COURAGE

connecting collections

Československá společnost umění a věd (Společnost pro vědy a umění) (SVU) je nezisková, nepolitická a kulturní organizace, která se věnuje prosazování znalostí, svobodnému šíření myšlenek, vědy a rozvíjení kontaktů mezi lidmi. Sdružuje odborníky, vědce, umělce, spisovatele, studenty, právníky, podnikatele a další po celém světě, kteří mají zájem o československou historii, kulturu a vědu.

Společnost pro vědy a umění vznikla v roce 1958 ve Washingtonu, D.C. a to ustanovením přípravného výboru o více než 200 členech. V roce 1961 byla organizace založena podle zákonů státu New York jako nezisková kulturní organizace, nejdříve v USA, postupně začala zakládat pobočky i v Evropě a na dalších kontinentech. Zpočátku získala příspěvky od Československé národní rady americké (exilové organizace, která reprezentovala politické emigranty a podporovala uprchlíky z komunistického Československa), později financovala svoji činnost z členských příspěvků a prodeje vlastních publikací. V souvislosti s demokratizačním procesem v Československu na jaře 1968 se SVU začala zabývat otázkou, jak pomoci vědcům a umělcům doma, jak pro ně např. získávat a dodávat publikace apod. V roce 1977 veřejně podpořila Chartu 77.  V 70. a 80. letech SVU mj. věnovala prostor na stránkách jednoho ze svých časopisů Proměny dílům v Československu zakázaných autorů, dále sama poskytovala nebo získávala podporu jiných nadací pro exilová nakladatelství vydávající samizdatová díla, čímž pomáhala československým nezávislým umělcům, zejména spisovatelům. Podílela se tak i na zvýšení povědomí o jejich díle a nezávislé české a slovenské literatuře v zahraničí. V květnu 1987 uspořádala SVU ve Švýcarsku konferenci s mezinárodní účastí věnovanou 10. výročí Charty 77. V březnu 1989 veřejně protestovala proti uvěznění dramatika Václava Havla. Po sametové revoluci v roce 1989 rozšířila SVU svou činnost do Československa a jeho nástupnických států, České republiky a Slovenské republiky. Od roku 1962 až do současnosti také pravidelně pořádá světové kongresy, které se zaměřují na témata napříč vědou i kulturou – literatura, lingvistika, výtvarné umění, společenské vědy, exaktní vědy, medicína, biologie a mnohé další, aby takto poukazovala na význam svobodné české i slovenské vědy a kultury ve světě.

Po událostech na Národní třídě v Praze, kde byla policií (SNB) dne 17. listopadu 1989 násilně rozehnána demonstrace pražských vysokoškolských studentů došlo v tehdejším socialistickém Československu k vlně solidarity. Jejími nositeli byli v prvé řadě studenti většiny vysokých škol v zemi, kteří se stali zásadními aktéry revolučního převratu na přelomu let 1989/1990. V Brně se centrem revolučního dění stala Filozofická fakulta UJEP (dnes Masarykova univerzita) a na této škole to pak byla organizace, je se pojmenovala Stávkový výbor FF UJEP. Její jádro vzniklo v pátek 17. listopadu 1989 v noci, bezprostředně po odvysílání zpráv rakouskou televizí a rozhlasem, které byly v Brně v té době široce sledovány a brány za zdroj nezkreslených informací. Během víkendu dne 18. a 19. listopadu se vytvořila úzká struktura nové organizace, ve které bylo několik studentů, ale i pedagogů Filozofické fakulty, jež se společně dohodli na vyhlášení stávky a veřejném vystoupení od nadcházejícího prvního pracovního dne, tedy 20. listopadu 1989. Toto vystoupení se odehrálo hned z rána na nádvoří Filozofické fakulty, kde malý hlouček studentů a pedagogů strhl lavinu veřejného angažmá, jež se rozlila do celého města. Ke studentům fakulty se připojovaly fakulty další, ale i ostatní vysoké školy, instituce, průmyslové podniky a široká veřejnost. Filozofická fakulta se stala autoritou a významným centrem revolučního dění ve městě. Stávkový výbor se rozrostl, vytvořil si sekce, jež komunikovaly s dalšími školami, s divadly, s dalšími institucemi, médii, vysílaly skupiny studentů do průmyslových podniků, do dalších měst, na venkov. Fungovalo zde rozsáhlé „tiskové centrum“, které rozšiřovalo strojopisné texty, malovalo plakáty, vyrábělo tiskoviny a to nepřetržitě 24 hodin denně. Značná část studentů pak zajišťovala jejich distribuci, vylepování. Do Stávkového výboru proudila široká veřejnost, která mu jako nositeli revoluce poskytovala finanční prostředky, jídlo, automobily, ale i špatně dostupné podklady z převratového dění v roce 1968 v Československu, či obdobně nesamozřejmě dostupné artefakty z doby 1. republiky. Studenti tuto organizaci i stávku chápali jako okupační. Trvale se usadili v učebnách a pracovnách spřízněných pedagogů na Filozofické fakultě, fungovali ve dne i v noci, organizovali si směny. Horečnatá činnost těchto týdnů probíhala pod hrozbou likvidace, neboť škola byla obklopena zásahovými jednotkami policie (SNB). Postupem času se vytvořil pevný proud opozice a začalo probíhat předávání moci do rukou demokraticky volených zástupců. Studenti se stahovali z veřejného prostoru a činnost výboru byla v roce 1990 ukončena. Neformálními vůdci Stávkového výboru FF UJEP byli studenti Roman Švanda, Jiří Voráč a profesor Dušan Šlosar. Do širšího okruhu vedení pak patřili Igor Fic, Jaroslav Hubata-Vacek, Dalibor Maňas a Jan Sládek, z pedagogů pak Zdeňka Rusínová, Jana Jelínková, Milan Jelínek a Milan Pospíšil.

Vzdělávací nadace Jana Husa je mezinárodní, nepolitická, vzdělávací a kulturní organizace, která vznikla s cílem podporovat kulturní opozici, rozvoj vzdělanosti a svobody v bývalém Československu. Organizace vznikla v Oxfordu, ustanovující schůze se konala 8. 7. 1980. Až do roku 1989 sídlila Vzdělávací nadace Jana Husa v zahraničí a rozvinula se v několik větví (Velká Británie, Francie, Kanada, USA, Belgie, Německo). Její činnost se zaměřovala především na vytváření sítě tajných bytových seminářů, překládání a publikování děl významných „západních“ myslitelů v samizdatu, organizaci a podporu dalších nezávislých kulturních aktivit.

Nadace působí pod stejným názvem do současnosti. V roce 1990 se přesunulo sídlo do Brna a pokrývalo s různými organizačními obměnami celý geografický prostor bývalého Československa. Změna politické a společenské situace po sametové revoluci sice mírně modifikovala zaměření nadace, ale jejím cílem je stále pomáhat rozvoji vzdělání a posílení občanské společnosti.     

Československé dokumentační středisko nezávislé literatury (ČSDS) bylo založeno v březnu 1986 ve Spolkové republice Německo. Jeho zakládajícími členy byly významné osobnosti tehdejšího československého exilu: Jiří Gruša, František Janouch, Josef Jelínek, Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Vilém Prečan, Karel Jan Schwarzenberg, Pavel Tigrid, Jan Vladislav a Ľubomír Ďurovič. Od listopadu 1986 sídlilo středisko v bavorském Scheinfeldu na zámku Schwarzenberg, kde mělo k dispozici pracovní a studijní prostory. Vedoucím a kurátorem Dokumentačního střediska byl od jeho založení historik Vilém Prečan. Už od své emigrace v roce 1976 usiloval o vybudování archivu nezávislé české a slovenské literatury a badatelského střediska, které by podněcovalo a organizovalo studia o nezávislých aktivitách v Československu po roce 1968.

Dokumentační středisko od svého vzniku spojovalo funkce literárního archivu, specializované knihovny a badatelského, studijního, informačního a publikačního zařízení.  V popředí aktivit střediska stála snaha o všestrannou účinnou pomoc domácímu disentu a občanským iniciativám v Československu.

Systematicky sbíralo svědectví o nezávislém myšlení a tvorbě v Československu po roce 1948, o nezávislých kulturních, politických a náboženských aktivitách. Na prvním místě šlo o budování sbírek české a slovenské samizdatové literatury, která byla doma neustále ohrožována zabavením ze strany Státní bezpečnosti. Tyto původní samizdatové texty a periodika ČSDS kopírovalo a pravidelně je rozesílalo velkým knihovnám, zejména univerzitním, redakcím exilových časopisů, rozhlasových stanic a organizacím pro lidská práva. Takto napomáhalo Středisko tomu, že se díla nezávislé české a slovenské literatury a informace o domácím disentu plynule dostávaly do informačního systému svobodného světa.

ČSDS vydávalo také vlastní publikace. Nejvýznamnějším vydavatelským počinem byl časopis Acta, který vycházel v české i anglické verzi, a kde vedle článků literárního charakteru vycházely i bibliografické soupisy samizdatových edic.

Kromě toho ČSDS pomáhalo při pašování knih, časopisů, dokumentů a technického zařízení pro vydávání samizdatové literatury, jako byly např. kopírky a později i počítače.

 Tento archiv, který byl v dějinách evropských exilů jedinečný, obdržel v říjnu 1993 od Bavorské akademie krásných umění v Mnichově Cenu Friedricha Bauera za literaturu.

Po roce 1989 došlo k postupné transformaci ČSDS na domácí nestátní badatelskou instituci pro dějiny antitotalitní rezistence v komunistické éře. V září 2000 se jeho sbírky přestěhovaly do České republiky a roku 2003 byly převedeny do Národního muzea.