981 vyhoštěni, dále na spisovatelku Evu Kantůrkovou, socioložku Jiřinu Šiklovou, novináře Karla Kyncla a Jiřího Rumla, Jana Rumla, prof. Miroslava Kusého, historika Milana Šimečku, Jiřího Müllera, historika Jana Mlynárika a básníka Jaromíra Hořce. Ve vazbě jich zůstalo osm, propuštěni byli M. Kusý a J. Müller. Milan Šimečka byl vzat do vyšetřovací vazby 6. května 1981 v Bratislavě a později byl převezen do vazební věznice v Praze-Ruzyni. Velký mezinárodní tlak a vzdor zadržených disidentů způsobily, že k připravovanému velkému politickému procesu nedošlo. Zadržovaní byli postupně propuštěni. Milan Šimečka byl z vyšetřovací vazby propuštěn mezi posledními 27. května 1982 spolu s Jiřinou Šiklovou, Jánem Mlynárikem a Jiřím Rumlem. Trestní stíhání všech obviněných však formálně pokračovalo až do konce roku 1989.

Začátkem roku 1983 zahájil fotograf Jindřich Štreit jednání s Janem Švankmajerem, významným českým výtvarníkem a tvůrcem animovaných filmů, o možnosti konat výstavu tzv. Surrealistické skupiny v Československu v prostorách bývalé školy na Sovinci. Předběžný termín konání výstavy byl určen na květen až červen roku 1983. Štreit již od začátku tušil, že to nebude jednoduché. Proto si nechal vystavit písemný souhlas s výstavou i od Místního národního výboru v Jiříkově, kam Sovinec spadal. Při této příležitosti také rovněž zažádal o možnost vydání malého katalogu k výstavě, což se také povedlo. Katalog nakonec zůstal jako jediná stopa po neuskutečněné výstavě.

Ústředním mottem výstavy se stala věta „žádný tyran nemůže zakázat sny“. Brzy se ukázalo, že opak byl pravdou. Po několika měsících příprav, na kterých se podíleli i další členové skupiny, po náročné instalaci, kterou prováděl Jindřich Štreit dva dny před plánovaným otevřením s Janem a Evou Švankmajerovými, s Alenou Nádvorníkovou, Františkem Dryje a Martinem Stejskalem, se do příprav vložila Státní bezpečnost. V pátek 6. 5. 1983 odpoledne, kdy už byla výstava hotova, přijeli příslušníci Státní bezpečnosti z Bruntálu a přikázali výstavu neotevírat a co nejdříve zlikvidovat. Výstava zůstala nainstalována do soboty 7. 5. 1983, kdy se již od rána začali sjíždět návštěvníci. Na plánovanou sobotní vernisáž přijel ze Slovenska také jeden z dalších autorů, Albert Marenčin s manželkou. V dané situaci nebylo možné nic udělat. Od sobotního rána byli příslušníci StB rozestavěni na náměstí a před budovou bývalé školy, kde byla výstava nainstalována, hlídali, kdo přichází. Na tento den, tedy sobotu 7. 5. 1983, svolal Jindřich Štreit také dopolední brigádu občanů obce a chatařů na opravu vodní nádrže. Shluk pracujících lidí od rána sloužil jako bezpečnostní filtr pro návštěvníky vernisáže. Každý, kdo šel kolem na výstavu byl předem seznámen se situací a upozorněn na nebezpečí konfrontace se Státní bezpečností. V neděli 8. 5. 1983 se situace opakovala, ale již v menším měřítku. Ten den se také výstava musela svěsit. Rozsáhlou kolekci sestavenou z děl tzv. druhé surrealistické generace - Karol Baron, (1939-2004); František Dryje, (nar. 1951); Vratislav Effenberger, (1923-1986), Albert Marenčin, (nar. 1922); Emila Medková, (1928-1985); Alena Nádvorníková, (nar. 1942); Martin Stejskal, (nar. 1944); Jan Švankmajer, (nar. 1934); Eva Švankmajerová, (1940-2005), která navazovala na meziválečnou avantgardu sdruženou kolem kritika a publicisty Karla Teigeho, však veřejnost už nespatřila.

Próza „Invalidní sourozenci“ z roku 1974 se řadí mezi nejznámější díla českého, resp. později slovenského básníka, prozaika, dramatika a filozofa Egona Bondyho (vlastním jménem Zbyněk Fišer) (1930–2007). Rukopis tohoto anti-utopického románu, který líčí život kolem roku 2600 na posledním kousku pevniny obklopeném odpadky, získal Památník národního písemnictví (PNP) v roce 1986. Nákup byl oficiálně realizován prostřednictvím antikvariátu Kniha v Karlově ulici v Praze 1. V té době byl tento Bondyho román vydán pouze samizdatově (1974) a v exilu (1981), nebyl tedy v Československu oficiálně publikován. Společně s rukopisem „Invalidních sourozenců“ zakoupil tehdy PNP také rukopis Bondyho filozofického spisu „Buddha“ (oficiálně publikován v roce 1968).