COURAGE

connecting collections

Krzysztof Michalski byl polský filozof, zakladatel a dlouholetý rektor vídeňského Institutu pro vědy o člověku (Institut für die Wissenschaften vom Menschen, IWM). Michalski vystudoval filozofii na Varšavské univerzitě a v roce 1974 zde obhájil svou disertační práci o Heideggerovi. Michalski byl inspirován mimo jiné Janem Patočkou, se kterým svou disertační práci korespondenčně konzultoval. V letech 1977 až 1978 Michalski pobýval coby stipendista Humboldtovy nadace v Západním Německu, v období let 1981 až 1982 pak pracoval v Meziuniverzitním centru v Dubrovníku. Kromě toho v první polovině osmdesátých let působil také na Univerzitě v Heidelbergu, v Churchill College v Cambridge a na Vídeňské univerzitě. V roce 1982 ve Vídni založil Institut pro vědy o člověku a stal se jeho prvním rektorem, kterým byl až do své smrti v roce 2013. IWM je nezávislý ústav věnující se výzkumu v oblasti humanitních a společenských věd, jehož cílem je zajištění intelektuálního kontaktu mezi Východem a Západem, mezi vědci a společností i mezi různými obory a myšlenkovými proudy. Coby zakladatel a dlouholetý rektor IWM se Michalski významně podílel na šíření Patočkova filozofického odkazu v zahraničí a představil myšlení Jana Patočky Západu. V roce 1986 byl Michalski habilitován na Varšavské univerzitě, profesuru zde získal v roce 1994. Mezitím, v roce 1990, se stal profesorem filozofie na Bostonské univerzitě. Michalski se zabýval zejména myšlením M. Heideggera a H.-G. Gadamera, později také pracemi E. Husserla a F. Nietzscheho. Zastával mnoho vědeckých a společenských funkcí – mimo jiné byl předsedou polského Institutu pro veřejné záležitosti (Instytut Spraw Publicznych) a Network of European Institutes for Advanced Study (NetIAS). V polských i světových intelektuálních kruzích byl vnímán jako respektovaný vědec, který, jak uvedli jeho spolupracovníci Ira Katznelson and Claus Offe, ostatním připomínal důležitost takových vlastností, jako je slušnost a odvaha.

Jiří Michálek je český filozof, žák Jana Patočky. V roce 1964 absolvoval studium chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (PřF UK). V následujícím roce byl přijat jako aspirant na katedru filozofie PřF UK, kde se zaměřoval na filozofické problémy přírodních věd. Kandidátskou práci však již nemohl obhajovat, neboť katedra po srpnu 1968 přestala fungovat. V roce 1975 byla vytvořena zvláštní komise, která vyšetřovala jeho politické postoje: bylo mu zakázáno učit a v roce 1977 byl nucen z univerzity odejít. Hlavním důvodem byl jeho dlouholetý těsný vztah k profesoru Janu Patočkovi a k řadě dalších pozdějších signatářů Charty 77. Jiří Michálek navštěvoval Patočkovy bytové semináře a účastnil se také záchrany Patočkových dokumentů po jeho smrti. Do celého jednání vstoupila též StB, která ho vyslýchala a dodala materiály zmíněné vyšetřovací komisi. V letech 1977 až 1979 pracoval jako dělník v Balírnách obchodu ve Vysočanech, v letech 1979 až 1989 v oddělení dětské a dorostové psychiatrie OÚNZ v Praze 9 jako odborný pracovník. V roce 1984 ukončil státní zkouškou tříleté dálkové studium psychopedie na Univerzitě Palackého v Olomouci. V prosinci 1989 požádal rektora Univerzity Karlovy o rehabilitaci, obdržel jeho omluvný dopis a k 1. dubnu 1990 byl přijat na nově vytvořenou Katedru filozofie přírodních věd na PřF UK. V říjnu 1994 obhájil kandidátskou dizertaci z filozofie na Filozofické fakultě UK. Od obnovení činnosti Filozofické jednoty v roce 1990 je členem jejího předsednictva. Michálek se věnuje především fenomenologii. Zaměřuje se na myšlení M. Heideggera po „obratu“ a na problematiku koexistence a filozofie výchovy u E. Finka.

Rudolf Mihle (1937–2008) byl jedním z nejvýznamnějších amatérských filmařů v socialistickém Československu a dlouholetý člen Českého klubu kinoamatérů. Natočil zhruba 90 filmů, zejména dokumenty a reportáže. Vyučil se písmomalířem, brzy nato se však stal amatérským filmařem. Jeho první filmy zobrazovaly prostředí písmomalířů, poté si začal vybírat i kontroverzní témata kritická vůči společnosti a socialistickému hospodářství. Některé jeho filmy s politickým obsahem byly zakázány, například filmy „Bez názvu“ o stalinském kultu osobnosti (1964), „Minihistorie 1918–1968“ o založení prvního československého státu v roce 1918 (1968) nebo „První hodiny okupace“ o sovětské intervenci do Československa (1968). Proto byl Mihle některými současníky vnímán jako „rebel“, jako někdo, kdo se nebojí ukázat svůj nesouhlas se státními úřady. Nicméně Rudolf Mihle nebyl zakázaným umělcem a mohl nadále točit amatérské filmy. Velmi oceňované jsou též jeho filmy zaměřené na ekologická témata i jeho práce zabývající se dějinami české amatérské kinematografie. Rudolf Mihle se se svými filmy zúčastnil kolem 170 soutěží a získal na nich zhruba 100 ocenění. Rudolf Mihle chtěl uchovat odkaz a dějiny české amatérské kinematografie, a proto se rozhodl darovat své materiály (písemné dokumenty i filmy) Národnímu filmovému archivu již v roce 2000, osm let před svou smrtí.

Jan Viktor Mládek se narodil v Haliči, vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a Národohospodářskou fakultu Vysoké školy obchodní v Praze. V druhé polovině 30. let 20. století odešel do Paříže. Studoval zde na Sorbonně a stal se příslušníkem československé vojenské jednotky ve Francii. Následně odešel do Anglie (Cambridge), kde se podílel na činnosti československého exilového ministerstva financí. Od roku 1947 zastupoval Československo u OSN v Paříži a po událostech roku 1948 zde požádal o azyl a stal se vlivným zaměstnancem Mezinárodního měnového fondu. Po roce 1948 podporoval československé autory v exilu, byl mecenášem a sběratelem umění. Na začátku 70. let předsedal exilové Společnosti pro vědy a umění (SVU).